Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Zlikvidujeme se sami

Demontáž demokracie druhé republiky proběhla z velké části v domácí režii

sv. Václav, lebka
Svatováclavský odkaz posloužil ke kritice ateismu masarykovské republiky. (Lebka sv. Václava) • Autor: ČTK

Přijetí mnichovské dohody v září 1938 znamenalo konec ambiciózního československého státu. Alespoň v podobě, v jaké byl ústavně zakotven v letech 1918–1920. Období, které následovalo po Mnichovu až do březnové okupace roku 1939, se nazývá druhá republika, a toto označení v sobě obsahuje princip diskontinuity nebo také změn, kterými československý stát v tomto sice krátkém, ale přelomovém období prošel. Nedávno provedený průzkum znalostí české populace ukázal, že rok 1938 patří mezi nejméně známé z významných osmičkových výročí. Je to alarmující výsledek – zvláště pokud si uvědomíme, co se s českou společností právě v letech 1938–1939 stalo.

Posun k autoritě

Mnichovská dohoda přinesla přelomové změny, a to jak v mezinárodně politickém směřování státu, tak v jeho vnitřním vývoji. Destruktivní důsledky smlouvy čtyř evropských mocností se projevily okamžitě, nejprve ztrátou území ve prospěch Německa, Polska a po vídeňské arbitráži i Maďarska. Československo přišlo o třetinu svého území a 4,9 milionu obyvatel a zůstalo z něj okleštěné, vlastními silami nehajitelné torzo. Z toho logicky vyplývala snaha nějak vyjít s dominantním německým sousedem. Změna v zahraničněpolitické orientaci byla umocněna pocitem zrady západních demokracií, což mělo mít i pro následující období fatální důsledky.

Mnichov znamenal hlubokou vnitropolitickou krizi, kterou doprovázely nejprve pocity rozhořčení a zklamání, následované depresí, ale i snahou zjistit, kdo za to může. V období druhé republiky se tak odehrály změny i v ústavní, politické a ekonomické rovině a v neposlední řadě i v české společnosti a jejím smýšlení. Pomnichovská atmosféra se projevila jednak v až patologické snaze najít a potrestat „viníky národní katastrofy“ a jednak v rychlém odbourávání liberálně demokratického uspořádání. Viníkem číslo jedna se v očích většiny tehdejší české společnosti stal Edvard Beneš. V jeho osobě byla odsouzena dosavadní zahraniční orientace státu, včetně spojenectví s Francií, a Beneš byl použit i jako symbol kritizované podoby vnitřní politiky. Někteří politici, jako senátor Josef Matoušek či ministr zahraničí František Chvalkovský, dokonce navrhovali, aby Benešova role v mnichovské krizi byla úředně prošetřena. Na Beneše útočili tradiční oponenti, jako byl poslanec Jiří Stříbrný a jeho tisk, ale opustila jej i řada jeho dosavadních spojenců a většinou společnosti byl vnímán negativně.

Reklama
Reklama

Titulem „národní nepřítel“ část veřejnosti označila i Karla Čapka. Byl napadán nejen za své „nenárodní“ či „relativizující“ dílo, ale i za politickou činnost.

Tweetni to

Titulem „národní nepřítel“ část veřejnosti (především na základě nekrologu významného katolického básníka a dramatika Václava Renče) označila i Karla Čapka. Byl napadán nejen za své „nenárodní“ či „relativizující“ dílo, ale i za svou politickou činnost. Byl totiž znám svým přátelstvím s T. G. Masarykem a veřejně hájil jeho pojetí demokracie. Útoky na něj neustaly ani poté, co o Vánocích roku 1938 fyzicky i duševně zdeptaný zemřel. Netrvalo dlouho a předmětem kritiky a odmítání se stal i samotný Masaryk, respektive jeho pojetí československé státnosti. V osobě obou československých prezidentů byl odsuzován systém liberální demokracie, což byl trend, který sílil z různých ideových zdrojů již od hospodářské krize třicátých let. Demokracie byla označována za nefunkční, neschopnou řešit ekonomické a sociální problémy. Měla ji nahradit „vláda silné ruky“. K tomu se přidaly útoky na politické strany, které byly označovány za „parazity, žijící na účet státu a celé společnosti“ a stavějící stranické zájmy nad zájmy národa a státu.

Tomáš Garrigue MASARYK TGM, Edvard BENEŠ ,František CHVALKOVSKÝ , Karel ČAPEK , Antonín ŠVEHLA ,…
Za pár let bude všechno jinak. (Zleva T. G. Masaryk, Edvard Beneš, František Chvalkovský, Karel Čapek a Antonín Švehla, Topoľčianky 1926) • Autor: ČTK

Druhá republika směřovala k systému autoritativní demokracie, která se vyznačovala zjednodušením politického systému, omezováním občanských práv, samosprávy a vyšachováním parlamentu posílením nařizovací moci exekutivy. I když první výraznou změnou byla autonomie Slovenska (a také Podkarpatské Rusi), nejvýznamnější zásah do dosavadního ústavního uspořádání představovalo 15. prosince 1938 přijetí ústavního zákona, který na dva roky zmocnil prezidenta k vydávání ústavních dekretů a vládu k vydávání vládních nařízení s mocí zákona. Dva roky měly vést k přípravě nové ústavy, do níž mělo být kromě autonomie Slovenska promítnuto i autoritativní pojetí demokracie či prvky stavovského uspořádání společnosti.

Zjednodušení politického systému v českých zemích směřovalo k redukci počtu politických stran na dvě – stranu vládní a „loajální opozici“, kterou se stala Národní strana práce. Nová vládní strana měla „přebudovat“ dosavadní politický život a soustředit jej kolem konzervativní a národně orientované pravice. Nejdůležitější roli v tomto procesu sehrála agrární strana. Dne 15. listopadu 1938 se po předchozích jednáních sešli zástupci agrární, národně socialistické a živnostenské strany a Národního sjednocení a dohodli ustavení nové strany – Strany národní jednoty (SNJ). Osmnáctého listopadu bylo pod názvem Národe český! publikováno oznámení o založení SNJ (do níž vstoupili i lidovci), která měla představovat „hnutí činorodého nacionalismu (…), jehož úkolem a posláním je vybudovat nový stát, provést obrodu národního života a vést národ k vzestupu“. SNJ považovala za svůj základ autoritativní demokracii. Program strany odpovídal aktuálním národním, hospodářským, kulturním a sociálním potřebám. Základem práv a povinností obyvatelstva mělo být podle provolání jedině to, „co národu a státu prospívá, co škodí, nebude trpěno“. Výchovu a duchovní život měla prostoupit svatováclavská tradice. SNJ se vydala cestou budování národního státu, v němž mělo být „cizímu živlu“ znemožněno, aby škodil tvorbě „nového života“.

Antisemitismus

Je tak vidět, že antidemokratické a autoritativní prvky nebyly jen produktem vnějšího tlaku nacistického Německa, ale pocházely i z tuzemských zdrojů. Z pomnichovského otřesu měly vzniknout trvalejší změny, které se ostatně v českém politickém myšlení již nějaký čas připravovaly. Pomnichovská situace vytvořila vhodné podmínky pro budování národního společenství, ze kterého měly být buď mezinárodními okolnostmi, nebo z „vnitřního“ rozhodnutí vytlačeny „cizí“ elementy. Není náhodou, že jedním z  hesel pomnichovské republiky se stalo „Malá, ale naše“.

Z toho poté pramenily ostré novinářské útoky proti německým antifašistickým emigrantům, kteří našli v Československu azyl ve třicátých letech, a zejména protižidovská opatření. Židé byli ještě před přijetím zákonných opatření po vzoru Hitlerova Německa vylučováni z české společnosti. Začali být omezováni při výkonu zaměstnání. Především měli být vystěhováni všichni židovští uprchlíci, a to i s pomocí půjčky vyjednané s Velkou Británií. Lékařské, advokátní a další profesní organizace začaly usilovat o vyloučení židovských členů. Navrhovaly to dokonce některé jednoty Československé obce sokolské. Antisemitskou rétoriku podporoval vnější tlak ze strany nacistického Německa a protižidovská opatření požadovala značná část tisku. Protižidovské nálady vyvolávaly jak fašistické či s nimi sympatizující proudy, tak i národní konzervativci. Zvláště aktivní byly Arijský boj, Vlajka, Polední a Večerní list či Expres. Protižidovské výpady nebyly výjimkou ani u původně agrárnického, nyní vládního tisku Večer a Venkov. Objevovaly se požadavky „řešit židovskou otázku“ či dát jasnou definici Žida.

Bratislava, Sněm Slovenské Krajiny, Rudolf BERAN, Karol SIDOR, hajlování
Ještě v roce 1938 Rudolf Beran sliboval věrnost demokratickým pilířům republiky. (O rok později při návštěvě Sněmu Slovenské krajiny v Bratislavě, leden 1939) • Autor: ČTK

Beranova vláda sice největší radikalismus mírnila, ale sama připravovala protižidovská opatření na základě redefinice českého národa. V lednu 1939 bylo několik ministrů pověřeno pracemi na „židovském zákonodárství“. Zástupci ministerstev diskutovali o omezení Židů ve veřejném životě a o následné arizaci jejich majetku. Na základě vládního nařízení došlo k penzionování židovských státních zaměstnanců nebo byli překládáni na místa, kde nemohli uplatňovat svůj vliv na společenský život.

Sestupování k národním kořenům mělo i podobu oživení některých, za první republiky potlačovaných tradic, jako byly zejména katolické tradice a z nich pak nejvíce ta svatováclavská. Svatováclavský odkaz zmiňoval pastýřský list tehdejšího arcibiskupa Karla Kašpara nazvaný Jednota v pravdě a lásce Kristově, který byl čten v kostelích v neděli 16. října 1938 a publikoval jej poté katolický týdeník Národní obnova. Kašpar v něm připomněl mírumilovnost sv. Václava (to mělo konsekvence v česko-německém vztahu), kritizoval ateismus masarykovské republiky a vyzýval k zachování pokoje ve státě a k zamezení rozbrojů. Současně prohlásil „svatováclavskou víru“ za základ národního života. Vysocí církevní představitelé se opakovaně vyslovili proti „bezbožnictví“ první republiky. To našlo svůj odraz jak v programu SNJ, tak i její „mládežnické sekce“ – Mladé národní jednoty. Pomnichovské Česko-Slovensko mělo stát na základech národního společenství a křesťanských hodnot.

Cenzura a „správné“ umění

K  druhé republice patřilo i omezování občanských práv. Nešlo jen o nemožnost volit či se sdružovat v politických stranách (a dalších organizacích), ale i o omezení svobody slova – zostřila se cenzurní praxe a dohledu byl podroben nejen tisk a rozhlas, ale i filmová a divadelní představení. Cenzuru vykonávali úředníci Ústřední tiskové dozorčí služby dosazovaní přímo do redakcí. Nejvíce periodik bylo zastaveno na přelomu ledna a února 1939, kdy přestalo vycházet např. legionářské Národní osvobození a celkově zaniklo téměř 1900 periodik, včetně tiskovin zakázané KSČ.

„Svatováclavská víra“ byla prohlášena za základ národního života. Vysocí církevní představitelé se vyslovovali proti „bezbožnictví“ první republiky.

Tweetni to

VW
Kulturu čeká úřední „usměrnění“. (Voskovec a Werich ve hře Osel a stín, Osvobozené divadlo 1933)

Také oblast kultury měla být úředně „usměrněna“, aby odpovídala novému směřování státu. To symbolizovala tzv. Národní kulturní rada (NKR) naplňující programové zásady kulturní politiky SNJ. V NKR se soustředili nacionalisticky a křesťansky orientovaní umělci a činovníci, přičemž v prezidiu zasedli Jaroslav Durych a Rudolf Medek a rada měla sekce pro jednotlivé oblasti kultury a umění. NKR požadovala „přezkoumání dosavadního pojetí českých dějin“ i celé kulturní filozofie, striktně odmítala „rozkladné směry“, mezi něž řadila například surrealismus či kubismus. Programové prohlášení NKR z konce prosince 1938 dále požadovalo řízený knižní trh, preferování hodnot, jako byla láska k rodné půdě, národu, rodině, tradici a Bohu, podporu literatury pro mládež, zejména vychovávající ke statečnosti a hrdinství, revizi výkladu literární minulosti či zestátnění divadla. NKR rezignovala na dosavadní evropský rozměr české kultury a naopak ohlašovala návrat k literatuře a umění 19. století a vyzdvihovala jména Aloise Jiráska, Viktora Dyka či Josefa Svatopluka Machara. Katolická revue Tak či týdeník Národní obnova publikovaly řadu dalších návrhů na intelektuální proměnu české společnosti. Z knihoven měla být vyřazena díla „závadných“ spisovatelů, jako byl například Vladislav Vančura. Divadelníci Jiří Voskovec a Jan Werich byli označeni za „kulturní bolševiky“, činnost jejich Osvobozeného divadla byla v listopadu úředně zakázána. Duo V + W, spolu s hudebníkem Jaroslavem Ježkem, ale i herec Hugo Haas či spisovatelé Egon Hostovský a Viktor Fischl raději ještě před 15. březnem 1939 odešli do emigrace. Změny měly postihnout i školství, včetně revize osnov a zpracování nových učebnic, vyhovujících nejen katolickým požadavkům, ale i národnímu výkladu dějin. Objevily se i návrhy na ochranu českého jazyka včetně bizarních útoků proti anglickým či francouzským názvům restaurací či kin.

Likvidace systému

Beranova vláda druhé republiky se ale především snažila řešit naléhavé hospodářské a sociální problémy, včetně tíživé situace českých uprchlíků z Němci obsazeného pohraničí. Exekutiva svým zaměřením na praktickou politiku představovala korektiv nejradikálnějším návrhům i ze strany vlastní SNJ a také krajně pravicových a fašistických uskupení. Nicméně i změny v ekonomice symbolizovaly rozchod s liberální érou. Ideálem se stalo „státem řízené hospodářství“, včetně omezení volného pohybu pracovní síly na trhu práce či nucené práce. Objevily se pracovní útvary a pro osoby „práce se štítící“, zejména kočující romské obyvatelstvo, se zřizovaly kárné pracovní tábory. Vláda měla plány elektrifikovat železnice, budovat dálnice, průplavy, sídliště či mosty. Nezapomínalo se ani na rozvoj venkova.

Objevovaly se návrhy na ochranu českého jazyka včetně bizarních útoků proti anglickým či francouzským názvům restaurací či kin.

Tweetni to

Na to vše ale druhá republika nedostala čas. Nicméně i tak doslova za několik týdnů zlikvidovala podstatné prvky liberálního systému parlamentní demokracie založeného na ústavě z roku 1920. I když řadu událostí později překryl vývoj za protektorátu, neměli bychom zapomínat, že první nedemokratické prvky si Češi úspěšně nainstalovali z domácích zdrojů.

Autor je děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte