Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Vyhlaďte všechny divochy! Výprava do srdce evropské temnoty

Denní menu: Výběr ze světových médií

ob_d1a8c8_mission-voulet-chanoine
Výprava Voulet - Chanoine • Autor: souvenirfrancais-issy.com

Časopis Granta přinesl úryvek ze znovu vydaného výzkumu švédského autora Svena Lindqvista. Pojednává o jednom evropském vzepětí, které dnes podrobněji nefiguruje v žádných školních osnovách západního světa, i když jeho rozměry a dopady byly epochální.  O evropské kolonizační misi, která předešlá dvě století šířila řád a pokrok v srdci Afriky.

Od konce jedné takové civilizační mise uplynulo právě v těchto dnech 120 let. Ani v domovské Francii si nikdo nepřipomíná její průběh a její hrdiny, vše je zapomenuto. Neprávem, jak na faktech dokládá Lindqvist. Granta se v úryvku zabývá právě jeho cestou po stopách Středoafrické výpravy ze senegalského Dakaru k jezeru Čad, která byla jen jednou z mnoha jiných podobných, ale to nezmenšuje její význam.

Reklama
Reklama

Krutí zabijáci

Do čela expedice byli v listopadu 1898 postaveni kapitán Paul Voulet a poručík Julien Chanoine. Jejich úkolem bylo prozkoumat krajinu mezi městem Zinder a jezerem Čad a „začlenit ji pod francouzskou ochranu“.  Oba měli předchozí zkušenosti z podobné mise na území dnešní Burkiny Faso a vypalováním vesnic a hromadnými vraždami místních si vydobyli pověst - jak říká dobový popis - „krutých, chladnokrevných zabijáků s občasnými výbuchy bláznivé senzitivity“.

Kniha

Nové poslání nezískali navzdory této pověsti, ale spíše kvůli ní. „Absolutně nehodlám předstírat, že jsem schopen dát vám nějaké pokyny, jakou cestou se vydat nebo jak se chovat k domorodému obyvatelstvu a jeho náčelníkům,“ dal dopisem z Paříže ministr pro kolonie Vouletovi  volnou ruku k užití metod, které ho proslavily.

Středoafrickou expedici tvořilo devět francouzských důstojníků, 160 senegalských vojáků, třicet tlumočníků a 400 najatých ‘auxilliaries', civilních afrických dobrovolníků táhnoucích s Francouzi a bojujících na jejich straně výměnou za licenci k rabování. Kapitán Voulet pro výpravu napakoval obrovské množství zbraní a munice, a protože neměl peníze na zaplacení nosičů, nechal v okolí unést z vesnic 800 místních mužů a přinutil je náklad nést. Dohromady s milenkami a různými „agenty“ měla tak výprava 1600 lidí a 800 zvířat, jejichž živení a zásobování vodou leželo samozřejmě bez náhrady na chudých, z omezených zdrojů čerpajících vesničanech z polopouštní oblasti po cestě.

Paul_Voulet
Paul Voulet • Autor: Wikimedia Commons

Julien_Chanoine
Julien Chanoine • Autor: Wikimedia Commons

29. ledna 1899 vyřadilo vedení výpravy pro „nedostatek nadšení a disciplíny“ ze stavu poručíka Peteaua a poslalo ho zpět. A 5. února pak Peteau napsal své nastávající ženě do Paříže patnáctistránkové líčení hrůz, kterých byl cestou svědkem. Násilím „najatí“ nosiči byli uneseni v lehkých rouškách, které se totálně nehodily do krutých nočních mrazů pouště. Dostávali jen minimum jídla a těm, kdo už nemohli dál, nechal Voulet uříznout hlavu. 148 nosičů zemřelo během prvních dvou měsíců výpravy, dvanáct dalších bylo zastřeleno při pokusu o útěk, zbytek svázán do kolony řetězem po pěticích.

K „náboru“ nových sil vysílali Francouzi ozbrojené patroly, které vytahovaly muže z obklíčených vesnic a stříleli každého, kdo se pokusil utéct. Jako doklad splnění tohoto příkazu museli vojáci přinášet Vouletovi uřezané hlavy obětí a vůdce expedice je pak rovnal u cesty do pyramid k zastrašení obyvatelstva.

Ve vesnici Sansan-Hausa, která byla mimochodem ještě na území ležící pod „francouzskou ochranou“ už z předchozích tažení, zabil Voulet a jeho lidé 101 osob, mezi nimi třicet žen a dětí – bajonetem kvůli šetření náboji. „Nic jsem jim neudělal, splnil jsem všechno, co po mě chtěli,“ cituje Lindqvist pozdější výpověď náčelníka vesnice. „Nařídili mi dát jim šest koní a třicet kusů dobytka a já to udělal. A oni přesto zabili každého, koho dostihli.“

Pro slávu Francie

Peteauova snoubenka poslala poručíkův dopis svému poslanci a pařížská vláda v půli dubna zasáhla: guvernér Francouzského Súdánu, což je dnes Mali, vyslal z Timbuktu plukovníka Klobba s příkazem najít Vouleta, zbavit ho vedení expedice a přivést zpět.

První část úkolu nebyla těžká. Klobb prostě šel po stopách tvořených mrtvolami a vypálenými vesnicemi. Našel i několik mrtvol lidí, které něčím podrážděný Voulet nařídil pověsit na strom živé tak vysoko, aby hyeny mohly okusovat jejich nohy, zatímco na zbytku těla mohli hodovat supi. Za vypálenou vesnicí Tibiri, 120 mil od Zinderu, objevil Klobb třináct oběšených žen, za vesnici Koran-Kaljo visely na stromě těla dvou dětí. 10. července 1899 dorazil Klobb do vesnice Damangara a dozvěděl se, že tábor hledané expedice je nedaleko.

Sven_Lindqvist_in_2018
Sven Lindqvist, 2018 • Autor: Wikimedia Commons – Frankie Fouganthin (CC BY-SA 4.0)

Klobb vyslal seržanta a dva vojáky se zprávou Vouletovi, že je zbaven velení a že se má okamžitě sbalit k návratu. Voulet odpověděl, že má k dispozici 600 pušek proti Klobbovým padesáti a že vetřelcům radí se moc nepřibližovat. 13. července pak nechal Voulet popravit 150 domorodých žen a dětí jako pomstu za smrt dvou svých mužů zabitých během útoku na jednu vesnici poblíž. A 14. července se obě výpravy postavily proti sobě na dostřel.

Klobb vydal svým mužům příkaz za žádných okolností nestřílet a vydal se pomalým krokem do ležení expedice. Byl přesvědčen, že ani francouzští, ani senegalští vojáci na něj rozhodně nevystřelí. Netušil totiž, že Voulet jeho dopis před mužstvem zatajil a pod různými záminkami vyslal Francouze i Senegalce za různými úkoly do okolí. V táboře zůstala jen jednotka afrických drancovníků zavázaná mu osobní loajalitou. A tato jednotka také – po dvou varovných salvách do vzduchu, které Klobba nezastavily – nakonec na Vouletův rozkaz plukovníka zastřelila.

Když se večer vrátili bílí důstojníci, řekl jim Voulet, co se stalo, a vyzval je, aby cestu dokončili ve velkém stylu: založením vlastního nezávislého království u jezera Čad. Mezi mužstvem ale propukl nepokoj a vše nakonec vyústilo ve vzpouru, během níž senegalští vojáci zabili Vouleta i jeho zástupce Chanoineho. Zbylí Francouzi pak zasedli k poradě, co dělat dál. Rozhodli se postupovat dál na Zinder, tehdy největší město oblasti, dnes čtvrtmiliónovou metropol jižního Nigeru, a zabrat ho pro slávu Francie.

Doufali, že tento hrdinský čin smaže v očích úřadů všechny jejich předchozí hříchy. A nespletli se.  Oficiální vyšetřování Klobbovy smrti a všech zločinů Středoafrické expedice začalo v Paříži v srpnu 1899 a po usilovném shromažďování dokumentů dospěli vyšetřovatelé nakonec k závěru, že za všechno může počasí: Voulet se prostě vedrem zbláznil. Zločiny přežilých členů výpravy byly omilostněny a Francie si ponechala všechen expedicí zabavený majetek.

Mission_Voulet-Chanoine_-_mort_de_Klobb
Zabití plukovníka Klobba • Autor: Wikimedia Commons

Přestože bylo v rámci Evropany vedeného obchodu s otroky v Africe uloveno a odvlečeno na jiné kontinenty zhruba 15 miliónů černochů a zhruba stejně velké množství bylo přitom zabito - do západního seznamu pozoruhodných hrůz lidských dějin se tato operace zatím nedostala. Stejně tak v něm chybí i praktiky a výsledky koloniální správy Evropanů a jejich dobyvačné či „trestné výpravy“, jejichž příkladem byla zmíněná cesta do Zinderu.

A nejde jen Francouze nebo Belgičany, jejichž šílená správa Konga s hromadnými vraždami, masovým zotročováním dětí pro práci v dolech a řezáním nosů „neposlušných negrů“ se pomalu propracovává do relativně širšího evropského povědomí jako nepřijatelný, ale v rámci evropské civilizace údajně výjimečný postup. „Belgičané nebyli výjimeční,“ píše Lindqvist, „stejně jako nebyli výjimeční švédští vojáci a úředníci pracující v Kongu v jejich službách. Podle maximy ‚Vyhlaďte všechny divochy‘ se nepřiznaně chovala celá Evropa.“

Když tedy dnes německá kapitánka záchranné lodi Sea-Watch 3 Carola Rackete vyzývá Evropany, aby přijali historickou odpovědnost za činy svých předků v afrických koloniích a přijali do svých zemí půl miliónu Afričanů, kteří během pokusu uprchnout z domácí mizérie upadli na libyjském pobřeží do rukou otrokářských gangů nebo živoří v šílených podmínkách tamních uprchlických táborů, dává to logiku.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivan Lamper

editor

Ivan Lamper
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1951
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte