Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Mladí čeští Vietnamci: Cítíme tlak rodiny, ale nechceme se jen honit za prací

Rozhovor: Jak se druhá generace učí zastavit a na chvíli si vydechnout

Kavárna Anthill

Moderně zařízená kavárna Anthill na pražských Vinohradech má ve všední den večer plno. Většinu návštěvníků tvoří mladí, stylově oblečení Vietnamci, kteří z vysokých sklenic usrkávají brčálově zelený čaj matcha a konverzují dokonalou češtinou. Dnes večer si sem přišli zameditovat s buddhistickými mnichy, jindy se tu pořádají koncerty – třeba nedávno tu vystoupila ve Vietnamu zakázaná písničkářka Mai Khoi. Přes den se sem chodí učit, zahrát si deskové hry nebo jen tak posedět. Podnik funguje pro mladé české Vietnamce trochu jako klubovna.

Kavárnu Anthill založila před necelým rokem šestice mladých vietnamských vysokoškoláků, kteří se už narodili v Česku. Díky svým rodičům, kteří po odchodu z Vietnamu v Česku pracovali v tržnicích a večerkách, mají nakročeno na úspěšné kariéry, studují vysoké školy a znají jazyky. Zároveň ze strany rodičů cítí tlak, aby stejně byli výkonní a úspěšní jako oni. Ale druhá generace českých Vietnamců už svět vidí trochu jinak než rodiče, nechce se jen honit za prací.

Reklama
Reklama

„Dnes jsou všichni hrozně orientovaní na výkon, pořád něco dělají, každý je motivovaný, chce všechny nějak využít,“ říká jedna z šesti zakladatelů klubovny Nguyen Thi Anh Tuyet (22), studentka práv a VŠE. „My tady v Anthillu chceme, aby se lidé trochu zastavili. Aby si vydechli. Chodí sem hlavně studenti a studentská léta jsou přece ta nejlepší. Snažíme se v našem prostoru předat poselství, že vám nic neuteče; nemusíte nic dokázat už ve dvaceti.“

Chtěl bych se s vámi bavit o druhé generaci Vietnamců.

Pro mě osobně je tohle téma už hrozně ohrané. Ale chápu, že je atraktivní pro lidi, kteří nejsou v komunitě. Pro nás mladé Vietnamce má téma identity několik fází, kterými si skoro každý projde. Na začátku si člověk říká, že se necítí moc jako Vietnamec, ale spíš jako Čech. Pak vás doběhnou kořeny. A na konci dospějete k tomu, že jsme lidi a každý je jiný. Tenhle cyklus se týká obecně lidí, kteří pocházejí z více kultur, nejen českých Vietnamců z druhé generace. U nás je to specifické v tom, že zdejší vietnamská menšina byla vždy uzavřenější vůči té české, než komunity v jiných zemích.

Proč?

Já myslím, že je to dané geograficky. Česko je malý stát, takže je pro Vietnamce možné se hodně potkávat a žít v komunitě. Všude jste autem do dvou hodin. Je snadné zůstat v komunitě ve své komfort zóně. V Německu nebo ve Francii už druhé generace fungují jinak. Z Berlína je těžší dojet na druhou stranu země, takže se Vietnamci víc integrovali.

Vadí vám coby české rodačce dokola lidem vysvětlovat, jak se vám tu žije?

Na otázky jako „Ty umíš česky?“ už dnes spíš zvedám obočí a odpovídám, že umím, protože jsem se tu narodila. Tyhle předsudky mají většinou starší lidé. Existuje několik škatulek, které Češi o Vietnamcích mají. Vidí nás jako večerkáře nebo majitele salónů, pak taky jako pěstitele marihuany. Ty škatulky už neplatí, dnes je tu hodně úspěšných Vietnamců, ale někdy se trochu skrývají. Skoro nikdo třeba nevěděl, že třeba řetězec Sportissimo založili a donedávna společně vlastnili dva Vietnamci.

Kavárna Anthill
Kavárna Anthill – spoluzakladatelka Nguyen Thi Anh Tuyet • Autor: Anthill

Jak vás napadlo založit kavárnu a komunitní centrum Anthill?

Ten nápad vznikl setkáním šesti mladých českých Vietnamců. Longi, Mai a já jsme se potkali na letním táboře ve Vietnamu. Mai mě pak seznámila s Pandou a Linou, s nimiž v Česku pořádá letní buddhistický tábor pro vietnamské děti. A Vlastu jsme poznali přes vietnamský volejbalový kroužek. Celé to vzniklo tak, že Mai, která studovala v Anglii psychologii, přijela do Česka a ptala se, kde se tady studenti můžou sejít a učit se, jako se to dělá právě v Anglii. Univerzity jsou v Praze roztříštěné, nemají svůj kampus, lidé se nemají kde potkávat. Tak vznikl nápad vytvořit něco jako cowork. Museli jsme ale změnit koncept, protože na ten jsme neměli dost peněz. Takže jsme začali v malém a otevřeli kavárnu. Doufáme, že to je jen mezistupeň na cestě k většímu prostoru. Ale máme tu knihovnu, kde se dá studovat. Dole v podzemí je místo, kde jsou přednášky, koncerty, semináře. A nahoře je kavárna, kde si můžete dát vietnamské věci jako čaj matcha nebo tradiční vietnamskou kávu s našlehaným žloutkem.

Kavárna tedy není tím hlavním.

Hlavní je, aby se lidé potkávali. Přijde mi, že dnes jsou všichni hrozně orientovaní na výkon, pořád něco dělají, každý je motivovaný, chce networkovat a každého se na potkání snaží nějak využít a vyšťavit. Aspoň tak to vidím kolem sebe. Zapomínáme opravdový zájem o lidi. My tady v Anthillu chceme, aby se lidé trochu zastavili a hráli si a povídali. Proto tu pořádáme nejenom koncerty, ale dělali jsme třeba soutěže v deskovkách, silent disco, pouštění draků, ochutnávačky naslepo. Neformální akce, aby lidi vystoupili z komfortní zóny, aby si vydechli.

Kdo sem tedy chodí takhle bavit? 

Chodí sem hlavně studenti - a studentská léta jsou přece nejlepší. To je doba, kdy má člověk čas dělat srandičky, později už ho třeba nikdy mít nebude. Snažíme se v našem prostoru předat poselství, že vám nic neuteče, nemusíte nic dokázat už ve dvaceti. Naším cílem není zisk, je to hlavně sociální projekt; klubovna, kde se lidé potkávají.

Do jaké míry jsou návštěvníci Anthillu dětmi bohatých Vietnamců, tedy jakási elita? Na pohled to tu působí stylově včetně návštěvníků, ceny nejsou nejnižší…

Řekla bych, že návštěvníci patří ke střední nebo možná vyšší střední třídě. Produkty jsou trochu dražší, ale jsou poctivé. Naše matcha je dovážená z Japonska, neředíme kokosové mléko, naše avokáda jsou skvělá. Radši vyšší ceny a dobrou kvalitu, než abych prodávala nějaké polotovary. Když sem někdo přijde pobýt, tak ho neotravujeme, aby si dával další drink. V kavárně Costa si také lidé dají kávu za stovku a pak tam pracují třeba dvě hodiny. Nějak nájem zaplatit musíme, jsme na Vinohradech.

Existují vietnamští novináři, režisér, fotografové, herci. Je něco, v čem ještě komunita integrovaná není?

Je tu spousta mladých lidí, kteří dnes přijíždí z Vietnamu, a tím pádem integrovaní nejsou. Dokončí střední školu, přijedou sem. Myslím, že půjdou cestou večerkářů. Druhá generace, tam je to napůl. Někteří si najdou svůj obor a tam prorazí. Praha je specifická, protože je tu tržnice SAPA. Některé děti vystudují vysokou školu, a pak se vrátí k rodinnému byznysu na tržnici. Jsem zvědavá, jestli ho někam posunou. Běžný návštěvník vidí jen tržnici, ale jde hlavně o velkoobchod. Firmy tam mají velké sklady: dovážejí věci z Číny a Vietnamu a rozvážejí je dál do různých sítí, což už tolik vidět není. Za chatrným stánkem je často obří sklad. Je škoda, když některé děti vystudují dobré školy, ale pak jen převezmou rodinný podnik. Ale to se teprve ukáže. Velká část lidí teď sbírá zkušenosti.

Kavárna Anthill
Autor: Anthill

Vietnamci zatím nejsou v politice.

Jak se to vezme, za ODS kandidoval jeden Vietnamec v prvních evropských volbách. Jsou vidět v komunálních volbách na kandidátkách, i když úplně naspod. Ale máte pravdu. Nevím, čím to je. Vietnamci doma ve Vietnamu politiku moc neřeší a asi se to přenáší trochu i na nás. Třeba moji rodiče politiku vůbec neřeší. Zajímá je, jestli mají co jíst a pít a co na sebe. Jestli mají práci a rodině se daří. Když je tohle zajištěné, vše ostatní je jedno. Naši už mají občanství a snažím se je přemlouvat, aby šli volit. Ale je to těžké. Říkají mi, abych se nepletla do politiky, že řeknu něco špatně a obrátí se to proti mně.

Jsou zdejší Vietnamci levicoví nebo pravicoví?

Vietnamci myslí komunitně. Když jdete na vietnamskou večeři, všichni dají ohromné částky do společného, aby si to mohli užít. Líbí se jim, že je to společné. Vychází to z tradičního pojetí rodiny. Na druhou stranu by chtěli nízké daně a zajímají se jen o svou rodinu. Vědí, že nedostanou žádný důchod, a makají, posílají peníze do Vietnamu.

Formovala vás v dětství spíš česká nebo vietnamská kultura?

Vyrůstala jsem s českými chůvami. Rodiče pracovali v tržnici v pohraničí a vídala jsem je až večer nebo spíš o víkendu. Tak to mělo spoustu vietnamských dětí. V té době mě hodně formovala česká rodina a dodnes za nimi jezdím na Vánoce a Velikonoce. V dětství jsem poslouchala třeba českou skupinu Holki a písničky z filmu Rebelové jsem znala nazpaměť. Až v pubertě jsem začala žít s rodiči. Když jsem byla teenager, táta pořádal akce pro Vietnamce, a tam jsem se zas vrátila k vietnamštině a vietnamské kultuře, začala se zajímat o vietnamské svátky, jako je lunární nový rok.

Zmínila jste tábor ve Vietnamu.

Je to letní tábor pro děti Vietnamců, kteří emigrovali do zahraničí. Přihlásíte se na pražské ambasádě. Na táboře, kde jsem byla já, nás bylo z Česka třicet. A celkem to bylo asi dvě stě Vietnamců z celého světa ve věku od 16 do 25 let. Cestovali jsme od severu k jihu; vždycky jsme někam přijeli, místní průvodce nám ukázal památky nebo zajímavosti. Cílem tábora je ukázat, že Vietnam má co nabídnout - aby se lidé vrátili.

A vracejí se?

Moc ne. Vlastně jeden kamarád v sobě teď nedávno našel tu vlnu, že se chce vrátit, zuřivě hledá Vietnamce kolem sebe, chce tam založit firmu a podnikat. Ale to je spíš výjimka.

A jak probíhá český buddhistický tábor pro Vietnamce?

Funguje už deset let. Na začátku tam jezdilo asi dvacet dětí, teď už osmdesát. Trvá šest dnů. Snažíme se, aby tábor pro děti fungoval trochu jako retreat. Aby na jednu stranu zažily český tábor: spí se v chatičkách, hrají se hry, je tu bojovka i společný oheň. Ale zároveň nabízíme přidanou hodnotu: že jsou tu mniší a jde o buddhistický tábor. Učíme, aby se otevřely. Často mluvíme o rodičích. Zpívají se písničky, pak se medituje, užívá se ticha a zastavení. Posledních pár dní se řeší interní problémy.

Jaké problémy?

Děti většinou neumějí dost dobře vietnamsky a taky neumějí moc komunikovat se svými rodiči. Vietnamští rodiče na vás vytvářejí tlak, abyste něco dokázali. Když sem přijeli, byli ti privilegovaní, z mnoha sourozenců byli vybráni právě oni, aby odjeli do Evropy. Museli uspět. A proto musejí mít taky úspěšné děti. Druhá generace cítí ten tlak. A mniši se snaží je chápat a trochu vyléčit. Je hezké vidět, jak na začátku přijíždějí drsní vietnamští teenageři, kteří poslouchají hip hop a mají to na háku, ale pak se svěřují a někdy se rozbrečí. Mají pocit méněcennosti a mniši jim říkají, že méněcenní nejsou. Děti si uvědomí problém, což je důležité. Všichni o něm vědí, ale málo se o něm mluví.

Vy ten tlak cítíte také?

Trochu, tomu se nevyhne žádné vietnamské dítě. Táta sem přijel s ničím v osmnácti. Studoval vošku, pak šel do továrny, nakonec se vypracoval v úspěšného podnikatele. Podniká v obchodu s oblečením, z čehož živí mě, další dva sourozence a ještě prarodiče ve Vietnamu. Obdivuji ho, že se takhle vypracoval z ničeho. Já mám mnohem lepší příležitosti, ale jen díky rodičům. Studuji práva a VŠE, mluvím anglicky, německy, vietnamsky, mám základy francouzštiny a korejštiny. Cestuji po Evropě s parlamentem mládeže. Ale vše díky penězům od rodičů.

Co byste chtěla v životě dělat vy?

Těžko říci, zatím dělám trochu všechno a nic. V životě bych jednou chtěla vytvořit opravdový cowork, velký prostor pro studenty, kampus v srdci města. Tahle kavárna by mohla přilákat nějakého investora, který by mohl jít s námi do nevýdělečného projektu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 383
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte