Novinář Lukáš Senft napsal velmi působivou zpověď mileniála. S osobní zkušeností nelze polemizovat, protože je to prostě osobní zkušenost. Každý máme trochu jinou. Tam, kde popisuje svůj pohled na svět, je Lukáš Senft zajímavý a pro tuzemskou debatu podstatný. A to i pro člověka, který nesdílí jeho levicový pohled na věc. Trochu se to však začne komplikovat ve chvíli, kdy chce mluvit za svou generaci, za české mileniály.
V úvodu svého manifestu popisuje, jak mu lezou na nervy mudrlantské řeči o nevděčné či líné generaci, která není ochotná či schopná se zapojit do systému. V dalších pasážích pak vysvětluje, proč se do toho systému zapojit nejde. Popisuje zkušenost svou a svých spolužáků, když vyrůstali: „Tomuhle spolužákovi zbankrotoval taťka, otec támhletoho kamaráda přišel o hospodu a můj táta musel po letech zavřít malou prodejnu potravin, kterou kdysi – na začátku devadesátek – hrdě pojmenoval po vlastním synovi. Prodejna Lukášek skončila a já dodnes čtu, že všechny ty noci, které rodiče propracovali, všechny víkendy, státní svátky, všechny ty stresy a nervy, to všechno bylo málo, protože v současném systému prý neuspěje jenom lenoch. Jsem tedy potomek flinků.“
Je mimochodem velká škoda, že neuvádí, kde tato slova čte - by bylo zajímavé poznat ty necitlivé glosátory, ať už to mají být novináři, experti či politici. Dále popisuje, že se mladí lidé necítí být spojeni se „systémem“, protože je nejdřív starší nutí studovat, ale pak jim říkají, že jsou flákači. Nebo že musí při studiích vysoké školy pracovat, aby na studia měli. A když už po studiích najdou práci, mají nízké platy, protože bohatnou jen boháči. Nejsou ani peníze na bydlení. „Jsme zkrátka ze hry. A myslím, že je v tom naděje,“ píše Lukáš Senft a dodává, že je třeba vytvářet novou podobu světa. „Generace, která je vysmívána, protože se prý nedokáže osamostatnit od rodičů, bude možná první generací, která se pokusí osamostatnit od společnosti dravců, od degradace lidí a všeho živého na pouhé zdroje,“ uzavírá svůj text.
Jsem také přesvědčen, že jistou „vzpouru“ česká společnost potřebuje.
S kritikou nízkých platů, drahého bydlení i ničení životního prostředí lze nepochybně souhlasit - přestože bychom se tu a tam asi lišili v interpretaci příčin. Nicméně mám obavu, že dojem z textu může být opačný, než autor zamýšlel. Nepochybně má pravdu, že i v českém veřejném prostoru zaznívají řeči o líných a nevděčných mladých lidech. Což si ostatně o sobě zřejmě čte každá generace. Jenže z textu by se dalo vyrozumět, jako by jim dával Lukáš Senft zapravdu. Tedy, že je tu nějaký zásadní rozdíl mezi starší a mladší generací.
Výzkumy veřejného mínění však ukazují něco zcela jiného, stejně jako zkušenost z pracovního trhu. Čeští mileniálové jsou od svých rodičů, případně od svých o něco starších přátel, téměř k nerozeznání. V posledních letech vyšlo několik výzkumů, ať už třeba společnosti Median nebo Kantar pro Českou spořitelnu, pořádají se konference, dělají se ankety mezi zaměstnavateli.
A mileniálové podle nich nejsou línější a nejsou hloupější než jakékoli jiné generace. Liší se maximálně v tom, že se chtějí v práci dobře cítit (hledají proto různé benefity), chtějí se i bavit (kdy to bylo u mladých lidí jinak). Ano, žijí mnohdy delší dobu u svých rodičů, což ale není tak úplně jejich vina, protože bydlení je dnes opravdu drahé. A mimochodem i toto delší soužití je svědectví, že v Česku není nějaký zásadní generační střet.
Nevím, jestli je to pro Lukáše Senfta dobrá zpráva. Na jednu stranu nám totiž dostupná data ukazují, že čeští mileniálové jsou úspěšní a poměrně spokojení. Rozhodně tedy „nejsou ze hry“. Není tu ale tím pádem ani náznak toho, že by se mileniálové chtěli pokusit „osamostatnit od společnosti dravců“. Tento text by v žádném případě neměl působit jako obhajoba současného stavu. Jsem také přesvědčen, že jistou „vzpouru“ česká společnost potřebuje. Jde jen o to, jak změny dosáhnout a o co ji opřít.
Podle mě je lepší vycházet z faktů než z vlastních přání. Stojí tudíž před námi otázka, proč se mileniálové, stejně jako o něco starší generace, nebouří. Proč nejsou aktivnější? Jedním z dopadů například je, že vláda Andreje Babiše hledá cesty, jak uspokojit generace nejstarší, ale projekty mířící na podporu mladších lidí (myslím tím systémové kroky, nikoli „kupování“ hlasů) téměř neexistují. Jak tedy zesílit hlas mladých v politice?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
