Prosincový summit NATO očekávala východní Evropa s obavou i nadějemi. Podle rok starého plánu měli ministři zahraničí členských států Aliance definitivně rozhodnout, která z postkomunistických zemí dostane šanci vstoupit do nejdůležitějšího vojenského paktu současnosti a kdo zůstane za branami. Konečné slovo ale nepadlo. Ze schůzky mocných nakonec vzešel šalamounský, a navíc ještě neoficiální vzkaz: NATO nabídne členství více než jedné zemi, určitě to však bude méně než polovině z dvanácti zájemců. Za nový termín konečného rozhodnutí byl stanoven letošní červenec. Vybrané země by se měly stát členy Aliance v roce 1999, kdy NATO oslaví padesátiny. Pro českou diplomacii se přijetí do Severoatlantického paktu během doby stalo nejdůležitějším úkolem. Naši politici také pevně věří, že spolu s Maďary, Poláky a Slovinci patříme do skupinky favoritů. Optimisté jsou dokonce toho názoru, že nás členství nemine: prý stačí, když budeme na diplomatické scéně hlasitě opakovat, jak velký máme o vstup do NATO zájem, a když se naše armáda neshodí před svými západními kolegy.
Předejít Mnichovu
Česká republika naznačila svůj úmysl vstoupit do Aliance ihned po svém vzniku. Nejdřív váhavě: „NATO by mělo hrát roli jakési centrály, která by úzce spolupracovala s regionálními seskupeními typu Visegrád,“ sdělil po své americké stáži v březnu 1993 předseda zahraničního výboru parlamentu Jiří Payne. O měsíc později už náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra oznámil,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
