Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Začíná to rezonovat

Sidorova02_jaros
Milota Sidorová • Autor: Milan Jaroš

Dává to hluboký smysl, jakmile si to jednou uvědomíte: muži a ženy využívají veřejný prostor jinak. Dopravu, hřiště, ale i třeba hřbitovy. Městští plánovači ale na rozdílné potřeby lidí často nemyslí. Za to, aby se to změnilo – a lidem se zkrátka ve městech lépe žilo, se v Česku a na Slovensku zasazuje Milota Sidorová. Vystudovaná krajinná architektka spojila urbanismus se sociologií a dalšími humanitními vědami a nabízí i další recept, jak to změnit – pomoci vyniknout ženám architektkám.

Jak lidé zpravidla reagují, když začnete mluvit o genderu v souvislosti s architekturou nebo urbanismem?

O genderu obvykle mluvím až na konec.

Jdete na to rafinovaně.

Dnes musí být člověk velmi chytrý (smích). Takže obvykle tuto konverzaci otevřu otázkou, v níž se ptám, kdo a jak vlastně využívá veřejné prostory města. A ti lidé většinou zdvihnou obočí údivem, že to je přece jasné – veřejnost. Ale kdo je ta veřejnost? Pak přejdu k datům, když zmíním výzkum, který udělala Vídeň v roce 1991 o tom, jak lidé využívají veřejnou dopravu. Ukázalo se, že ji ženy a muži využívají velmi odlišně. Zatímco muži svůj denní pohyb po městě popisovali zejména jako jízdu autem do práce a zpět, přičemž z této trasy si občas odskočili do fitka, do baru nebo na nákup. Ženy se po městě pohybovaly v takovém jakoby pavouku či síti kratších vzdáleností, protože hodně jejich pohybu bylo a je spojeno s péčí, ať už o děti nebo staré rodiče. Ještě před prací odvedou děti do školky či školy, pak jedou do práce, kde jsou mnohdy na částečném úvazku, pak zase odpoledne děti vyzvedávají, odvádějí je do kroužků, zastaví se na poště, v obchodě a tak dále.

Tomu pavouku se říká „mobilita péče“ a je to něco, co dopraváci obvykle nezachytí, protože se soustředí na automobilitu. Podobné mapování začalo ve státech Evropské unie před pětadvaceti lety a některé poznatky jsou stále stejné – kromě toho, co už jsem zmínila, taky víme, že ženy jsou více orientované na pěší chůzi a hromadnou dopravu a muži více jezdí autem.

Reklama
Reklama

Holky jsou stejně akční jako kluci, problém je v tom, že většina hřišť je využívána na fotbal nebo basketbal, tedy klučičí sporty.

Tweetni to

Proč je důležité to vědět?

Protože to pak odpovídá na různé typy otázek, jako třeba proč se tak moc investuje do automobility. Když se podíváte na to, kdo plánuje město, kdo o něm rozhoduje, jsou to většinou muži ve věku třicet pět až šedesát let, kteří mají „full-service“ od svých partnerek nebo manželek, málokdy je tam nějaký single otec, takže je to vlastně taková téměř homogenní skupina lidí. A já se ptám, jak může taková skupina lidí navzájem si podobných tuto problematiku řešit.

A zaznamenala jste tedy někdy smích či údiv? To se občas děje, když vnesete téma genderu do oblasti, kde ho lidé moc nečekají.

Nikdy jsem to nezaznamenala… Teď jsem mimochodem nominovaná na cenu „Osobnost roku v architektuře a stavebnictví“, přitom nemám studio ani nejsem developerka. Tak si říkám, že to začíná rezonovat, když mě někdo nominuje i s tím feminismem a genderem.

Nicméně konkrétně mobilita je tak vážné téma, že si to nejspíš nikdo nedovolí zesměšňovat. Protože pak se taky zeptám, koho obvykle vidí v tramvaji – děti, seniory a ženy, byznysmena tam vidíte málokdy. A úplně nejlepší je zeptat se přímo těch lidí, které oslovujete, jaký je jejich pohyb po městě, o koho se starají, a to pak vidíte úplně jasně. Vždy to podávám „neideologicky“, nějaká „ideologie“ je až na konci.

Kráčet v botách někoho jiného

Tweetni to

Když se vrátím k tomu, co jste říkala úplně na začátku: není tedy základní problém v tom, že nikdo systematicky nezkoumá, jak různí lidé veřejný prostor využívají?

Ano, problém je často v datech, ale nejen v nich – architekti se málokdy učí sociologii, jejich technické vzdělání není propojené se společenskými vědami. V odborném časopise o architektuře ERA21 třeba nedávno analyzovali příručku pro architekty a inženýry o zásadách navrhování staveb od Ernsta Neuferta, to je taková bible architektury ze třicátých let 20. století, která se pořád vydává. Jsou tam tisíce ilustrací, kde lidé slouží jako měřítko, a hádejte, na kolika z nich je žena.

Sidorova05_jaros
Milota Sidorová • Autor: Milan Jaroš

Na sedmi?

Přesně tak, přičemž jedna je v kuchyni s žehličkou, další v koupelně čistí vanu, v níž se následně koupe její muž, jiná jen tak sedí v obýváku na židli. Tuto informaci pak architekti a architektky přijímají – informaci, že ženy jsou jakoby neviditelné. Pak se nemůžeme divit, že je málo žen na vedoucích pozicích v ateliéru, že architektky o sobě říkají „já jsem architekt“, nakonec nemají moc ženských vzorů.

Proč se ta data více nesbírají? Není to považováno za důležité? Nebo to architekti a urbanisté zkrátka nevidí?

Nevidí to a nikdo je na to neupozorní. Ona totiž chybí i osvěta, nakonec já sama jsem to téma začala zkoumat až před čtyřmi lety, až po zážitku, který mi otevřel oči. Na festivalu reSITE, který jsem před lety spoluzakládala, jsem si v jeden moment uvědomila, že jsme sice proaktivní, progresivní a nevím co ještě, ale téměř výhradně používáme muže. Na pódiu se během konference střídali samí muži.

Měli jste tam samé „manely“, jak se teď říká?

Měli jsme tam i ženy, ale často jsme na ně kladli ohromné nároky. A pak byla zajímavá ještě jedna situace. Já jsem ten festival vedla od začátku, když Martin Barry žil ještě v New Yorku, pak ale přijel do Čech, a i když celá exekutiva byla stále na mně, tak byl najednou všude v médiích. A tahle nerovnost mě uhodila do očí.

Taky vás neviděli.

Neviděli. A najednou jsem si všimla, že skoro na každém architektonickém nebo urbanistickém projektu v Praze pracují ženy, ale téměř nikdy nejsou vidět. A kombinace těchto několika věcí vedla k tomu, že jsem se fakt hodně naštvala. Když jsem opustila reSITE a odešla do Vídně, tak jsem tam potkala architektku Gabu Heindl, která se velmi orientuje mimo jiné i v tématu rovnosti v architektuře, a pak jsem udělala rozhovor s rakouskou urbanistkou Evou Kail, která vymyslela a prosadila řadu změn ve Vídni.

Takže vás spíše ovlivnilo setkání s nimi než nějaký osobní zážitek s městským prostorem? A nakolik je osobní zkušenost důležitá pro pochopení, o čem je vlastně řeč?

Já jsem asi neměla nějaký konkrétní zážitek, ale osobní zkušenost dělá strašně moc. Jak říká právě Eva Kail, dokud nekráčíte po městě v botách někoho jiného, tak to nevidíte. Na workshopech občas nechám lidi, aby si to vyzkoušeli – aby jeli s kočárkem na vzdálené dětské hřiště nebo aby si představili, že jsou důchodci a musí někam dojít s hůlkou. Oni tam pak dorazí o dvě hodiny později a mají ztuhlá záda. Takže to určitě pomáhá.

Ale zároveň to není všespasitelné, ne? Některé situace ani nelze nazkoušet. Čili základem je velká empatie vůči potřebám druhých?

A klíčové je taky využití sociologie, jak už jsem zmínila, protože když je dobrá, tak umí vyjádřit, sdělit potřeby určitých skupin. Ale ještě k těm osobním zážitkům, teď si vybavuji, jaký na mě udělalo dojem, že například ve Vídni metro není tak silně vychlazené jako v Praze, protože pro ženy je optimální jiná teplota.

A je to záměr, nebo náhoda?

Záměr.

A není tam mužům naopak vedro?

To nevím, ale bude to asi jiné, než když je ženám někde zima neustále. Nebo jiný konkrétní příklad, na který se taky často na přednáškách ptám: Zkuste si představit, že jako žena vykonáváte malou potřebu ve veřejném prostoru nebo jak si žena bezdomovkyně vyměňuje vložku. To je naprosté tabu, nakonec celé téma ženského bezdomovectví. Protože bezdomovkyně nejsou vidět, ony mají úplně jinou trajektorii. Žena bez domova jde nejprve po kamarádkách a ulice je pro ni až poslední stadium.

Je nějaký městský prostor, u něhož vás překvapilo, že se tam řešil jeho genderový aspekt?

Ve Vídni se řešily hřbitovy. Překvapivé, ale dává to smysl. Kdo žije déle? Kdo pečuje o hroby? Ženy. Oni si najednou uvědomili, že stará žena je jinak vysoká, jinak chodí a tak dál. Takže začali umisťovat vodní zdroje i lavičky blíž k hrobům, lavičky udělali vyšší, aby se z nich lépe vstávalo.

Já teď vyjednávám s novým vedením města v Bratislavě o spolupráci a moje podmínka je, abychom se věnovali i genderovému aspektu.

Je Vídeň v tomto směru ukázkovým městem?

Oni udělali asi šedesát pilotních projektů a každému pilotnímu projektu, který měl poukazovat na nějakou novou vědomost, předcházel nějaký výzkum či participativní proces, kdy zapojili obyvatele města. Třeba se řešilo, že holky od devíti do dvanácti let málo chodí ven, a mělo se za to, že tam zkrátka nechtějí trávit tolik času jako kluci. Jenže holky jsou stejně akční jako kluci, problém je ale v tom, že většina hřišť je využívána na fotbal nebo basketbal, což jsou spíše klučičí sporty. Holka v tomto věku do toho prostoru sama prostě nepůjde. Mimo jiné proto, že ji taky začínají posuzovat sexuálně.

Výzkumem zjistili, že holky skrze hřiště rychle projdou, nezdržují se tam. A konkrétně při zkoumání vídeňského parku Einsiedler vyšlo najevo, že se tam navíc sdružují dívky pocházející z přistěhovaleckých rodin, které mnohdy bydlí v malých bytech – takže ten veřejný prostor často využívaly jako takový obývák, obvykle společně se sourozenci z vícečetných rodin, o které se většinou starají. Takže rozšířili cesty, odstranili keříky, aby se tam dívky cítily bezpečně, u cest začali umisťovat houpací sítě a podobné prvky. Taky si všimli, že holky skáčou gumu, tak udělali speciální oplocení, aby tam bylo možné si tu gumu dát. A podobně postupovali u bydlení, s dalšími veřejnými prostory, s bezpečností, mobilitou. A všechny tyto vědomosti sepsali do manuálu Gender Mainstreaming, který je navíc v angličtině zadarmo on-line. Já bych byla pro to, aby si to každý urbanista přečetl, protože tam je všechno.

A teď otázka, která bude možná znít banálně, ale mám pocit, že by měla zaznít: co se tedy stane, když se tohle všechno udělá? Kromě toho, že se tam lidem lépe žije? Klesne třeba kriminalita?

Pokud je více žen ve veřejném prostoru, tak se ten prostor zkvalitňuje. To víme. Ženy opakovaně vyhledávají krásnější prostory, bezpečnější prostory s vyšší kvalitou. Teď jsme dělali mapování v centru Bratislavy, takový fakt hnusný prostor na Kamenném náměstí, a tam bylo těch žen padesát procent a večer ještě méně. A člověk by si řekl, že to je asi normální, ale když je někde žen padesát procent a méně, tak to je opravdu málo, v běžném prostoru je jich víc. Tohle je možné akcentovat – podle procenta žen v prostoru poznáte jeho kvalitu. A kde máte víc lidí, máte i víc obchodů, služeb, ekonomika prosperuje, a to zase dál ovlivňuje kvalitu života. Nicméně například právě ve Vídni, když se k ní znovu vrátím, tento způsob přemýšlení nezahrnuje pouze gender, ale i věk, etnicitu a další kategorie. Skutečnost, že na to všechno myslí v nejrůznějších oblastech, třeba u tématu dostupného bydlení, pak způsobuje, že se tam netvoří ghetta. Protože speciálně myslí například na ženu imigrantku jako na velmi zranitelnou.

Před dvěma lety jsem mimochodem byla právě ve Vídni na konferenci o tom, jak se starat specificky o imigrantky po jejich příchodu do země: že zdravotní pomoc musí být poskytnuta lékařkami, protože k mužskému lékaři nepůjdou, pak tam ale musí být někdo, kdo mluví jejich jazykem, ideálně opět žena, protože některé věci zase neřeknou bílé ženě. Že je nutné myslet na jejich bezpečí při plánování ubytoven, protože ženy migrantky se často stávají terčem sexuálního násilí. Na té konferenci jsem se mimochodem velmi styděla za česko-slovensko-maďarský přístup k migraci.

Mluvíme hodně o vzorové Vídni, ale vy jste žila taky v New Yorku nebo v Asii. Lze najít inspiraci i tam? A v čem?

Nedávno jsem byla v Kazachstánu a pozitivně mě šokovalo, že největší město Almaty bylo navržené jako New York. Ale na rozdíl od New Yorku tam mají velký prostor mezi budovami, mají tam cyklostezky, zeleň a svodné žlábky pro vodu a technologii, která zavlažuje stromy. Je to celé velmi štědře navržené a jsou tam obrovské, vzrostlé stromy. Vlastně to je město, kde bylo vůbec nejvíc vzrostlých stromů, co jsem kde viděla. A je to celkově velmi promyšlené a štědré.

A vzniklo to nějakým plánováním?

Nějaký sovětský architekt to koncipoval jako zahradní město. A jsou tam velmi velkorysé podmínky pro pěší chůzi, čili zase je to skvělé pro ženy, které chodí více pěšky.

Tři kroky přede všemi

Vy jste se po letech světoběžnictví a pár letech života v Praze vrátila domů na Slovensko. Proč?

Byla jsem v jeden moment v situaci, kdy jsem žila v Praze, kde to hodně kvasilo, rozjížděl se pořádně Institut plánování a rozvoje a další projekty, zároveň můj přítel žil v Lublani, hodně jsem cestovala. Ale pak zabili Jána Kuciaka. On přišel ještě jako student na jednu z mých úplně prvních přednášek, když jsem ještě byla na univerzitě, přišel z čistého zájmu, sám byl tehdy ještě student. Od té doby jsme se přátelili, a když se to stalo, tak jsem si řekla, že je něco fundamentálně špatně v této zemi.

A že je prostě potřeba být doma.

Ano. Každý by se měl vrátit domů, protože my tu dnes bojujeme s nácky a potřebujme kvalitní lidi s argumentačními schopnostmi. A řekla jsem si, že bych se sbalila až v momentě, kdy bych začala být za svoji práci perzekvovaná.

Vaše zvláštní jméno je výsledek rodinné historie, nebo originality vašich rodičů?

Mám dojem, že je to tím, že moje matka byla v porodnici s jednou dámou, která se jmenovala Milota, a asi si dobře porozuměly. To jméno je srbské nebo odněkud z jihu.

Ale vy nemáte srbské kořeny.

Moje rodina má takové zajímavé kořeny – část je rusínského původu, část ruského. Můj dědeček byl vysokým funkcionářem na Vysoké škole zemědělské v Nitře, seděl také v parlamentu, prostě velké komunistické zvíře. Když zemřel, přišly mu na pohřeb tři tisíce lidí. Stihla jsem ho jen velmi krátce, ale pamatuji se, jak pořád seděl u rádia a poslouchal, co se děje. Jinak to byl takový ten typ ruského patriarchy, který všechny v rodině komanduje, o všem rozhoduje, synům vybírá manželky.

Částečně mě vychoval Skaut, kde mi vštípili jednu věc, a to nerespektovat autority, které jsou mi dané, pokud nejsou přirozené.

Tweetni to

Dovedu si představit, že jste proti tomuto modelu rebelovala.

Moji rodiče tím, že měli hodně dětí, tak neměli moc času se o nás starat. Takže jsme se vychovali částečně sami a částečně mě vychoval Skaut, kde mi vštípili jednu věc, a to nerespektovat autority, které jsou mi dané, pokud nejsou přirozené.

Jinými slovy – respektujete jen ty autority, které si sama zvolíte?

Byla jsem tam od šesti do dvaceti, prošla křížem krážem celé Slovensko. Během nějakých extrémních zážitků – setkání s medvědem nebo chůze po zasněženém lavinovém svahu – jsem si uvědomila, že jediné autority v životě jsou příroda a smrt. Člověka, který škodí, já prostě neakceptuji, nemůže mě ani zranit.

To vám musí působit potíže v praktickém životě.

Tak nejsem úplně nejlepší zaměstnanec, pokud nemám na práci zrovna nějaký svůj srdeční projekt, který mě opravdu zaujme. Mám potřebu dělat různé věci, takže je různě kombinuji. A hodně myslím na to, abych si budovala svoje jméno, odbornost, viditelnost. A doporučuji to každé ženě, která chce něčeho dosáhnout, musí být sama za sebe. V historii vidíte architektky, které si braly architekty a pak s nimi spolupracovaly na projektech, ale byly upozaděné, vyšachované, nedostávaly ceny.

Prostě nestačí být jen dobré, musíme na tom systematicky pracovat.

Naprosto. Ve Vídni jsem nedávno dělala rozhovor s architektkou Laurou Spinadel, která navrhla mimo jiné velký kampus tamní Ekonomické univerzity, to je nádherný komplex. A ona mi říkala: „Musíš být prostě tvrdá a musíš být tři kroky přede všemi, protože budeš mít nad sebou tolik průměrných mužů, kteří tě budou shazovat dolů, takže musíš být rychlejší než oni.“

Jenže zároveň řada žen nechce tyto každodenní boje svádět a raději jsou vzadu.

Já tomu rozumím, je to prostě lehčí. Ale teď nastává doba, která je velmi nebezpečná pro ženy, protože populisté a fašisté začínají útočit na ženská práva. Takže je nutné, aby si ženy uvědomily, že to, co nyní žijeme, není normální stav, aby se vzpamatovaly. Založila jsem si blog na Denníku N s tím, že budu psát o městech, ale zatím jsem napsala tři články, mimo jiné o feminismu, a ten feministický měl sedm tisíc sdílení. A nikdo nepsal žádnou polemiku, takže jsem to asi napsala dobře.

Jak jste se k architektuře a urbanismu vůbec dostala?

Je to vtipné, protože já sice o sobě mluvím jako o urbanistce, ale vystudovala jsem krajinnou architekturu. To je strašně pěkná věc, protože na Slovensku nebo v Česku se to učí jako květinkářství, že tedy vážete kytičky nebo děláte někomu nějaké zahrady. Ale já jsem si říkala, že krajina je všude, město je krajina. Otec je ochránce životního prostředí a ve Skautu mě učili, že krajina nekončí za městem, ale pokračuje, takže jsem vždycky měla ambici vnímat to jakoby holisticky. Štvalo mě, když ten obor někdo okleštil na nějaké pitomé kytky. Takže jsem si k tomu sama přidala předměty typu metody sociálního výzkumu, což nebylo oficiálně ve studijním plánu, ale já jsem si to tak nakombinovala, protože jsem to téma viděla mnohem šířeji. Jsem prostě takový neortodoxní člověk.

Milota Sidorová (32)

Studovala široké spektrum oborů (krajinnou architekturu, územní plánování, grafický design či management lidských zdrojů) na širokém spektru vysokých škol po celém světě: vedle domovského Slovenska také na pražské ČVUT, City Univerzity of New York či na univerzitách v Dánsku a Indii. Byla zakládající členkou mezinárodního urbanistického festivalu reSITE a jeho hlavní koordinátorkou v letech 2011–2015.    V roce 2015 založila iniciativu Ženy pražského veřejného prostoru, která propaguje ženy angažované v urbanismu a architektuře. Žije v Bratislavě.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1531
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte