Rozhovor se sinoložkou Olgou Lomovou o nejvýznamnějším čínském samizdatu posledních desetiletí
 

Od jara 1990 vychází v exilu čínský literární časopis Jintian (Ťin-tchien, Dnešek). Navazuje na tradici pekingského samizdatu z přelomu 70. a 80.let a publikují v něm nejlepší současní autoři z Čínské lidové republiky i ze zahraničí.

Velký podvod

Jak autoři, známí později ze samizdatu, prožívali Kulturní revoluci?

Snad všichni básníci sdružení kolem samizdatového časopisu Dnešek se na ní přímo podíleli. Když v roce 1966 začala Velká proletářská kulturní revoluce, bylo jim kolem šestnácti a věřili, že svým revolučním zápalem vybudují komunismus, který Číně přinese blahobyt a rovnost. Jejich iluze brzy pominuly. O to se zasloužila mj. kampaň za přesídlení „vzdělané mládeže“, tj. středoškoláků, z měst na venkov, zahájená v roce 1968.

Reklama
Reklama

Jang Lien při své přednášce na pražské katedře Dálného východu vykládal, jak nosil mrtvé na hřbitov…

Postihlo ho to, co statisíce jeho vrstevníků - byl vysídlen na venkov. Pro většinu středoškoláků z měst to byl kulturní šok. Do té doby znali venkov tak nejspíš z učebnicových obrázků, kde růžolící rolníci s napřaženou paží hledí k zářným zítřkům. A teď se ocitli v drsném prostředí, obklopeni nepříliš přátelským okolím (pro vesničany byli jen dalšími hladovými žaludky, lidmi, co se ani neumějí sami uživit). Na vlastní oči uviděli korupci, násilí, svou prací nebudovali lepší budoucnost, ale snažili se o holé přežití. Spisovatel A-čcheng, který se později také spřátelil s lidmi kolem Dneška, sugestivně líčí hlad, jímž trpěli. Drsná zkušenost měla ale jednu nespornou výhodu - poprvé dala mladým lidem, od malička manipulovaným, příležitost, aby v mezích možností rozhodovali sami za sebe. A každopádně je radikálně zbavila závislosti na jakékoliv ideologii.

Vysídlování na venkov bylo něco jako naše budovatelské úsilí, stavby mládeže atakdál?

Ne tak docela. Lidé byli na venkov vysídlováni z toho prostého důvodu, že přelidněným městům hrozil hlad. Také je možné, že strana se chtěla zbavit mládeže, která se ve městech, organizovaná v Rudých gardách, občas pokoušela brát doslova hesla o revoluční úloze mládeže a odmítala se podřizovat cizím rozkazům. Možná že někteří šli na venkov i z nadšení, ale brzy vystřízlivěli. Charakteristický je osud jiného výrazného představitele téhle generace - Wej Ťing- šenga. Wej Ťing-šeng není literát, zabýval se politickými úvahami, ale jako velice originální kritik společnosti skupinu kolem Dneška nepochybně ovlivnil. Byl synem komunistického funkcionáře a vstoupil do Rudých gard. V autobiografickém textu o době, kdy jako gardista „šířil revoluci“ na venkově, popisuje, jak prozřel. Na jedné zastrčené vlakové zastávce kdesi v severní Číně obklopily vagóny místní dívky, úplně nahé, jen oplácané bahnem, aby zakryly svou nahotu, žebraly a nabízely se komukoli za trochu jídla. Bylo to někdy v roce 1967 a Wej Ťing-šeng pochopil to, co potom celá generace shodně pojmenovala Velkým podvodem. Později, v období krátké liberalizace na začátku roku 1979, se Wej Ťing-šeng stal nejdůslednějším kritikem systému. Zpochybňoval oficiální heslo „čtyř modernizací“ (tj. modernizace armády, zemědělství, průmyslu a kultury) a žádal modernizaci pátou - demokratizaci. Na podzim roku 1979 ho odsoudili k patnácti letům a o jeho dalším osudu se neví téměř nic. Říká se, že ve vězení zešílel, v posledním roce se objevila nepotvrzená zpráva, že snad i zemřel.

Básně na hranici života a smrti

Na venkově se zformovala skupina později vydávající Dnešek.

Někteří z budoucích redaktorů a autorů tohoto literárního samizdatu, tehdy velmi mladí, se náhodou sešli ve vesnici Paj-jang-tien, což znamená Jezero bílých vln. Přes poetický název to byla strašná díra, bez kontaktu se světem a se vší drsností života, o které jsme už mluvili. Musel to být pro ně šok, zažili něco podobného jako Wej Ťing-šeng a tady začali psát první texty. Právě to mě na jejich poezii fascinuje - ocitli se v situaci, která vypadala bezvýchodně, zdálo se, že nadosmrti budou dělat jen těžkou práci na poli a že se jim sotvakdy dostane do ruky pořádná knížka, a oni reagovali tak, že skládali básničky. Když si je teď čteme, připadají nám třeba naivní, ale podmínky v Číně tenkrát byly - a nejspíš už zase jsou - takové, že jakákoli činnost, která vypadá protirežimně (a tou psaní „divných“ básniček určitě bylo) stála na hranici života a smrti. Z čínských vězení se snadno nevychází.

Kulturní revoluci tedy Jezerní básníci přežili na venkově. V roce 1976 Mao zemřel.

Pomalu se začalo volněji dýchat. Vysídlenci se vraceli do měst. Pootevřely se i věznice a převýchovné tábory. Začaly vycházet první samizdaty. Ve druhé polovině roku 1978 se samizdat, hlavně politický, více méně toleroval (nepřímo sloužil zase jednomu frakčnímu boji ve stranickém vedení, ale jeho autoři si také přišli na své). Uvolnění vrcholilo na počátku roku 1979, v období tzv. Zdi demokracie. Peking byl polepený ručně psanými letáky, stížnostmi a samizdaty, sjížděli se tam lidé z celé Číny, kteří se pokoušeli dosáhnout rehabilitace. Diskutovalo se na ulicích. Před vchodem do vládní rezidence seděli tiše v řadě otrhaní lidé a čekali, až někdo pojede dovnitř nebo ven - nejdříve doufali, že se jim podaří předat svou osobní záležitost do rukou nejmocnějších, později mlčky vyjadřovali protest proti tomu, že se o jejich osud nikdo nezajímá.

A tehdy začal vycházet Dnešek.

Jezerní básníci se postupně na konci 70.let vrátili do Pekingu. Protloukali se, jak se dalo, scházeli se a recitovali si své verše. Na konci roku 1978 představa o časopisu dozrála a 23.prosince se jeho první číslo objevilo v podobě „nástěnných novin“ na vratech ministerstva kultury. Dnešek pak vycházel zhruba jednou za dva měsíce až do září 1980, kdy se další vydávání podzemního časopisu stalo neudržitelné. Situace byla zvláštní: ve stejné době se řadě autorů z Dneška dařilo tu a tam něco publikovat veřejně, v Číně celkově panovala naděje, že věci se postupně vyvíjejí k lepšímu.

Dnešek byl po technické stránce dost primitivní. Není divu, technické vybavení redaktorů bylo nulové (v Číně v té době nebylo možné soukromě vlastnit ani psací stroj, a navíc situaci komplikoval nedostatek soukromí v přelidněném městě), texty se přepisovaly pokradmu v různých institucích na blány a pak se jinde pokradmu cyklostylovaly. Jedno číslo bylo dokonce ručně ryté. Přesto je patrná snaha o výraznou výtvarnou úpravu. Vycházelo 1.000 až 1.500 výtisků, které se pokud možno prodávaly. Náklady na výrobu časopisu byly při vší jeho jednoduchosti vysoké. Později také pořádali básníci z Dneška veřejná čtení.

Nesouhlas každým slovem, gestem

Pohoršovali?

Ano, pohoršovali. Analogie například k našemu undergroundu 70.let je nejen v tom, že kritika je naprosto odmítala a že se zpolitizovali. Byli bráni jako bohémové, dekadenti. Ovšem jsou tady zase rozdíly dané jiným kulturním kontextem: rozruch způsobilo, když si někdo v čase obecného nošení uniforem oblékl kostkovanou košili a bílé kalhoty.

Jakou psali poezii a kdo skupinu tvořil?

Psali věci na první pohled apolitické. Svým postojem k režimu ale vlastně byli důslednější než většina politických kritiků, kteří se omezovali na pokusy stávající systém ozdravit. Jejich důslednost se projevovala v tom, že se prostě k ideologii, jež jim byla vnucována, postavili zády. Neodmítali ji pomocí složitých argumentů, nepolemizovali s ní, nesouhlas dávali najevo každým svým slovem a gestem. Mezi Jezerními básníky byli Tuo Tuo, Pej Tao, Šu Tching (to je dívka), Ku Čcheng, Ťiang Che a Jang Lien, který byl nedávno v Praze. A také Wan Č, prozaik a fantastický organizátor.

Liberalizace trvala jen určitou dobu.

Léta 1979 až 1989 můžeme už považovat za uzavřené desetiletí. Na jeho začátku byla Zeď demokracie, na konci masakr na náměstí Tchien-an-men. Bylo to nejliberálnější období v dějinách poválečné Číny, ale i v jeho rámci se atmosféra měnila, střídaly se roky relativně větší svobody s lety, kdy přituhovalo, přesněji kdy se vedly kampaně proti „buržoaznímu liberalismu“ nebo „duchovnímu znečištění“. S kampaněmi se svezlo leccos - importovaná i domácí pornografie, politicky nepohodlní autoři a vždycky nekonvenční básníci. Poslední taková kampaň před Tchien-an- menem začala v lednu 1987 a v té době bylo už spoustě lidí jasné, že svoboda slova v Číně jen tak nenastane. Kdo mohl, cestoval do ciziny (před Tchien-an-menem to nebylo nemožné, zvlášť když měl člověk pozvání od univerzity, a autoři kolem bývalého Dneška už byli ve světě natolik známí, že taková pozvání dostávali). Z celého toho intelektuálního okruhu OBDOBÍ ZDI DEMOKRACIE a literárního i politického samizdatu většina lidí vycestovala. Z Jezerních básníků zůstal v Číně snad jenom Mang Kche. O zabíjení na Náměstí nebeského míru se dozvěděli až v exilu. A ztratili naději, že se v dohledné době do Číny vrátí.

Jintian dnes

Dnešek ale vychází dál.

Vychází, ne dál, ale znovu. Má teď mnohem dokonalejší úpravu, je také doplněný reprodukcemi výtvarných děl. Šéfredaktorem je Pej Tao, ale nejvíc práce s časopisem má asi Wan Č. Publikují v něm především opět bývalí Jezerní básnící, ale přidala se i řada nových jmen. Vedle poezie, která mi připadá výrazně nejlepší, je tam dost povídek, esejů a osobních úvah, jsou tam i divadelní hry a literární kritiky. Přispívají nejspíš nejlepší autoři, kteří se v Číně objevili během 80.let, ale píší i mladí neznámí (a utajení). Spisovatelé, kteří po Tchien-an-menu zůstali v exilu, nesou svůj osud různě, někteří přestali psát. Přesto si myslím, že na tom jsou mnohem líp než jejich neznámí kolegové, kteří zůstali v Číně.

Je tedy možné, že v hluboké ilegalitě působila nebo působí podobná skupina, jejíž někteří členové třeba byli pozavíráni a jejichž práce nikdy nebudeme číst?

To je docela dobře možné.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte