Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Styl 1968

Jaké barvy mělo pražské jaro

Zivotni_styl_repro Žena a móda 1968 jpg

Jaro 1968 bylo barevné. Dubnové číslo časopisu Domov přineslo trendy v kuchyních přímo z Německé spolkové republiky, z nábytkářského veletrhu v Kolíně nad Rýnem. „Barevná škála sahá od běloby až po decentní pastelové barvy, přičemž se vyskytly i živé barevné akcenty – detaily od tomatově červené přes červenooranžovou až po jedovatou zeleň a křiklavou modř.“ Barvy jsou popsány podrobně, obrázkový magazín byl totiž z větší části černobílý.

Zivotni_styl01_repro Žena a móda

Reklama
Reklama

Pláště do deště se pak podle časopisu Žena a móda nosily „bílé, zlatožluté nebo temně červené“. Auto embéčko bylo na trhu v barvě levandulové šedi, světle šedé, červené, světle modré a modrozelené. Rok 1968 měl prostě své módní odstíny, trendy a styl. Styl, který se chtěl vyrovnat Západu. A podle reklam a fotografií se mu skoro vyrovnal.

Byla to ovšem do velké míry socialistická šalba. V obchodech nebyly ani kuchyně, ani barevné pláště a barvu škodovky si zákazník nemohl vybrat. „Konfekční průmysl produkoval nezajímavé věci, oblečení bylo drahé a věci se nosily, i když už dávno nebyly v módě,“ popisuje historička módy Konstantina Hlaváčková. Dobře vypadat znamenalo hodně se snažit, shánět, šít. Anebo mít peníze – a tedy být manželka funkcionáře nebo aspoň zelináře.

Praha, Dům módy, Dům potravin, Strojexport, socha sv. Václava, reklama, neon, osvětlení
Václavské náměstí -světelná reklama-noční. (ctrip) Dům potravin (vpravo), vlevo Dům módy a Strojexport, uprostřed socha sv.Václava na Václavském náměstí v Praze-večerní osvětlení. • Autor: ČTK

Přesto se na konci šedesátých let nabídka trochu zlepšila, zejména v Praze. Tuzemští výrobci měli snahu přiblížit se Západu, Západ se blížil nám a dováželo se aspoň nějaké zboží – v Domě obuvi na Václavském náměstí zákaznice našly například boty z Itálie a neváhaly za ně vydat své úspory.

„Byla velká snaha udržet iluzi, že u nás funguje konzumní společnost stejně jako na Západě,“ vysvětluje historik Martin Franc, který se zabývá zkoumáním životního stylu za socialismu. A právě dobové časopisy o bydlení a módě byly nositeli téhle iluze.

Praha - Frionor - dav - fronta---shopping, shopper, line, crowd
Prodejna Frionor ve Vodičkově ulici v Praze – norské rybí výrobky. • Autor: ČTK

I když pražské jaro skončilo okupací, režim se snažil alespoň občasnou nabídku západního zboží udržet. V Praze otevřela prodejna rybích produktů norské firmy Frionor (1969), italské pletáže Umberto Severi (1970) i první hotel mezinárodního řetězce Intercontinental (1974). V roce 1975 byly otevřeny obchodní domy Kotva a Máj.

Některé spotřebitelské vymoženosti roku 1968 jsou stále zapsané v kolektivní paměti v pestrých barvách – i když realita byla o poznání šedivější.

Šumperák

„Právě jsem si s velkým nadšením prohlédla váš projekt rodinného domku. Je senzační a zdá se mi dokonalý. Vzhledově moderní, prostě krásný. Velmi se mi líbí i detailní příkrasy. Prosím, buďte tak laskav a zašlete mi také jednu brožurku…“ Takových dopisů chodily na konci šedesátých let do Šumperka celé štosy.

Zivotni_styl_sumperak_wikipedia
Šumperák

Jejich adresátem byl Josef Vaněk, projektant a svého druhu podnikatel. Navrhl typový dům a prodával k němu dokumentaci, zájemci si o ni psali a jezdili si pro ni z celého Československa. V roce 1967 byl postaven první rodinný dům „šumperák“, v roce 1971 jich stály možná až čtyři tisíce po celém Československu, jak odhaduje historička architektury Martina Mertová v textu v knize Šumperák.

Vysvětluje také, proč je šumperák pro svou dobu v mnoha ohledech příznačný. Byl to výraz touhy po individuálním bydlení, které socialistický kolektivismus rozhodně z lidí nevymýtil. Byla to reakce na neutěšenou situaci v oblasti výstavby rodinných domků – tehdejší produkce moc šarmu nepobrala. Byl to projev podnikatelského ducha i příklad toho, jak to se svobodným podnikáním končilo. Projektant Vaněk byl obviněn za nedovolené podnikání a projektovou dokumentaci postoupil bezplatně družstvu Kovostav Ostrava.

Embéčko do každé rodiny

Embéčko (jako Mladá Boleslav) bylo pro náš motorismus tím, čím byl Ford T pro Ameriku – dostupným vozem pro masy. Ty byly v tomto směru již značně vyhladovělé: vůz se začal vyrábět v roce 1964 a tou dobou bylo v pořadnících na koupi osobního automobilu zapsáno víc než sto tisíc žadatelů.

I cesta k embéčku byla trnitá – jako vše v socialistickém hospodářství. Již v srpnu 1957 vláda vydala usnesení, kde se počítá s vývojem NOV (nového osobního automobilu). Měl být nový i ideově: „Automobil socialistické společnosti je a musí být něco jiného a něco víc než pouhý prostředek okázalé reprezentace,“ píše se v dobovém článku v časopisu Tvar. Vývoj byl proto dlouhý, a když konečně přišel do výroby, byl už tak trochu z módy.

Zivotni_styl_Skoda_foto Skoda muzeum Mladá Boleslav jpg

Obecně je to ale automobil ceněný: byl elegantní, navržený za účasti kvalitních průmyslových výtvarníků (Otakar Diblík, Jan Tatoušek), zároveň vyráběný skutečně masově – hned první rok výroby přinesl 60 tisíc kusů. „Byl to první od základů nově konstruovaný a zároveň sériově vyráběný vůz v Československu od třicátých let,“ píše historik Jiří Hulák v textu pro katalog Retromuseum Cheb: Životní styl a design v ČSSR. Později měl však třídního nepřítele – Hanuš Šnábl, bývalý šéfredaktor časopisu Automobilismus, emigroval do Velké Británie a vůz tam kritizoval.

Montisektor – česká Ikea

Sektorový nábytek byl v Československu doma. Vyráběl se už od roku 1928 – skříňky a knihovničky bylo možno sestavit bytu na míru. Mezi prvními designéry byli Jindřich Halabala a Jan Vaněk, vyráběly je Spojené uměleckoprůmyslové závody Rousínov. Kupodivu otřesy jako znárodnění a nástup komunismu k moci sektorový nábytek přežil bez úhony. Podnik dál vyráběl skříňkové sestavy a na jejich vývoji se podíleli ti samí tvůrci. Od půlky padesátých let se pak sektor stal většinovým zařízením domácností.

Ovšem přišla další inovace. V moravském Rousínově zhruba ve stejné době jako ve švédské Ikee začali nábytek dodávat po dílech. Zákazník ho smontuje sám – a ušetří. Na přelomu padesátých a šedesátých let přišla na trh řada M přezdívaná Montisektor. Navrhl ji architekt Jaroslav Šmídek, dále jej rozpracoval slovenský designér František Jirák, řada M 300 se vyráběla na Slovensku. Montování jednotlivých dílů na sloupky umožnilo opojné množství variant, dokonce oboustranně prosklené skříňky, které bylo možné použít jako dělicí stěny v interiéru.

Zivotni_styl_sektor_soukromá sbírka

Také ekonomicky to byl úspěch: „V souladu s požadavkem úspory rostlého dřeva se na výrobu skříněk užívalo třískových a vláknitých desek a zásuvky byly lisovány z PVC,“ píše historička nábytku Dagmar Koudelková v článku pro Stolařský magazín. Však za to také produkt získal na Výstavě spotřebního zboží v Ostravě v roce 1963 nejvyšší ocenění – Zlatý kahan.

Texasky Vinnetou

Poklad na Stříbrném jezeře byl první film s Vinnetouem, do kin přišel v roce 1962. Další následovaly. Vinnetou byl všude: figurky, aplikace, skleničky, až na něj byly stížnosti. Tyto předměty mají prý „málo společného s naší zemí, její přírodou a kulturními tradicemi, se životem a prací našeho lidu“ – jak se psalo ve směrnici ÚV KSČ z roku 1966.

Ovšem Vinnetou zaútočil na režim ze zálohy. První džíny, tento symbol západního konzumu, přišly na český trh právě pod jeho jménem. Jak uvádí Konstantina Hlaváčková v knize Móda za železnou oponou, začaly je vyrábět konfekční závody Prostějov v roce 1968 v několika barevných provedeních a za prodejní cenu 145 korun. Západní zboží, ovšem název československý – texasky.

REIV: Radost – Inspirace – Elegance – Vkus

Také mladí se dočkali možnosti svobodně konzumovat: 1. listopadu 1968 byl ve třetím patře paláce Darex na Václavském náměstí otevřen REIV, klub s barem, prostorem na hudební produkci a dvěma místnostmi ve stylu „boutique“, kde se prodávalo módní oblečení. Historička módy Konstantina Hlaváčková popisuje jeho fungování: mládež zaplatila malý členský příspěvek, za to zde bylo možné nakupovat módu, kterou dodávala výrobní družstva či zakázkové salony. Děvčata se mohla seznámit s účesy či trendy v líčení. A na zahajovací módní přehlídku dorazili i patroni klubu: Václav Neckář a Marta Kubišová v sametovém kabátku a minisukni.

Plastimat, národní podnik

Ošatka na chleba se zaoblenými rohy od Ivana Jakeše z roku 1960. Zubatý odkapávač na talíře od Bohumila Kubáta a Jiřího Hofmana vyráběný od roku 1962. Prádelní koš z roku 1967. Přepravky na pečivo a zeleninu. Tohle byly plastové kulisy roku 1968, mnohé z nich se ovšem vyráběly do osmdesátých let – a některé až dodnes.

Zivotni_Plastimat_foto Severočeské muzeum v Liberci jpg

KSČ vyhlásila již na 11. sjezdu v roce 1958 plán na „chemizaci národního hospodářství“, a to se vydalo vytyčeným směrem. Jako jeden z hlavních podniků nové plastové éry byl vybrán právě n. p. Plastimat Liberec. Jejich předměty dodnes udiví promyšleným tvarováním. Na design tu totiž dbali. Zaměstnávali tři designéry (Ivan Jakeš, Bohumil Kubát a Jiří Hofman), jejich návrhy posuzovala takzvaná výtvarná rada. Jejím předsedou byl architekt Josef Saal, členy byli sochaři a další výtvarníci, redaktoři časopisů i teoretik Jindřich Chalupecký.

I v Plastimatu ovšem zasáhla okupace. Designéři odešli, vedení Plastimatu bylo obměněno, rada se scházela stále řidčeji, tvorbu vystřídala stagnace.

Krásná sídliště

Panelové sídliště. V roce 1968 tenhle pojem ještě nikomu nenaháněl hrůzu, sídlišť stálo zatím jen málo, některá vyloženě zdařilá a obyvateli oblíbená: v Praze například Invalidovna či Ďáblice, v Brně Lesná, v Pardubicích Polabiny. „Ve srovnání s dřívějšími a pozdějšími bytovými soubory se nám sídliště šedesátých let jeví jako krásný sloh jejich dějinného vývoje. Při jejich projektování vynaložili jejich architekti tolik sil a tolik důvtipu, a setkali se přitom s tak příznivými politickými podmínkami, že se jim do mnohých sídlišť opravdu podařilo vtělit své představy o architektonické kráse,“ píše Rostislav Švácha v knize Paneláci. Otevřená společenská atmosféra umožňovala, ba přímo podněcovala kritiku a také sídliště byla kritizována – i v odborném tisku samotnými architekty. Jak podotýká Švácha, nikdo tehdy nemohl tušit, že stav československých sídlišť „už lepší nebude“.

zivotni_styl_sidliste Invalidovna_foto IPR Praha

Kokakola místo Arokoly

V roce 1960 přišla na trh Kofola, produkt vzniklý zpracováním zbytků z pražení kávy. V roce 1967 se začala prodávat Arokola, Citrokola, následovala Frukola, na Slovensku Slovkola. Každý další produkt ovšem jen ukazoval nemožnost přiblížit se pravé americké kokakole. Takže nakonec režim zajistil i tu, licenční výroba ve Frutě Modřice v Brně začala v roce 1968. Kokakola se prodávala v typických skleněných lahvích a v restauraci stála kolem 4,50 – což byla cena několika normálních limonád.

Zivotni_styl_repro Žena a móda

PES a PAD

Kniha XX. století z roku 1960, stať „Chemie mění náš život“: „Dnes je již jen málo mužů, kteří by nevlastnili nějakou součást oděvu zhotovenou buď z čistého silonu nebo aspoň silonem ztuženou. Pokud jde o ženy, ty už si dnes nedovedeme bez silonu představit. Silonové punčochy, spodní prádlo a nějaké ty ,mikyny‘ bychom jistě našli v každém ženském šatníku.“

Syntetických materiálů dál rychle přibývalo. Většinou polyamidových (zkratka PAD, příkladem je právě silon) či na bázi polyesteru (označení PES) a různých směsí. Polyester plus vlna rovná se tesil. Nemačkavý, stálobarevný; puky na kalhotách držely ještě dlouho potom, co oblek vyšel z módy. Dále tu byla polyesterová pletenina krimplen.

A v roce 1967 se začala vyrábět polyesterová košilovina diolen – doprovázená reklamním sloganem: „Diolen je stvořen pro moderního člověka, nevyžaduje péči a přitom vypadá úpravně.“ Pak tu byl pružný polyesterový úplet krimplen nebo chemlonová pletenina zada. Prostě chemie měnila život.

Západ proti zápachu

Jak vyplývá z dobových časopisů, k Západu se vzhlíželo. Obdiv budilo i to, jak zde úspěšně potlačili tělesné pachy. Dubnové číslo časopisu Domov přineslo podrobnou stať o přípravcích proti zápachu a o tom, jaké produkty se nabízejí v USA, jaké ve Švýcarsku a v NSR včetně cen v západoněmeckých markách. Tuzemská nabídka je oproti tomu „chudičká“, píše se. „Známe tělní kolíček Desodor z n. p. Kosmetika v Praze, zatím v provizorním nevhodném balení za 10 Kčs. Výrobce tvrdí, že typ hodnotný a dobře fungující ve šroubovacím pouzdru z polystyrenu bude dodávat ve 2. pololetí.“ Zda byl slib splněn, není známo.

 

Zpracováno za použití těchto knih:

Martin Franc, Jiří Knapík: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967, Academia 2011;

Konstantina Hlaváčková: Móda za železnou oponou. Společnost, oděvy a lidé v Československu 1948–1989, Grada 2016;

Kramerová Daniela (ed.): Retromuseum Cheb: Životní styl a design v ČSSR, GAVU 2016;

Martina Mertová, Tomáš Pospěch: Šumperák, PositiF 2015;

Petrov Michal: Retro ČS. Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu, Jota 2017;

Lucie Skřivánková, Rostislav Švácha a další: Paneláci 2: historie sídlišť v českých zemích 1948–1989, Uměleckoprůmyslové museum 2017.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1216
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte