Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Spisovatelé o knihách

Duch ve stroji a jiné banality…

Davida Lodge má víc společného s Kunderou než s Vieweghem

Poznámka I
Mám dojem, že už musím s tím ustavičným připomínáním Viewegha otravovat, ale když se podíváte na „charakter“ hlavního hrdiny Profesorských hrátek, mediálně úspěšného vědce Ralpha Messengera, který je zábavný, rád šuká, nijak se tím netají (alespoň ne před čtenářem), a ženský na něj pochopitelně letí, pak se obávám, že má opravdu nepominutelně hodně společného s některými odpudivými hrdiny M.V., neřkuli se samotným, snad ještě odpudivějším M.V.

K případné otázce autobiografičnosti se David Lodge jako hojně publikující literární teoretik vyjádřil mnohokrát, v češtině je dostupný třeba jeho esej Fakta a fikce v románu, jenž je součástí knihy Jak se píše román.

Ostatně, četl jsem pár recenzí Profesorských hrátek, jež vyšly v autorově vlasti, a některé poznámky jako by z oka vypadly výtkám často adresovaným našemu nejlépe placenému prozaikovi. (V Anglii je ovšem nejlépe placeným autorem knih, které jsou ještě považovány za literaturu, Lodgeův kolega, Martin Amis. V roce 1995 dostal zálohu na román The Information ve výši půl miliónu liber…)

Každá podobnost má ale své meze. Lodge je na rozdíl od Viewegha intelektuál, který má chuť, potřebu i schopnost „zahustit“ příběh o svádění, nevěře, strachu ze smrti a jiných lidských slabostech úvahami o podstatě vědomí, deformující katolické výchově a pokusům vytvořit umělou inteligenci.

Díky tomu (domněle?) získává nárok na pozornost „náročnějších“ čtenářů, kteří si ve skutečnosti rádi přečtou vtipně napsanou červenou knihovnu, ale jako nášup musí dostat pěknou hromádku „tvrdých“ informací.

Tím se Lodge podobá spíše Milanu Kunderovi; myslím, že strukturální čistota mísení banálního milostného příběhu (okořeněného „hříšným“ sexem) s filosofií, potažmo historickými úvahami v Lodgeově nejslavnější knize, Hostujících profesorech a v Kunderově nejslavnější Nesnesitelné lehkosti bytí je přímo ukázková.

Poznámka II
Profesorské hrátky i starší Hostující profesoři patří do literární kategorie známé jako campus novel, neboli univerzitní román.

Ve světě zavedený a dosti populární žánr (jakkoli částí kritiky dlouhodobě vysmívaný) má své kořeny už kdesi v padesátých letech, kdy vyšly tituly jako Groves of Academe (1952, Marta Mc Carthy, nepřeloženo), Šťastný Jim (1954, Kingsley Amis) nebo u nás asi nejznámější Pnin Vladimira Nabokova (1955).

Ke klasice žánru patří The History Man (Malcolm Bradbury, nepřeloženo), Straight Man (Richard Russo, nepřeloženo) nebo některé tituly u nás dobře známého Philipa Rotha, především asi Lidská skvrna.

Typické pro tento „druh“ literatury je samozřejmě univerzitní prostředí, milostné a sexuální vztahy mezi učiteli, případně učiteli a studenty, nevěry, kariérní ambice (nebo jejich nedostatek v poměru k ambicím jiných) – a ovšem: takové knihy píší lidé, kteří mají s prostředím univerzit bohaté osobní zkušenosti, nejčastěji jako profesoři anglické či americké literatury.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

David Lodge dlouhá léta zcela záměrně a pravidelně střídal vydávání beletrie s teoretickými, či literárně-vědnými opusy, přičemž už v roce 1970 ve svém Romanopisci na rozcestí obhajoval tradiční, realistické vyprávění lineárně vedeného příběhu, které ve stejném čase velmi vehementně pohřbíval americký kritik Robert Scholes.

Docela zajímavá je Lodgeova teze, proč zejména v 80. a 90. letech v Anglii proti všemu očekávání „tradiční příběh“ nejenže nezanikl, ale dokonce prošel jistou renesancí. Podle Lodge je třeba hledat příčinu v obrovském ekonomickém vzestupu Anglie v průběhu 80. let, který učinil i z vydavatelské činnosti slušný byznys: nakladatelské fúzování a přeplácení kvalitních autorů pak vedlo v důsledcích k jejich stále menší ochotě experimentovat a riskovat tak čtenářské přijetí…

Poznámka III
David Lodge ve výše zmíněném punktu není rozhodně pannou nepolíbenou…

Jeho celoživotní dvojrole literární teoretika a spisovatele mu ovšem vedle jistých omezení skýtá i celkem milé příležitosti. Je dobře, že je Lodge neoslyšel: jako autor kvalitní literární kuchařky poskytl široké čtenářské obci solidní návod, jak napsat dobrý román… aby pak sedl a napsal dílka, ža něž byl už dvakrát nominován na prestižní Booker prize. Hic Rhodos, hic salta. Slušná frajeřina.

U nás by se ovšem, jak se alespoň domnívám, snadno dostal s podobným přístupem do neřešitelných obtíží.

Přední český kritik a literární teoretik Pavel Janoušek v recenzi jednoho z nejúspěšnějších prozaických titulů roku 2009 napsal:

„Kniha… patří k tomu, co by bylo možné označit jako ,dobře napsaná próza’, tedy k dílům vzniklým jak s vědomím dosavadní literární tradice a se znalostí osvědčených témat, postupů a forem, tak také s ohledem na čtenáře a jeho předpokládaná očekávání. Autorovou výhodou přitom je, že umí tato očekávání nejenom odhadnout, ale také dobře saturovat. Nabízí proto čtenáři atraktivní koktejl několika jímavých ,story’, a to prostřednictvím vyprávění, které má nápad, tempo i potřebný vypravěčský spád.“

Jeho text končí dvouvětím: „Zkrátka čtenář tu má dočinění s prózou bezmála dokonalou. – Jen já si nejsem trochu jistý, zda právě toto je šálek mého čaje.“

Nemohu než konstatovat, že prvně citovaný odstavec by se dal bez úprav převzít a použít při hodnocení Profesorských hrátkách – a že přesně tohle je můj šálek čaje.

Dodávat, že Češi holt fandí outsiderům, by byla pravda neveliké váhy; nakonec se tím ani neliší od zbytku světa, včetně samotné Anglie, jak dokládá třeba pohádkový příběh zpěvačky Susan Boyle.

To, čím se od Anglie lišíme velmi zřetelně, je fakt, že v Česku i značnou část elit tvoří outsideři; ať už ekonomičtí, nebo ti bytostní. Proč tomu tak je a jak k tomu došlo, je téma na úplně jinou studii.

Pro mé úvahy je podstatné, že v české kotlině i špatně artikulovaný výkřik (nejlépe zoufalý) bude vždy ceněn výš než „pouze“ dobře napsaná kniha. Vždyť čím je literatura proti velkému lidskému gestu!

Až na to, že úroveň literatury má z podstaty věci hodně co do činění s úrovní formy, jelikož román není Hyde Park.

Poznámka IV
O čem tedy Lodgeův román Profesorské hrátky vlastně je?

O Ralphu Messengerovi, kognitivním vědci, Heleně Reedové, spisovatelce a dočasně učitelce tvůrčího psaní, a několika dalších lidech.

O rozdílném pojímání lásky a sexu v mužském a ženském světě.

O řadě podobných a přece vždy trochu jiných nevěr.

O (Ralphově) vědě, která bezohledně obnažuje a (Helenině) umění, které hájí právo na intimitu i za cenu sebezapření.

O konfliktu mezi libertinismem a katolickou výchovou.

O evolučním souboji formy svírající obsah knihy jako krunýř a volně plynoucího toku myšlenek, jímž se Ralph pokouší vyjevit (sám před sebou) podstatu našeho podvědomí.

O umanuté chuti poučovat, ale také o nabídce kněžského rozhřešení (jakkoli pouze prostřednictvím literatury).

O zkoumání naší mysli: funguje jako „duch ve stroji“, nebo je sama „pouhým“ produktem těla?

A je to (opět) také kniha „o psaní“, což je kategorie, kterou Lodge-teoretik kdysi pojmenoval „problémový román“ a pro který se později vžil termín metafikce.

A také o tom, jestli se Ralphovi nakonec podaří dostat Helenu do postele…

Poznámka V
K pozornosti doporučuji tuto knihu všem sběratelům literárních kuriozit, a to pro Ralphovu návštěvu Prahy, v níž knedlíkovou parodii mile doplňuje charakterová drobnokresba intelektuální zlatokopky Ludmily Lískové…

Profesroské hrátky, nakladatelství Mladá fronta, 2010, překlad originálu Thinks… Eva Kondrysová (2. vydání), 328s.

Martin Reiner • Autor: Respekt
Martin Reiner • Autor: Respekt

Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].