Feministická výchova dívek v Čechách

Každá matka jistě potvrdí, že nejčastější otázkou, na kterou v těhotenství odpovídala, bylo: „Už víte, co to bude?“ Já jsem, přibližně od pátého měsíce, nejméně jednou denně musela vyslovit větu: „Bude to holka.“ Často následoval ještě doplňující dotaz, jestli jsem si to tak přála. Na moji odpověď, že mi to bylo jedno, hlavně když bude dítě zdravé, přicházely různé reakce. Nejintenzivnější jsem ale zažila během rutinního těhotenského vyšetření. Zdravotní sestra se ke mně obrátila a s nadšením v očích zvolala: „Ale holčička vám bude pomáhat!“ Vzhledem k tomu, že se právě chystala vrazit mi do žíly jehlu pro odběr krve, nechtěla jsem se s ní pouštět do rozpravy o feminismu. Z ordinace jsem však odcházela rozčarovaná, jako by sestřička byla ve skutečnosti sudičkou, která mé nenarozené dceři už v děloze přiřkla hadr do jedné ruky a vařečku do druhé. Co by znamenalo, kdybych čekala chlapce? Že ho celé dětství a dospívání nechám nerušeně odpočívat na gauči a jen počkám, až se v dospělosti přesune na gauč své partnerky?

Nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie ve své knížce Feminismus je pro každého sní o novém a spravedlivějším světě, kde muži i ženy budou moct být šťastnější a sami sebou. „A takhle je potřeba začít. Musíme naše dcery vychovávat jinak. A také musíme jinak vychovávat naše syny,“ píše autorka.

Já se coby matka dnes čtyřleté dcery mohu zhostit jen poloviny tohoto úkolu, který mi ovšem přijde tím těžší, čím je dcera starší. Dalo by se to přirovnat k hraní čím dál obtížnější počítačové hry. Zpočátku se skoro mohlo zdát, že budou stačit drobnosti jako nekupovat jen růžové šatičky, ale i mikiny s dinosaury, pořídit panenky i autíčka, podporovat dceřiny přirozené zájmy jak o malování, tak o vesmír a nedávat jim nálepky „klučičí“ nebo „holčičí“.