Deprese, které na jaře, zvláště po oznámení úsporných balíčků, propadla česká společnost, zdá se, přece jen trochu ustupuje - například odstoupení vlády si podle STEM nepřeje už ani polovina občanů. Přesto již politici nespokojenost většiny Čechů berou jako daný fakt a buďto marně přemýšlejí jako ODS, jak „špatnou náladu“ společnosti zlepšit, anebo jako Miloš Zeman, jak ji ještě přikrmit a využít v nejbližších volbách. Proč jsme vlastně ale tak nespokojeni? Jako odpověď se nejčastěji uvádějí důvody ekonomické či sociální: lidé se prý mají špatně, a tak není divu, že jsou naštvaní. Tento argument ovšem neobstojí ve chvíli, kdy statistika ukazuje, že reálná mzda roste, a kdy je s ekonomickou situací vlastní domácnosti spokojen zhruba stejný počet lidí jako předloni.

Evangelický farář Joachim Gauck, který dnes v Berlíně řídí úřad vyšetřování zločinů komunistického režimu, se ve svém dva týdny starém článku pro týdeník Der Spiegel zamýšlí nad podobnými věcmi: proč je většina obyvatel bývalého východního Německa nespokojena se společenským vývojem, když si přitom - podobně jako Češi - příliš nestěžují na osobní život. Jeho odpověď je nebývale přímočará. Hlavní příčinou je podle něj mentalita, kterou občané bývalé NDR zdědili z dob Ulbrichtova a Honeckerova režimu.

Nostalgie mnohých obyvatel bývalé NDR po vládě komunistů se opírá o podobné argumenty, jaké lze slyšet i v Česku: tehdy za komunistů přece byly „mateřské školky, plná zaměstnanost a malá kriminalita“. Příčinou podle Gaucka není německá láska k totalitě, ale fakt, že společenské změny zkrátka předběhly schopnost většiny obyvatel přizpůsobit se novým poměrům, zákonům, nové práci. Řada lidí se tak cítí cize ve své vlastní zemi, podléhá dlouhodobým stresům a vinu za to dává jednoznačně novým pořádkům, nebo dokonce přímo demokracii. Není tedy divu, že nakonec postkomunistickou PDS v Německu volí i bývalí disidenti. Paradoxně je totiž starou známou, majákem bezpečí nad rozbouřeným mořem kapitalistické společnosti. „Totalita lidem brání, aby se stali sami sebou,“ tvrdí Gauck.

Má nesporně pravdu. Komunismus v lidech potlačil individualitu a svéprávnost a programově vytvořil masu navzájem si velmi podobných nevolníků. Otázkou tedy je, co mají tito lidé dělat, když základní pravidlo „ohni se a bude ti dobře“ najednou přestalo fungovat. Gauck ve svém článku připouští, že východoněmecká společnost se sotva dokáže vyrovnat se svou komunistickou minulostí během nejbližších deseti let. Ostře však varuje levicové politiky, aby nostalgii, přesněji řečeno dlouholetý návyk východních Němců na diktaturu, jakkoliv zneužívali v boji o moc. Rozbili by tím tak „základní konsenzus“ postkomunistických společností, totiž že totalitní vláda je vždy a všude špatná.

Do Varšavy, nebo do Bratislavy

Gauckovy závěry bezesporu platí i pro českou společnost. Potvrzují to ostatně i zjištění pražského Sociologického ústavu, který letos na jaře při práci na Mezinárodním projektu sociálního výzkumu zjistil, že Češi mají zhruba podobný vztah k vládě a dalším politickým institucím jako východní Němci. Jejich nedůvěra k politikům je dlouhodobě větší než třeba v Americe, Norsku nebo západním Německu, příliš se ale neliší například od Švédů. A jsme dokonce méně podezíraví než Poláci či Maďaři. Podobně jako východní Němci pak máme i my mezi postkomunisty relativně silný pocit, že můžeme chování politiků ovlivnit (myslí si to zhruba čtvrtina občanů). Jsme tedy schopni si sami vládnout bez pomoci velkého bratra ze Západu? Z řady otázek, které sociologové zkoumali, vyplývá, že Češi se od občanů bývalé NDR nejvíc liší větším zájmem o politiku (přiznalo jej 40 % Čechů, to znamená dvakrát více než u východních Němců). Zatímco tedy naši severní sousedé se už zřejmě smířili s tím, že politiku příliš ovlivnit nemohou, Češi tak trudnomyslní nejsou. Teď jde ale o to, jak se to projeví v praktické politice.

Stávající české poměry nejvíce připomínají předvolební Polsko roku 1993. Pravice má hlavně starosti sama se sebou a nespokojení občané si čím dál více rozumějí s postkomunisty z Lidového domu, kteří v novém balení často slibují pořádek podle starého střihu. Až se ale dostanou k vládě, stejně jako v Polsku i zde lidé časem zjistí, že na většině současných nepořádků ani Zeman nic nezmění. Otázkou ale je, jakého druhu bude toto naše vystřízlivění. Zastihne nás podle polského vzoru v době rostoucí hospodářské prosperity a znovuzrození pravice, nebo naopak v čase zmaru na slovenský způsob?

Bratislavský sociolog Vladimír Krivý vydal nedávno pozoruhodnou knihu „Slovensko a jeho regiony“, ve které vysvětluje oblibu Vladimíra Mečiara a dalších populistů podobnými slovy jako Gauck nostalgii východních Němců po minulém režimu: kdysi dobří poddaní rakouského císaře si v padesátých letech bez problémů zvykli na novou komunistickou vrchnost a v polistopadových volbách dali přesně podle své mentality hlasy silnému muži, kterému uvěřili, že je vyvede z rozbouřené doby, v níž se nedokážou sami orientovat. Řečeno s Gauckem: i naše budoucnost nyní záleží na tom, do jaké míry naše levice v boji o moc zneužije dlouholetý návyk občanů na diktaturu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte