0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura30. 11. 19979 minut

Zemřel dramatik Josef Topol

Jednomu z nejvýznamnějších českých dramatiků druhé poloviny 20. století bylo osmdesát let

Josef Topol na archivním snímku z roku 2004.

V pondělí zemřel po dlouhé nemoci ve věku osmdesáti let jeden z nejvýznamnějších českých dramatiků druhé poloviny 20. století Josef Topol. Slavné jsou zejména Topolovy hry z 60.let, mimo jiné podobenství z kolektivizovaného venkova Konec masopustu či existenciální Kočka na kolejích, jíž zahajovalo Divadlo Zabranou. Po podpisu Charty 77 upadl Topol v nemilost tehdejšího režimu a publikoval jen v samizdatu či pod cizím jménem. Otec dvou talentovaných synů Jáchyma a Filipa byl však nejen pdramatikem a překladatelem, ale i básníkem. To si můžeme připomenout recenzí jeho souborného básnického díla, kterou odemykáme:

 

Reklama

Dějiny české literatury končícího století se zdají být konečně sceleny a téměř uzavřeny. Přece však stále existují uskupení, která dosud nebyla vřazena na své místo. Existují totiž autoři, jejichž dílo se vynořuje hotové, zralé - a skvostné. A koriguje naše představy o tom, co je (či čím mohlo být) české písemnictví.

Možná posledním z takových nepoznaných míst je skupina „šestatřicátníků“ (název podle roku narození většiny z nich), tedy volného svazku mladých literátů z druhé poloviny 50. let, nekonformních literárně i vůči modlám a normám daleko závažnějším než jen tehdejší oficiální socrealismus.

Z poměrně velkého počtu „šestatřicátnických“ spřízněnců se vydělili a už v 60. letech se proslavili autoři jako Václav Havel či Věra Linhartová. To specifické a teprve dnes řádně docenitelné na „šestatřicátnické“ poetice však nesli nejdůsledněji ti, kdo se jako básníci zjevili veřejnosti až mnohem později, vlastně právě až nyní v 90. letech - Jiří Kuběna a Josef Topol.

Kuběnu „přijala“ česká literární veřejnost teprve po loňském básnickém sabatu na Bítově a teprve tehdy si poprvé bez úsměšku přečetla jeho texty (respektive jejich zveřejněnou část). Josef Topol dramatik byl jako znám dávno, ale jeho životní básnické dílo vyšlo až na podzim tohoto roku.

Proti plebejství

První část knihy, nazvané prostě a tradičně Básně, tvoří soubor Básně a jejich torsa, datovaný do roku 1958. Tento cyklus nemusí být pro ty, kdo sledují českou poezii, úplným překvapením, protože jeho jádro vyšlo v Kuběnově revui Box roku 1993 a předloni knižně jako bibliofilie k autorovým šedesátinám. Právě rané Básně a jejich torsa spolu s Kuběnovou tvorbou z téže doby (zvláště tzv. Juvenilia II) ukazují nejvíce, že „šestatřicátníky“ (přinejmenším Kuběnu a Topola) nespojovalo jen vnější odmítnutí tehdejší oficiální kultury, respektive že toto Ne! s sebou nese i hledání důsledně jiné alternativy.

Zatímco například jiná protestující skupina 50. let, „čeští beatnici“ kolem Egona Bondyho, se „shodla“ s oficiální ideologií alespoň na levicové (dokonce „levicovější“) rétorice a proklamovaném plebejství, protest „šestatřicátníků“ byl „třídní“, ba „stavovský“. „Jiný svět“ nenalézali v pajzlech a na periferii, nýbrž na hradech, kde Kuběna coby student kunsthistorie o prázdninách provázel, či na letním sídle rodiny Havlů. „Jinou“ literaturu jim pak nepředstavovala avantgarda (jakkoliv se s magickým vlivem Jiřího Koláře zcela minout nemohli), nýbrž básníci „staří“ - aristokratičtí, učení, slovo adorující a znovuobjevující: Richard Weiner, Josef Palivec, Paul Valéry, Jan Kollár. Ne náhodou vřadil Josef Topol na počátek přítomného knižního vydání (pozdější) báseň, v níž „stále čeká na svůj první verš - ten od Boha: Paul Valéry“. Ne náhodou napsal pro rubriku Kuběnova Boxu Jaká je vaše nejmilejší báseň stať o Janu Kollárovi (Box č. 1/1994).

Vyučen těmito mistry, pokládá Josef Topol za přední kvalitu poezie lexikální bohatství, v jehož rámci mají privilegované místo archaismy a nově tvořené pseudoarchaismy. Vyučen jiným mistrem, německým romantickým evokatérem antiky Friedrichem Hölderlinem, usiluje vzkřísit ve verších „starý, lepší svět“ ne jako hradní sbírku starožitností, ale jako „jiný“ - mytický, zlatočasový, nietzschovsky věčnonávratový, antický, středověký - životní pocit.

„Jiný“ než vše obvyklé je tudíž prostor Básní a jejich tors: na pozadí tušené, nikdy banálně popisované scenerie středověkých hradů provozují divé kejkle obhroublí knechti. I oni sami jsou však vlastně pozadím, „křovím“ pro jedinou skutečnou postavu této poezie, jíž je jakési chvění, jakási útlost: „V úbělu postních těl / a naděj je pták s roztřepenými křídly / v útlé pokoře stébel“ (s. 21). Hláska Ú neodolatelně přitahuje raného Topola, je mu nejsilnějším vyjádřením pocitu křehké vertikality, tenkého paprsku světla, pokorně vztyčovaného sloupce naděje, který je osou, „světovým stromem“ kosmu Básní a jejich tors.

Básně a jejich torsa jsou Topolovou „šťastnou jitřní chvílí“, létem jinošské otevřenosti všem možnostem.

Od útlosti k úzkosti

V 60. letech se sice rozpadlo seskupení „šestatřicátníků“, ale pro Josefa Topola se „jiným světem“ stalo divadlo. Paradoxně: zatímco v 50. letech Topol psal do šuplíku nepublikovatelné básně a na scéně přitom veřejně uváděl své (alespoň vnějškově) „angažované“ hry, v 60. letech z jeho dramat mizí „realita“ a postavy se proměňují v obecné, nadčasové, ba až mytické typy. Všimněme si jen označování postav, totiž ústup od vlastních jmen: v Hodině lásky Ela a El, ve Slavíku k večeři Otec, Matka, Dcera a Syn.

Pro Topolovu básnickou tvorbu je slavné období jeho domovského Divadla za branou mezičasem. V básních z této doby, označených v knize jako oddíl III a IV, jednak doznívají roznícené nálady „bítovského“ mládí, jednak se v náznacích a rozbězích chystá cosi nového, radikálně odlišného.

Propukne to naplno až v poezii z let sedmdesátých, kdy je (roku 1972) uzavřeno Divadlo Za branou, Josef Topol zcela vyřazen z literatury a stíhán všemožnými jinými komplikacemi. To „cosi“ je zoufalství. Obranný val poezie, který odděloval onu útlost od banálního světa kolem, se tenčí, až praská docela.

„V kumbálech hospod zas to páchne močí / a budoucnost nám vylupuje oči,“ píše Topol na samém prahu tohoto údobí, roku 1968 (s. 200). Ten, kdo si říkával jako zaklínadlo „L loukoť louč ladička los lup / U úběl úhoř utoužený úúú / N nátrubek nouze narcis nyvý / A amarant adonis a alarm alp“ (s. 29), nyní mumlá jakoby lehounké šílenecké říkačky („Shořel jsem / snězte si mě / nejsem sen / nesu símě / Dodoutnávám / uhasí mě?“ - s. 250) a nechává do textu prosakovat vulgaritu socialistických lokálů a bezútěšnost civění na telku (báseň Černá hodinka).

Místo s Ú si pohraje spíše s blábolivým B: „Blbneme básníme-li už / Babylon / Blábolení / Taky bolest anebo blouznění / Ach blil bych!“ (s. 384) Z „Ú-slov“ zbylo jen jediné: úzkost. To se mu vnucuje, toho se bojí: „Neříci úzkost: zahlcují / nás taková slova jsou to studny / do kterých padá kdo se naklonil.“ (s. 299)

Pozdní Josef Topol je básníkem bezúsvitnosti, bezútěšnosti, bezvýchodnosti. Zatímco jeho přítel z mládí Jiří Kuběna vyvrcholil své dílo mohutným smířlivým akordem, vrátil se na Bítov jako hradní pán a předmluvu k celoživotnímu výběru Krev Ve Víno i fotografický doprovod k němu nechal zakončit výkřikem „Ins Offene, Do Otevřena, Příteli!“ z Hölderlinovy básně Chléb a víno, básnické dílo Josefa Topola se rozevírá do černoty a prázdnoty; do černoty a prázdnoty takové, jaká nemá v poválečné české literatuře rovné a snese srovnání jen s Demlovou Písní vojína šílence.

Jistě, „černou“ poezii tíže, osamocení, stárnutí a smrti psali v Čechách i Topolovi o málo starší vrstevníci Zbyněk Hejda a Jan Zábrana, který se ostatně svého času vyskytoval v blízkosti „šestatřicátníků“. Jenomže Hejda i Zábrana snášeli tutéž tíži a banalitu s mužnou a „plebejskou“ drsností, kdežto úzkostný aristokrat Topol pod ní klesá: „Stvol mé šíje je nah / pahýl andělské říje / útek spirál / mé tváře“ (s. 18), „sebastianský šíp v hrdle mám“ (s. 136) - jak by mohl odolat a nezhroutit se?

Friedrich Hölderlin jako na počátku zvolený básnický ochránce ostatně k ničemu jinému nepoukazuje: jeho sen o věčném návratu jižního světla se proměnil nedlouho po třicítce v trvalé temno duševní choroby.

Nezbývá-li žádná naděje na štěstí ani ve vztazích, ani ve věcech, ani v poezii, zbývá poslední možnost - a tou je vertikála, ne už mladistvě apollonovsky odkudsi kamsi, ale od člověka k Bohu. První báseň s názvem Modlitba najdeme už v Básních a jejich torsech. Je to modlitba k tělu, ovšem - s jakou prosbou či výzvou se básník k tělu obrací? „Zapomeň všechno číms bylo / na proměnlivost touhy / malátnost spánku / lhostejnost odpočinku / jitřivost boje / mdlobu únavy / stud pokory / a smrt / a vstaneš z mrtvých.“ (s. 61).

„Mladistvá exaltace,“ řeklo by se. Jenomže od této rané modlitby k náboženským úvahám v pozdním období se u básníka Josefa Topola změnilo snad vše, jen naděje ve vzkříšení těla zůstala, stala se možná klíčovým motivem: „A napohled je takový hřbitov / i kdybychom byli bez víry / tlukoucí srdce v mrtvé krajině / i kdyby to nebylo předpověděno: Zmrtvýchvstání.“ (s. 341)

Zoufalstvím vzhůru

Jak se slučuje černé zoufání s vírou ve vzkříšení? Lépe, než by se zdálo. Víra neodstraňuje životní těžkosti, ale pomáhá je nést. Kniha Básně končí úpěnlivou Prosbou k Bohu ze samého konce sil: „Jen nebuď zakaboněný / ani mně dnes není do zpěvu / ledový tváří k tobě přimrzám / (…) Ty nejihneš a mé ruce / jako vši žebráka se chytají / tvého milosrdenství.“ (s. 399)

Kniha životního díla skrytého básníka Josefa Topola, ojediněle silná, strhující až drtící výpověď z nedávné minulosti české literatury, nemá nic společného s problémy literatury současné. Má však mnoho co společného s existenciální situací člověka naší doby. V této závěrečné Prosbě se ozývá znovu Hölderlin: „Blízko je Bůh, a dosáhneš ho stěží / kde však je nebezpečí, vzrůstá / i záchrana.“ (báseň Patmos) - tedy totéž apoštolské „když jsem sláb, jsem silný“.

Josef Topol: Básně. Vydalo nakladatelství TORST, Praha 1997. uspořádal a ediční poznámku napsal Jan Šulc, 432 str., cena 244 Kč.

Autor přednáší na FF UK a na FAMU


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].