Mnohdy jediná věc, jež jim dává smysl

Já jsem fakt nesnášel školu. Nudil jsem se tam, nebavilo mě to, nešlo mi to. Každý den jsem se těšil na to, že školu přetrpím, pak přijdu domů a půjdu ven, nebo si sednu k videohře,“ vzpomíná na své dětství a dospívání s videohrami a nediagnostikovaným ADHD Lukáš Grygar.

Dnešní čtyřicátník, novinář a herní publicista kouzlu her na počítači podlehl už jako malé dítě na začátku devadesátých let – byla to nová fascinující technologie, která se poměrně rychle zlepšovala a posouvala. Vycházely stále převratnější, propracovanější a graficky dokonalejší hry, jež přinášely hlubší a sugestivnější zážitky a otevíraly širší možnosti toho, co hráč mohl ve videohrách dělat.

„Ve videohře jsem měl ten svět tak nějak pod kontrolou. Ve škole jsem byl pořád zmatený, mlčel jsem před tabulí, neustále jsem se něčím ztrapňoval. Vždycky mě zajímal svět – ten reálný i ten virtuální. V tom skutečném jsem se styděl jít i do sámošky nakoupit. Ve videohrách jsem mohl jít kamkoli a maximálně mě zastavilo nějaké monstrum, které jsem časem dokázal porazit,“ vysvětluje, jak mu virtuální prostředí videoher pomáhalo prožít konečně radost z toho, že se mu něco daří.

V dětství o svém ADHD nic nevěděl a je jedním ze stále početnější skupiny těch, kterým psychiatrie poruchu pozornosti a hyperaktivity potvrdila až v dospělosti. Přineslo mu to úlevu i pochopení sebe samého. „Vyrůstal jsem s pocitem, že jsem líný a neschopný. Dneska už se sám sobě dokážu zasmát, když třeba něco zase znovu zapomenu, nebo si odpustit, že někdy něco udělám pozdě, po deadlinu,“ říká s tím, že videohry v dětství a dospívání pro něj byly příležitostí, jak trochu utéct od běžných starostí a problémů. Jak si v bezpečném prostředí vyzkoušet vlastní dovednosti a zjistit, že není tolik neschopný, jak si myslel na základě výsledků ve škole.