Ivo Vodseďálek napsal řadu knížek poezie, zmiňme alespoň „Kvetoucí Ukrajinu“ z roku 1950, mnoho let dělá koláže, které naposledy vystavoval v západním Německu, a také je keramikem: Ze svého rozsáhlého díla, mimo práce, které vyšly v 50. letech v edici Půlnoc, nepublikoval ani řádku.

„Takže vy jste od roku 1953 nic nevydal, nezkoušel jste to ani oficiálně, ani v samizdatu?“

Reklama
Reklama

Ne, asi jsem necítil potřebu. Nestál jsem o tenhle způsob seberealizace. Hodně jsme se zabýval balóny, řiditelnými vzducholoděmi. Jako celá moje rodina."Otevřeným oknem je i tady v nejvyšším patře slyšet smích z ulice. Pan Vodseďálek bydlí v centru, v starém pražském činžáku. V sousedství je hlavní sídlo OF. Na videu tu nepřetržitě promítají stále stejný program, Jakeše, jeho tvář, jeho bláboly, smyčka na videu podtrhuje tečku za jednou epochou. A zažloutlé stránky pečlivě ošetřovaných rukopisů na stole jako by říkaly: tady to začalo. Panu Vodeďálkovi se videoshow asi nelíbí, anebo na něj prostě není zvědavý, nenechal se vládci v práci příliš vyrušovat ani v horších dobách, zavírá okno.

Přežil daleko drastičtější režimy, a nejen to, věci a události, které viděl, zažil a cítil, dokázal komentovat s velkou citlivostí a s velkým uměním.

Ukazuje mi svou sbírku plakátů z 50. let. Rozjásané družstevnice, hrdí oceloví chlapci - strážci hranic, monstrózní cukrkandlové stavby socialismu. Prohlížím si ty křiklavé barevné plakáty, mám v paměti už jen jejich odvar, slaboduché dikobrazové agitky. Dnes se zdá neuvěřitelné, že je to vlastně pár měsíců, kdy tohle ideologické harampádí strašilo na každém kroku. Prohlížím si stalinistické malovánky, jsou ve své obludnosti směšné, ale jde z nich i trochu strach. Jsou to dokonalé muzejní exponáty, je v nich až magicky ukryta duše doby, kdy povzbuzovaly k úderným výkonům, hrozily nepřátelům. Kdy byly utopickým předobrazem nového řádu, vývěsním štítem, za kterým se ukrývaly koncentráky. Prohlížím si je a na chvíli si připadám jako ve stroji času.

Tenké svazky strojopisné edice Půlnoc, ve které v letech 1950–53 vyšlo 33 svazků prózy, poezie a koláží, vypadají vedle kolekce plakátů až titěrně. Pan Vodseďálek s pietou opatruje obojí. A smích pod okny, výsměch zas jednomu svrženému vládci, jako by byl důkazem, že zázrak umění se vyrovná zázraku cestování v čase. A nejde jen o to, že právě tyhle knížky vyhrály svou velkou bitvu s časem, že přežily smrtelná padesátá léta, i ve svém současném díle je Ivo Vodseďálek velice bystrým a citlivým pozorovatelem dění kolem sebe.

Atmosféru doby, kdy vznikaly základní knihy edice Půlnoc, připomínám citátem z Vodseďálkova textu „Urbondy“ z roku 1989: "Padesátý rok nás zastihl v rozporuplné situaci. Na jedné straně naprostá existenční beznaděj. Nedovedli jsme si představit obor lidské činnosti, ve které bychom mohli svobodně rozvíjet svůj myšlenkový svět. Stalinismem bylo prodchnuto naprosto vše. Beznaděj byla zvyšována reálným nebezpečím války. Na druhé straně jsme se cítili být objeviteli nového vidění.

V srpnu roku 1950 jsem přivezl do Prahy svoji „Trapnou poezii“. V září přichází Egon Bondy se sbírkou „Totální realismus“. Tehdy asi nikdo z nich netušil, že svými pracemi, konspirativně opisovanými ve čtyřech kusech, zasáhnou hlouběji a že dokonce ovlivní i generaci svých vnuků - underground 70. let.

Egon Bondy, autor desítek knih prózy a poezie, knih opisovaných na psacích strojích po celé republice, se stal známým hlavně svou spoluprací s rockovou skupinou Plastic People. Jana Krejcarová, významný člen skupiny, publikovala v 60. letech, ovšem něco zcela jiného než v edici Půlnoc. Několik jejích próz vyšlo časopisecky, napsala knihu vzpomínek na svou matku „Adresát Milena Jesenská“. Krejcarová tragicky zemřela, zabila se při autohavárii. Ani v liberálních 60. letech nemohla být vydána její sbírka „V zahrádce otce mého“. Ta vyšla až v samizdatovém časopise Revolver revue v roce 1987 a ještě tehdy stihla, kvůli své údajné pornografičnosti, pobouřit některé čtenáře. Pavel Svoboda, který v Půlnoci vydal jednu knížku poezie, přestal psát úplně. Bohumil Hrabal, který zpočátku s edicí spolupracoval, se vydal cestou cenzurních zásahů a úprav podezřelých textů a stal se snad nejčtenějším českým spisovatelem, Z malířů byli skupině nejblíž Mikuláš Medek a Vladimír Boudník.

„Edice Půlnoc, to nebyl samizdat,“ říká pan Vodseďálek, „pokud samizdatem rozumíte opisování a rozšiřování knih. My jsme Půlnoc opisovali výhradně pro svoji potřebu a pro náš archiv. Od každé knihy existovaly jen čtyři kusy. Dělat edici, to se nám v době, kdy lidé dostávali za menší přestupky 15 let, nezdálo taktické.“

Na návštěvu k panu Vodseďálkovi jsem šel kolem několika knihkupectví. Na pultech ležely knihy Josefa Škvoreckého, Pavla Tigrida, Evy Kriseové a dalších a dalších, donedávna zakazovaných autorů.V nejrůznějších novinách a časopisech teď můžeme číst jejich životopisy i rozhovory s nimi. Za těch pár měsíců bez cenzury jsme si mohli zvyknout, a tu novost a zvláštnost si zažít. Překvapivější je snad už jen to, že tu jsou autoři ještě prokletější a ještě zakázanější. Zakázanější než ti, které jsme přece jen mohli znát, když už ne ze samizdatu, anebo z knih tištěných v exilu, tak alespoň z rozhlasu. Ivo Vodseďálek je jedním z nich. A dlouholetý pobyt v literárním, exilu mu nijak neuškodil.

Uvedená báseň je ze sbírky „Ztracená opatrnost aneb totem a maskot“, která byla napsána v letech 1986 až 1988.

THANK YOU

Bohužel nebyl jsem nikdy v Moskvě

Nevěděl jsem tedy

co má připomínat

název nového automatuv Praze Na příkopě

ARBAT

Věděl jsem jenže s restaurací Moskva

má přiblížit kuchyni velkého národa

Brzo jsem našel v novinách vysvětlení

Je to ulice v Moskvě

nyní obnovená dle poslední módy

pouze pro pěší

Umělci kteří tam prodávají

své obrazy a verše

zdůrazňují její kolorit

Bude to jistě hezké centrum

přitažlivé pro turisty

Mám však důvodné obavy

že mnoho takových

původně půvabných míst

se brzo stane mírně odpudivými

Známe je: Montmartre Karlův most Anacapri

nebo fontána di Trevi

Turisté jsou obtížným hmyzem

vlezou všude

Kdesi jsem četl

že cestování je výborná náhražka myšlení

Je přece tak krásné být doma

Pamatuji si dobu

začátkem padesátých let

Tehdy v Čechách cizinci zkrátka nebyli

Ani my jsme nikam nejezdili

Měli jsme však mnoho podnětů k přemýšlení

Kulturu kterou nám tehdy předkládal Stalin

jsme současně milovali i nenáviděli

Mluvila jasně: ohrožovala i zachraňovala svět

Cítili jsme její nádhernou agresivitu

Přesně to řekl Mikuláš Medek:

„Poezie musí být imperialistická“

Kultura která zanikla

v době prosperity a současného úpadku

Je nenávratně mrtvá

Její nestravitelné zbytky

lze beztrestně zahodit

do odpadkového koše

v automatu Arbat

koše z umělé hmoty

na němž je vylisován nápis:„Thank you“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte