Čočky ani brýle nenosím

Je jednou z pěti stovek lidí, kterým je tolik jako této republice, nebo se dokonce narodili ještě o něco dříve – za „císaře pána“. Vitalitu a humor i její pohled na dnešní svět by jí přitom mohly závidět všechny mladší ročníky. A jak říká, z filmového pásu svého dlouhého života by až na pár výjimek nevystřihla ani okénko.

V říjnu oslaví Česká republika sto let od svého vzniku. Vám bude v srpnu dokonce ještě o rok víc. Jak se vám žije?

Ale dobře se mi žije, děkuji za optání. Naštěstí mě nic moc netrápí, jen hůř slyším a ztratila jsem čich. Nepotřebuji žádné léky, a dokonce nenosím ani brýle, ani čočky. Od dětství jsem přitom byla krátkozraká. Očař mi řekl, že prý se to v sedmdesátce srovná. A měl pravdu, dneska vidím dobře, na blízko i na dálku, přečtu i docela drobná písmenka.

Sto- a víceletých je v republice něco málo přes pět set. V drtivé většině jsou to ženy. Jaký je to pocit, být členkou takového „klubu českého
století“?

Pět set nás je? Tak to je pěkné číslo. No, je to hezký pocit. Vloni mi vnučky přichystaly jako překvapení velkou oslavu, trvala dokonce dva dny. Nejprve byla rodinná sešlost v Prostějově – v mém i manželově rodišti –, a další den jsme pokračovali i se sousedy na…