44422-claudio-magris-dunaj-clanok
Autor: Repro Respekt

V knize Dunaj z poloviny osmdesátých let podal italský germanista Claudio Magris jedno z posledních ucelených svědectví o poměrech ve východní Evropě za socialismu. „Kdo viděl sarajevské ulice, jak se lesknou jako zrcadlo, a srovná je s městy či státy, které tu byly citovány jako vzory civilizace, má chuť používat termínu balkánský jako lichotky, jako se někdy říká skandinávský,“ píše. Jugoslávie pro něj byla nejautentičtějším dědicem nadnárodního statutu rakousko-uherské monarchie a maršál Tito se podle něj nakonec stále víc podobal stařičkému mocnáři. Je s podivem, že se tak bystrý pozorovatel nezmínil o kvasu, který měl za pár let vyústit v nejotřesnější evropský konflikt po pádu Berlína. Třeba se tehdy ještě s žádnou nacionalistickou nenávistí nesetkal. Třeba o ní věděl, ale zamlčel ji. Tabuizace toho, co budí největší bázeň, je prastarým trikem lidského ducha, vycházejícím z magické zkušenosti, že to, co vyslovíme, začíná existovat: hrdinové pohádek často krutě doplácejí na pouhé bezděčné vyslovení ďáblova jména.Bratrství a jednotu národů Jugoslávie, které se během světové války vzájemně vyvražďovaly, prosadil Tito s mimořádnou tvrdostí už v počátcích své vlády a dalších pětatřicet let energicky dbal na udržení smíru. Teprve po jeho smrti v roce 1980 se začaly ozývat ojedinělé hlasy, jitřící staré rány. Dva roky po Titově smrti se s minulostí pokusil vyrovnat i dnešní předák srbské opozice Vuk Draškovič, jehož román Nůž nyní vydalo v překladu Pavlíny Smiljanovičové opavské nakladatelství Optys.

Vnitřní boje poturčence

Reklama
Reklama

Příběh začíná v bosenské usedlosti srbské rodiny Jugovičů o pravoslavných vánocích 7. ledna 1942. Hospodář Nicifor je plný obav: většina Srbů už z Bosny uprchla před řáděním muslimských hrdlořezů, on však s rodinou přes varování přátel zůstal. Muslimové v sousední vsi jsou totiž s Jugoviči spřízněni, jejich prapředek byl také Jugovič, ale pak se poturčil a přejmenoval na Osmanoviče. Přece by příbuzní neprolili vlastní krev. Starcovy naděje jsou liché, mír Štědrého večera naruší čtyři zabijáci z Osmanovičů. Vyvraždění srbské rodiny je líčeno krutě a detailně: „Jedním rozmachem, jako by sekal ovčí kýtu, odsekl jí levý prs, ona vykřikla, krev postříkala jeho čelo i tvář. Odsekl jí nos, vytáhl jazyk z úst a také ho odřezal. Zapíchl špičku nože do oka, několikrát s ním otočil kolem krvavé oční koule, jež se mu vrtěla mezi prsty, a pak vyrval oko a hodil ho na stůl před prótu Nicifora.“ Půlroční synek takto zavražděné ženy je jediným z Jugovičů, kdo přežije. Muslimové mu sice chtějí rozbít hlavu o zeď, jejich kněz však přijde s něčím lepším: ukradnou ho a poturčí. Masakr muslimové zapijí krví svých obětí.Kontrast mezi ušlechtilou důstojností pravoslavných Srbů a krvavým běsem oplzlých muslimských odrodilců je v úvodní kapitole vystupňován s jasnou tendencí: vina muslimů se musí stát výchozím axiomem. Teprve pak by měl emotivně zpracovaný čtenář plně procítit tragiku hlavního hrdiny, jímž je ukradený chlapec Alija, vyrůstající, aniž o tom ví, v rodině vrahů. Vychovává jej muslimka Rabija, které vrazi namluví, že děcko pochází z muslimské vesnice vyvražděné Srby. Chlapec je odmalička sycen příběhy o vlašských, tedy srbských válečných zvěrstvech. Ani na sarajevské univerzitě se nedokáže zbavit nedůvěřivé zášti k srbským spolužákům a předsudky komplikují i jeho vztah k srbské milence. Trápí ho problém identity: kdo vlastně je a z jaké muslimské obce pochází? V knize vystupuje řada vedlejších postav, obtížených vzpomínkami na hrůzně bizarní zločiny muslimských ustašovců, ale Alija nadále vidí hlavní viníky v srbských četnicích. Když po dlouhém pátrání zjistí, že sám je vlastně Srb, málem umře. Nakonec se však rozhodne přihlásit se k pravým předkům a přijmout jméno Jugovič. Jeho identita se prudce mění: nyní přemýšlí, zda nemá jako mstitel vyvraždit Osmanoviče, kteří ho vychovali. Zná je však příliš dobře, některé si oblíbil a čtveřice vrahů stejně už dávno ve válce zahynula. V závěru knihy čte Alija esej svého srbského přítele, v němž je nůž líčen jako magicky přitažlivý kultovní předmět jižních Slovanů - „rychle se s ním zabíjí, ale pomalu se na něj zapomíná“. Má se zapomenout na staré křivdy? „Nevím,“ dumá Alija. „Říkají, že se má zapomenout. Živí prý nemají co říci mrtvým.“ Jeho přítel ho usadí: „Ale mrtví mají co vzkázat živým!“

Síla dějin

Svou formou Draškovičův román nijak nevybočuje z realistických tradic socialistické prózy. Psychologické ponory do niter hrdinů vyznívají vesměs nepřesvědčivě a schematicky působí i záznamy dobových intelektuálních diskusí. Ideové poselství, které je v knize vysloveno, působí po všech vylíčených krutostech vágně a nedotaženě. Co vlastně mrtví vzkazují? Volají po pomstě, nebo varují před nenávistí, která by mohla vést k novým vraždám? Sílu získává text v okamžicích, kdy se dotkne dějin. Historické odkazy, narážky, analogie vytvářejí v knize jakýsi paralelní čas, v němž se vše, co se odehrálo, znova zpřítomňuje, nebo dokonce všední přítomnost zastupuje a zastiňuje. Platí to především o baladických příbězích z doby ustašovského řádění, které jsou prosyceny krutostí starých mýtů a barvitostí skoro alžbětinskou. Tak daleko ovšem autor inspiraci hledat nemusel. Našel ji doma - v srbské junácké epice, která po více než čtyři století nahrazovala ujařmenému lidu literaturu i dějepisectví.Junácká epika, jejíž jádro tvoří písně o bitvě na Kosovu poli v roce 1389, je ojedinělým vzkříšením archaického hrdinského eposu. Slepí starci, recitující pravidelné desaterce za rytmického doprovodu guslí, se vrátili k vpravdě homérským způsobům, neboť národ, jehož elita byla zničena nebo poturčena, vnímal v podstatě jen ústní slovesnost. Písně o Kosovu poli, které počátkem minulého století sebral srbský obrozenec Vuk Stefanovič Karadžič, jsou sevřené a básnicky silné zprávy o události, která (právě jejich prostřednictvím) zapůsobila na srbské národní vědomí daleko silněji než na nás bitvy na Moravském poli, u Lipan či na Bílé hoře dohromady. Draškovič v románu verše junáckých zpěvů přímo cituje, odvolává se na ně, čerpá z nich vášnivou dikci i temně krvavou obraznost. Na Kosovo odkazuje i jméno hrdiny - smrt devíti Jugovičů, švagrů knížete Lazara, patří k nejdojemnějším motivům legendy. Nezměnil se ani nepřítel - muslim. Připomeňme ještě, že Draškovičův román vznikal na dohled šestistému výročí bitvy, které se v roce 1989 stalo jednou z emotivních roznětek srbského nacionalismu.

Strašlivá pravda

Když novodobí historici začali zkoumat historické pozadí kosovské legendy, dospěli k překvapivému závěru, že bitvu, vnímanou Srby jako osudovou porážku, považoval koncem čtrnáctého století celý křesťanský svět za slibné vítězství kříže nad půlměsícem. Když se nejzářnějšímu hrdinovi zpěvů Miloši Obiličovi podařilo úkladně zavraždit sultána Murata, sťali sice Turci před svým umírajícím vladařem zajatého Lazara, ale hned nato odtáhli zpátky do Cařihradu. Teprve po definitivní porážce Srbska vybrali tvůrci legend kosovskou bitvu za rozhodující - možná pro efektnost Obiličova činu. „Bojiště zastřené množstvím smrtí a nejistot bylo zalidněno mytickými hrdiny a legendami o zradě a věrnosti. Pravda unikala, ale poezie a ústní tradice musely zaplnit prostor pocitu porážky,“ napsal známý srbský básník a esejista Miodrag Pavlovič v roce 1984. I pravdy básní mívají svou specifickou platnost, výklad dějin z nich však zřejmě odvozovat nelze. Junácké podtóny, které v literárním smyslu Draškovičův román docela zdobí, povážlivě skřípou v souvislosti se současností.V nakladatelské charakteristice na obálce českého vydání se dočteme, že v post-titovské Jugoslávii kniha explodovala jako bomba a vyvolala značnou kritiku oficiálních masmédií, neboť se „všichni báli, že se zatajované strašlivé pravdy vzkřísí“. Řadoví Srbové ji však prý přijali s velkým „zadostiučiněním“, neboť se „konečně někdo odvážil říci pravdu“. O jakou pravdu běží? Bestiální činy ustašovců chorvatského i muslimského původu nelze zpochybňovat, ale zločinů se dopouštěli i srbští četnici a partyzáni. Nechme stranou, zda si maršál, který se odmítl podřídit Stalinovi, mohl dovolit oslabit zemi rozsáhlým vyrovnáváním účtů, jeho pokus naordinovat Jugoslávii násilím zapomnění se dlouho zdál úspěšný. Teprve válka, která vypukla deset let po jeho smrti, prokázala, že se krvavé křivdy z paměti národů nijak nevytratily. Nesouzeny, historicky nereflektovány, politicky nediskutovány staly se výbušnou směsí se zcela nevypočitatelnými účinky.Mírou pravdy je v uměleckém díle přesvědčivost. Draškovič se narodil rok po válce a příběhy, o nichž píše, zná jen z vyprávění. Vyrůstal v oblasti, kde byly hrůzy z ustašovských dob dosud v živé paměti, nepsalo se o nich, zato mluvilo, čímž se svérázně obnovila tradice ústní slovesnosti: nové příběhy nasákly chmurným patosem Kosova. I nepříliš zkušený čtenář si při četbě Nože povšimne autorovy zaujatosti. Krutost je tu a tam přiznána i Srbům, ale bohatstvím jazyka a stylu hýří Draškovič výhradně u masakrů spáchaných muslimy. Jejich vina je potvrzována i z muslimského hlediska: ustašovského emigranta Tanoviče trápí noční můra ze zločinů, jichž se dopustil, a moudrý islámský duchovní Sikter Efendi je souvěrci nenáviděn, protože muslimská provinění na Srbech spravedlivě přiznává. Zločiny srbských četniků občas připomene jen Alijova pěstounka Rabija, která je ovšem nevěrohodným vypravěčem, neboť čtenář od počátku ví, jak byla ostatními muslimy klamána. Podobně je na tom i hlavní hrdina knihy. Jeho identifikaci s muslimy je třeba brát s rezervou - vždyť víme, že je Srb.Draškovičovu „pravdu“ se pokusil odít objektivním rouchem historických faktů doslov Rajka Dolečka: opět jde o výčet ustašovských zločinů, trpkost nad tím, že nebyly potrestány, a výzvu, aby nebyly zapomenuty. Doleček v této souvislosti neváhá připomenout činnost Simona Wiesenthala. Lovec nacistických zločinců ovšem velice jemně odděloval spravedlnost, pečlivě posuzující individuální vinu, od pomsty. Válečné zločince se snažil vždy dostat před řádný soud, na rozdíl od komand srbských mstitelů, kteří někdejší ustašovce rovnou likvidovali. Doslov psal Doleček už s vědomím srbské agrese proti Bosně. Pokud se náš přední odborník na zdravou výživu pokoušel obhájit srbské zločiny poukazem na to, že před půlstoletím docházelo v ještě větší míře k opačným případům, projevil vskutku odolný žaludek - vždyť tehdy šlo o úplně jinou generaci, o úplně jiné lidi!

Sága o zlu

„Náš národ je vizionář,“ napsal v roce 1935 srbský básník Jovan Dučič. „Hluboká srbská mystika pramení z velkého fondu citu a srdce. U našeho člověka se každá myšlenka okamžitě proměňuje v cit a stává se vášní. Srbský národní génius kráčel po věky jedním směrem a etapy své cesty zaznamenával silou, jakou v sobě neměl žádný z okolních národů a kmenů.“ Jako předák srbské opozice volá dnes Draškovič vášnivě po míru. Při nedávném pobytu v Praze prohlásil, že Nůž je varovná předzvěst nynější války, „výkřik proti zapomnění, sága o zlu, memento, které připomíná, že musíme vyjít z labyrintu maličkých náboženských nenávistí a být především lidmi a sousedy“. Takové ušlechtilé myšlenky ovšem v románu zcela přehlušuje záplava drastických obrazů.Je otázkou, zda Nůž byl tím pravým, co bylo třeba vložit do ruky vizionářského národa. Českým čtenářům však román umožňuje - jako jeden z prvních dokladů srbské nacionalistické alchymie, pracující s podvědomými stíny, agresivními emocemi a nadstavbou národního mýtu - poznat hluboké srbské resentimenty a emotivní podloží současných událostí. A ještě něco pocítíme v českém kontextu: jak fatální důsledky může mít naprostý nedostatek humoru.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte