Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 1989-1990

Slovo ke spoluobčanům II

Prohlášení Charty 77

Před třemi lety zveřejnila Charta 77 dokument, který nazvala „Slovo ke spoluobčanům“. Je v něm vyjádřena filosofie demokratické obnovy a zhruba jsou zde načrtnuty i cesty, jak ji uskutečnit. Byla to výzva jednotlivým lidem, oslovující jejich odpovědnost a touhu po svobodě.

„K čemu zde vyzýváme,“ praví se hned v úvodu, „není nic jiného a nic víc než odvaha stát se občany v plném, tvořivém a nejsilnějším slova smyslu. Bez občanů není a nikdy nebude demokracie. Občanství však není pouze status. Především a hlavně to je určitý lidský postoj. Zda budeme skutečně svéprávnými a důstojnými občany, vědomými si své spoluodpovědnosti za stav celku a jednajícími v souladu s ní, záleží tedy ve velké míře na nás samotných.“

Reklama
Reklama

Po pestrém výčtu praktických možností, jak uplatnit občanskou aktivitu v různých oblastech společenského dění, Charta 77 říká: „Domníváme se, že nenásilný odpor proti všemu zlému, tolerance, slušnost, otevřenost pravdě i jinému názoru a trpělivá vytrvalost jsou těmi nejlepšími nástroji, kterých může naše společnost užít v nadcházejícím boji za svou emancipaci, za společenskou obnovu a demokratický pořádek.“

„Slovo ke spoluobčanům“ žádalo, „aby se (lidé) vzpamatovali do své svobody a uvědomili si nadějeplný obsah hesla, které bylo dáno do vínku modernímu československému státu.“

Tenkrát se ještě mnoha lidem zdál být nerealistický požadavek „začít hned zítra říkat pravdu“, když se za pravdu zavíralo. A jiným byla zas Charta 77 málo revoluční, protože se programově orientovala na pokojné prosazení změn. Běh věcí však prokázal, že „Slovo ke spoluobčanům“ nebylo nerealistické, ale že našlo vnímavé adresáty, kteří se rozhodli dát najevo, co si myslí, a to nejen v zaměstnání nebo peticemi, ale i na náměstích našich měst. Nebyly jich zpočátku nepřehledné zástupy, ale jen stovky nebo tisíce. Velké změny však začínají skoro vždycky tím, že se nejdřív jen nepočetná skupina rozhodne „říkat pravdu“.

Tato zkušenost vybízí a snad i opravňuje, abychom se i dnes, v nové situaci, na vás obrátili ani ne tak s výzvou k akci jako spíše ke společnému zamyšlení.

Každou skutečně důsažnou společenskou proměnu předchází proměna v lidské mysli. Chce-li si člověk lépe uspořádat svůj domov, musí si nejdříve udělat pořádek sám v sobě. V dnešní převratné době se to však leckdo pokouší ošvindlovat. Proto je najednou tolik spravedlivých, kteří se nikdy nemýlili, nikdy nezapřeli poznanou pravdu a vždy byli na výši doby. Hanba není přiznat si, že jsem se mýlil nebo že jsem se bál: vždyť bylo čeho se bát. Nepoctivé však je snažit se to v sobě překřičet siláckými gesty teď, kdy už mě to nic nestojí. Nehezký je pohled na opožděné bojovníky, kteří ještě včera volili kandidáty Národní fronty, zdravili mávátky místodržitele – a teď je jim najednou všechno málo radikální a málo nesmlouvavé. A pak jsou lidé, kteří chápou svobodu ne jako šanci pro odpovědné občanství, ale jako výzvu svým loktům.

Masaryk si kdysi postěžoval Čapkovi: „Každý úspěšný převrat vynese na povrch mnoho parvenuů, křiklounů a falešných proroků. I my máme své; po ovoci poznáte je a poznají se konečně všichni.“

Vyzýváme-li ke kritické sebereflexi, míříme tím i do vlastních řad. Tomu, kdo se choval jako občan v těžkých dobách, sluší skromnost a ne chvastounství. Nejen disidenti, ale i každá maminka, která učila své děti říkat pravdu a nehrbit se před vrchností, připravovala porážku totality.

Na druhé straně bychom si měli vážit statečnosti a nenechat ji tupit lidmi, kteří opatrně čekali, jak zápas dopadne, a nyní by chtěli soudit živé i mrtvé. Nezapomínejme, že to byl právě totalitní režim, který se instinktivně bál lidí statečných a důsledně preferoval pokrytectví a zbabělost. Nebylo náhodou, že se v kriminálech padesátých let setkala elita domácího a zahraničního odboje. Despocie nemá ráda lidi neohrožené, protože s nimi nemůže snadno manipulovat. Despocie nemá své rytíře, neboť potřebuje knechty, kteří jsou ochotni kopat do ležících a bít spoutané. Demokracie však velmi potřebuje statečné osobnosti, které hájí právo, i když je to pro ně nevýhodné a nesklidí za to potlesk. Potřebuje veřejné pracovníky, kteří jsou přístupni argumentům a nebijí pod pás – neboť i to je metoda zbabělců. I demokracie potřebuje své „disidenty“, kteří ve chvílích davových emocí dokážou překonat démona souhlasu a jít proti proudu.

Žijeme v době rozjitřených citů. Totalitní panstvo po sobě zanechalo spoušť. Není divu, že čím více se lidé dozvídají, v jaké stavu je republika, tím více roste spravedlivý hněv proti viníkům. A navíc je tu očividný delikt vlastizrady, kterého se toto panstvo dopustilo, když proti vlastnímu lidu pozvalo cizí vojska, velebilo okupaci a nutilo k tomu i ostatní.

Ti, kdo se konkrétně provinili proti míru a lidskosti, patří před soud. Kdo bral neprávem ze státní pokladny, musí zcizené vrátit a nést odpovědnost. Avšak to hlavní, co nás čeká, je porazit přátele starých pořádků v otevřeném politickém boji. Kdo se toho obává a spoléhá se na administrativní zákazy, nevěří v rozum, úsudek a odvahu svých spoluobčanů, nevěří v sílu občanské společnosti.

V roce 1945 byla též naše společnost plná spravedlivého rozhořčení. Až do té míry, že každý, kdo si troufl tvrdit, že někteří Němci jsou také lidé, byl okamžitě ukřičen jako kolaborant. A tu se staly věci, které se neměly stát: vůči provinilým i nevinným se začaly porušovat normy práva a lidskosti. Začali jsme být jako oni – to jest jako nacisté. A to tragicky poznamenalo i náš další vývoj. Parolou dnešní demokratické revoluce je však volání: Nejsme jako oni! Neměli bychom na to pěkné heslo zapomínat.

Budujeme právní stát. Právo musí platit univerzálně, nejen pro některé. Jeho výklad nesmí podléhat okamžitým náladám a politickým kampaním. Tam, kde bychom z moci, ale i z ochrany práva vyčlenili byť jen jediného člověka, přestává právo platit. To nemá nic společného s falešnou shovívavostí k lidem nehodným. Právo však nemůže být úskočné, abychom použili výrazu, kterým Jan Patočka charakterizoval falešnou morálku. Musíme je respektovat, ať se nám to hodí, či nehodí. A porušíme-li je dnes v případě svých odpůrců, obrátí se právní libovůle zítra proti nám.

Prožili jsme pod dvěma totalitními režimy půl století, přerušeného jen dvěma krátkými svobodnějšími pauzami. Není proto divu, že se lidé obávají, aby se to zlé opět nevrátilo. Právem se mluví o „temných silách“, které zde dosud působí a snaží se mezi nás zasít rozkol a svár. Bylo by však pošetilé domnívat se, že „temné síly“ jsou jen mimo nás a že v nás samých sídlí jen čiré dobro.

Zlo není dílem jen jedné ideologie či koncepce. Je stěhovavé, mění své podoby a vývěsní štíty. Když však zkoumáte jeho rozličné jevy, vždy se za nimi objeví závist, agresivita a nenávist člověka k člověku. Genocidu si nevymysleli teprve Hitler nebo Stalin, měli mnoho předchůdců. Napříkla v roce 1916 vyvraždili Turci na dva miliony Arménů a nepotřebovali k tomu ani plynové komory, ani žádnou speciální ideologii. Stačila jim k tomu docela „jednoduchá“ nenávist k jinak mluvícím a jinak věřícím spoluobčanům.

Svoboda není svobodou, pokud není svobodou i pro jinak smýšlející.

Tweetni to

Někteří lidé se domnívají, že dnes kvůli útokům „holých lebek“ na Romy a Vietnamce děláme zbytečný poplach. Prý jde o „pouhé incidenty“. Kdo však zná očitá svědectví, toho přejde chuť tyto jevy bagatelizovat. Ano, i to jsou neklamné signály „temných sil“. A pokud jim nebudeme hned v zárodku energicky čelit, choroba záští se rozšíří jako AIDS. Bylo kdysi správně řečeno, že svoboda není svobodou, není-li také svobodou pro jinak smýšlející. A my k tomu dodáváme: pokud není svobodou a bezpečím také pro lidi jiného jazyka, vzezření a barvy pleti.

Zdá se nám, že nyní, když se otevřely dveře ke svobodě, jako by se mezi námi rozmohla nesnášenlivost a neuvěřitelně malicherná hašteřivost. Naše země však bude ze všeho nejvíc potřebovat lidi věcné, snášenlivé, schopné sdružovat i ostatní, dokonce i své názorové odpůrce, ke konstruktivnímu dílu. Lidi pracovité a podnikavé, kteří si však podnikavost nepletou s nesolidností a šmelinářskou morálkou, zděděnou z dob nesvobody. Lidi koncepční a opravdové, to jest takové, kterým jde o pravdu. Kéž by se nám právě takové lidi podařilo najít a podpořit. Šance svobody, která se před námi otevřela, se nemusí opakovat. Nesmíme ji proto promarnit.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte