Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Zítra ráno začne válka

Unikátní reportáž amerického novináře z Čech v září 1938

Praha demonstrace září
Slov netřeba. (Praha, 22. září 1938) • Autor: ČTK

O páté hodině odpolední ve středu dne 21. září 1938 tlampače na pražských ulicích oznamovaly lidu, že československá vláda pod nátlakem Velké Británie a Francie přistoupila na úpravu hranic, jak ji na své berchtesgadenské schůzce s Hitlerem schválil britský ministerský předseda Ne­ville Chamberlain. Podmínky nebyly sice tak vražedné jako ty, které byly nakonec Československu vnuceny v Mnichově, ale byly až dost zlé: Československo mělo Německu postoupit území, kde žila víc než polovina německého obyvatelstva. Tato území, zakreslená na Hitlerově mapě, zpřetrhala všude dopravní spoje a pásma opevnění, rozrušila přirozené hranice, odtrhla důležité doly a podniky těžkého průmyslu a okleštěný československý stát vydala napospas nacismu.

Instinkt lidu

Strávil jsem celý den v Sudetech a vrátil jsem se do Prahy chvilku poté, co tlampače přinesly onu zprávu. Ulice ve středu města byly plné lidí. Viděl jsem křečovitě vzlykající ženy, muže se staženými rysy v zamlklých obličejích, chlapce, kteří stáli v hloučcích a zpívali. Na naše auto, označené písmeny GB, bylo jednou posměšně pokřikováno „Chamberlain“. Slovo, které bylo v německých krajích vyslovováno s takovou láskou, mělo v Praze docela jiný význam.

Doprava na Václavském náměstí byla přerušena, neboť davy narostly tak, že teď zaplňovaly celé prostranství. Uvízlé tramvaje trčely v davu jako ostrůvky a lidí bylo tolik, že by je policie bez použití násilí nedokázala rozehnat. A nepozorovali jste nic, co by naznačovalo, že jde o nějakou organizovanou demonstraci: žádné prapory, žádné průvody, žádné sborové provolávání. To vše přišlo až později. V tu chvíli jste měli dojem, jako by obyvatelstvo Prahy ve své bolesti nepřišlo na nic lepšího než vyhrnout se do ulic. Byla to rána tak zdrcující, že si ji ti vytřeštění lidé ani nedovedli hned uvědomit. Chodili bez cíle sem a tam a téměř nikdo nemluvil. Nevěděl jsem sice ještě, co se stalo, ale dalo se to lehce uhodnout. V životě jsem neviděl shromáždění lidí sklíčených tak hlubokým žalem. Později už zase ožila naděje – a byla znovu zklamána –, ale onu středu instinkt lidu vytušil celou tragédii a truchlil nad zánikem státu.

Reklama
Reklama

V hotelu jsem se dověděl, co se stalo. Kolegyni, která je Angličanka, jsem našel v slzách – byly to slzy soucitu i hanby. Tak jako ona musili trpět všichni Angličané a Francouzi, kteří byli onoho večera v Praze. Právě toho večera vrátil šéf francouzské mise v Československu generál Faucher Francii svá válečná vyznamenání a vstoupil do české armády. Většina mých anglických kolegů novinářů zuřila hanbou. Tři různí angličtí dopisovatelé mi onoho večera s trpkostí blahopřáli k tomu, že jsem Američan; a třebaže ani rejstřík Ameriky za rok 1938 nebyl právě čistý, věděl jsem, co tím chtějí říci. Zbabělé, zrádné a zbytečné obětování Československa Hitlerově choutce bylo dovršeno sice až za deset dní, které svět prožíval jako celá staletí úzkosti a napětí. Ale plný dosah toho činu vyvstal před námi v Praze večer dne 21. září.

Demonstrace začaly pozvolna nabývat organizovaných forem. Mladíci a děvčata se do sebe zavěsili a za zpěvu vlasteneckých písní se dali na pochod. Dělníci v pracovních šatech, tak jak přišli z továren, pochodovali přes Václavské náměstí k parlamentu. Asi za hodinu se začaly objevovat prapory. Před budovou parlamentu  ženy křičely: „My vám dáme syny. Jen jim dejte zbraně!“ A tak se pochodovalo, zpívalo a provolávalo celé hodiny; těch lidí na ulicích muselo být nějakých čtyři sta, pět set tisíc, polovina pražského obyvatelstva. Mnoho jich po celý ten večer plakalo. Viděl jsem plakat i strážníka.

Nikdy nebyly masové demonstrace méně bojovné a méně revoluční, a přesto o nich německý rozhlas a tisk referoval jako o „rudých nepokojích v Praze“. Mám v těchhle věcech dlouholetou zkušenost, ale něco takového jsem ještě neviděl. Evropské „spontánní demonstrace“ jsou téměř vždycky podniky na výsost organizované a jejich technika bývá propracována jako technika hry na varhany. Pláč pražského lidu v onen večer šel ze srdce.

A tak to trvalo celou noc; lidé chodili, zpívali a plakali. Ve tři hodiny ráno, když jsem šel spát, bylo lidí už méně, ale stále se ještě demonstrovalo. A demonstrovalo se ještě ve tři čtvrtě na deset dopoledne, když jsem vstal. Obchody a kavárny byly zavřené; byla všeobecná stávka; nejezdily tramvaje, nejezdily taxíky.

Svůj odpor proti „franko-britskému plánu“ – proti rozkrájení a zničení Československa – projevil takto lid proto, že ho jinak projevit nemohl. Když toho dne československá vláda odstoupila, vyhověla tak jasné vůli obyvatel. V novém kabinetě, jejž Beneš sestavil, byli dva generálové. Jeden z nich, nejvyšší představitel armády, generál Syrový, byl dokonce ministerským předsedou.

Šílenec

Chamberlain a Hitler měli zatím ten čtvrtek další schůzku v Godesbergu na Rýně. Zprávy, které jsme měli v Praze o jejich rozhovorech, byly krajně zmatené a v pátek ráno jsme věděli jen tolik, že jejich „průběh není příznivý“. Mohl jsem si je zrekonstruovat až po několika měsících na základě britských dokumentů. Tenkrát jsme v Praze věděli jen tolik, že Hitler dal Chamberlainovi mapu, kterou sám nakreslil, a žádal, aby mohl ihned vojensky obsadit Sudety. Tento požadavek (docela nový) Chamberlaina nesmírně pobouřil a poděsil. Když se vypravoval do Godesbergu, byl sice zřejmě připraven na to, že Hitlerovi vyhoví. Ale zase byl natolik politikem, aby si uvědomil, že povolit Německu, aby své vítězství ještě oslavilo takovou okázalou vojenskou přehlídkou, by bylo přece jen nebezpečné.

Od úředníka, který měl stálé telefonické spojení s Londýnem, jsem v pátek ráno slyšel, že britský ministerský předseda má strach, že „Hitler je šílenec“. V Praze vládlo nesmírné napětí. Po onom výbuchu bolesti následovalo nějakých čtyřiadvacet hodin nepřirozeného, napjatého klidu. To, že v čele nové československé vlády byl generál, jako by naznačovalo, že se bude třeba uvažovat o odporu.

Nevěděl jsem ještě, co se stalo, ale dalo se to lehce uhodnout. V životě jsem neviděl shromáždění lidí sklíčených tak hlubokým žalem.

Tweetni to

V pátek dne 23. září, ve tři čtvrtě na sedm večer, navštívili československé ministerstvo zahraničních věcí britský a francouzský vyslanec. Přišli tentokrát s úplně novým příkazem – aby Československo mobilizovalo. Byl stylizován s onou nepřímostí, jakou se toho roku jednání Británie a Francie vyznačovalo. Dříve si totiž vyžádaly tyto dvě velmoci na Československu slib, že mobilizovat nebude; a jejich vyslanci přišli teď proto, aby prohlásili, že onen slib už zemi neváže. Že Československo může „podniknout všechna opatření, jež uzná za nezbytná pro svou bezpečnost“. Beneš svolal ministerskou radu a v deset hodin dvacet minut večer rozhlas oznámil, že vláda nařídila všeobecnou mobilizaci. Godesberské vyjednávání mezi Chamberlainem a Hitlerem ztroskotalo. Britský premiér měl mít ovšem s Führerem ještě konečnou rozmluvu; a československá mobilizace byla jakousi novou formou argumentu.

mobilizace-benes
Francouzi a Britové mění plán. Bude se mobilizovat. (Prezident Beneš v rozhlase)

Ať už byly pohnutky onoho francouzsko-britského rozkazu jakékoli, Češi provedli onoho večera mobilizaci. Praha byla pak po několik dnů bez jakéhokoli spojení s vnějším světem. Mezinárodní telefonní a telegrafní spoje ihned přestaly fungovat; všechny přímé linky procházely Německem, Berlín a Vídeň je mohly kontrolovat.

Londýn - Downing Street -Mnichovská dohoda - září 1938
Strach panoval v oněch zářijových dnech i v Anglii. (Downing Street 10, sídlo britského premiéra, v obležení novinářů, 1938) • Autor: ČTK

Za takových poměrů jsme nemohli mít správnou představu o tom, co se děje ve vnějším světě. Našimi informátory byly pražské noviny a ministerstvo zahraničních věcí, ale jejich informace byly skoupé a přísně cenzurované. Dověděli jsme se, kdy mobilizovala Francie a kdy byla nařízena pohotovost britského loďstva.

Zitra_rano_zacne_valka05_foto Vojenský historický ústav
Příprava na bombardování, které nepřišlo.

Ale na úhrnný a podrobný obraz Evropy v době oné krize jsme musili čekat celé týdny. Překvapilo mě pak, když jsem se dovídal, jaký strach jal v těch zářijových dnech Anglii, jak tam zuřivě kopali zákopy a vymýšleli plány na evakuaci žen a dětí z velkých měst. Když se tyhle věci dály, tehdy jsme měli všichni za to, že vážně a bezprostředně je ohrožena německým bombardováním jen Praha.

Příliš zatemněná Praha

I Češi, podobně jako Španělé v občanské válce, byli podle všeho přesvědčeni, že je lépe zemřít vstoje než žít vkleče. Od vyhlášení mobilizace byla nálada obyvatelstva jiná. Očekávali nejhorší a nic si nenalhávali. Ale dívali se tomu nejhoršímu do očí s odhodlaným klidem, nesentimentálně a bez uhýbání. Muži a chlapci odcházeli do války s kufříky v rukou a s úsměvem na rtech. Na jejich místa v obchodě a v průmyslu nastupovaly ihned ženy, mobilizace byla provedena velice rychle a úspěšně.

Mnoho pražských obyvatel mělo už od jara plynové masky a v těch dnech se objevily tisíce dalších. Většina lidí nosila tyto zlověstné válečky zavěšené přes rameno. Děvčata nosila masky místo kabelek. Řízení dopravy, hlavně v okolí vojenských středisek, se ujali místo mužů skauti a sokolský dorost. Nikde žádné demonstrace, žádné shromažďování na ulicích, žádné davové projevy rozčilení. Země byla na takový den dokonale připravena a věděla, co má dělat. Tento moderní David byl tváří v tvář Goliášovi nebojácný, vážný a odhodlaný.

Měl jsem dojem, že v technické připravenosti mělo Československo mnoho vážných nedostatků, především mu chyběly podzemní kryty. Ale ty neměli nikde v celé Evropě (snad kromě Německa). Protiplynové masky byly sice výborná věc, ale bylo také možné, že Němci plynu třeba vůbec nepoužijí.

V Praze teď lidé kopali zákopy, ale jak se zdálo, většinou jen mělké. Účinnost takového krytu je velmi omezená; ochrání jen před střepinami přicházejícími z boku. Řádné vyzkoušené kryty, jaké Defensa Pasiva vybudovala ve Valencii a po celém Španělsku, Praha neměla. Začnou-li padat bomby, bude to město čítající milion obyvatel velmi zranitelné. O tom, co je pravý kryt, panovaly mezi lidem nejrůznější představy. Maurice Hindus zavedl jednou mou ženu do „bombovzdorného sklepa“. Byl blízko hotelu Ambassador, a tak by se nám mohl při náletu hodit. Ukázalo se, že je tam sice teplo a pohodlí, ale kryt byl jen asi tři metry pod zemí a byla v něm spousta vodovodních trubek, které by při bombardování jistě popraskaly. Po podobných sklepech byla v Praze poptávka a snad nikdo nepochyboval o jejich účelnosti. Podle mého mínění byly nebezpečnější než otevřený příkop.

Jiná pověra, pocházející z nezkušenosti, se týkala zatemňování města. Zatemnění bylo úplné: nikde nebylo vidět jediné světlo. V našem hotelu i ve všech domech po celém městě nahradili lidé obyčejné žárovky tmavomodrými. Všechna světla na autech musila být přelepena tmavomodrým papírem. Byla to pravděpodobně docela moudrá opatření: prováděli je ostatně s výjimkou Německa po celé Evropě. Zjistit polohu Prahy by ovšem nečinilo takové eskadře bombardovacích letadel žádné zvláštní potíže. Dovedly by to jejich přístroje a s konečnou platností potvrdilo ještě české protiletadlové dělostřelectvo. Zatemňovat veliká města se sice pokládá za moudré, ale hnát opatření do krajností, jako to dělala Praha, je čirá civilistická pověra.

Nechtěl jsem zhasnout

Musel jsem tehdy hodně jezdit i v noci, a na ulicích jsem nevycházel z nepříjemností se strážníky, protože ať byla světla mého auta sebevíce zatemněna, jim to stále nestačilo. Byla už tak zatemněna, že jsem ani neviděl, kudy jedu, což představovalo bezprostřednější nebezpečí než německá letadla. A přesto mě bůhvíkolikrát zastavili. Teorie, že by plně zaměstnaný letec, letící pět kilometrů nad zemí, mohl spatřit každou zapálenou cigaretu, je prostě představa lidí znepokojených nebezpečím, s nímž se ještě neseznámili.

Ach ty modré noci! Žárovky, které se vydávaly pro všechna svítidla, byly tak zatemněny, že propouštěly jen jakýsi truchlivý polostín, v němž jsi nemohl ani číst, ani psát. V pátek, v sobotu a v neděli Praha očekávala každý večer německá bombardovací letadla. Pak v pondělí večer Hitler promluvil a dal Evropě ještě čtyři dny, buď aby ho poslechla, nebo vzala odplatu. Nejhorší noci ale přišly teprve potom. Tu noc 29. září, kdy jsme se dověděli o Mnichově, jsem vůbec nespal. Ležel jsem na lůžku a hleděl celé hodiny na ta truchlivě ztlumená světla – nechtěl jsem je zhasit, protože naznačovala trvalé osvětlení, v jakém teď bude žít celá Evropa. Noci, kdy jsme očekávali bombardovací letadla, připadaly nám ve vzpomínce nocemi naděje. Neboť žádná hmotná pohroma by nebyla dovedla vyvrátit základy naděje tak, jak je vyvrátil Mnichov. Od oné noci jsem věděl, že se Francie a Anglie už nikdy nevzchopí k boji za věc opravdu hodnou boje. Že až se někdy odhodlají k odporu, bude to proto, aby si uchránily své žoky peněz a své říše, a nikdy ve jménu nějaké zásady, která by měla všelidský význam. A že ta hmotná pohroma přece jen nakonec přijde, že bude daleko horší, než jaká by snad byla bývala tento týden. To všecko byly v tom modrém světle studené a hrůzné skutečnosti – skutečnosti, které už žádný z úsvitů, jež následovaly po oné noci, až po úsvit dnešní, nedovedl vyvrátit.

Es spricht der Führer

V předtuše bombardování konaly se ve dnech před Mnichovem přípravy k evakuaci československé vlády a zaměstnanců ústředních úřadů z Prahy. Akta, kartotéky, psací stroje a jiný inventář měly být odvezeny na Slovensko, do místa vybraného pro svou domnělou nepřístupnost. Vláda měla odjet ve středu nebo ve čtvrtek. Kdyby nebyla dostala a přijala pozvání do Mnichova, asi by se přestěhovala. Po vypuknutí války s Německem by Československu alespoň první dva tři týdny nemohl pomoci žádný spojenec – a Prahu tak nebylo možné udržet. Z nejbližšího německého letiště nebylo do Prahy ani půl letecké hodiny.

Evakuaci zahraničních dopisovatelů, kteří odjedou s vládou, měl na starosti přednosta tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí, náš přítel Miloš Šafránek. Někteří dopisovatelé chtěli zůstat v Praze, aspoň nějakou dobu, aby mohli psát o náletech na město. Mezi nimi i já. Psát pro tisk nebylo v těch dnech v Praze ovšem vůbec možné: nebylo žádné spojení. Ale i kdybychom mohli posílat své zprávy do ciziny, neměli bychom téměř o čem psát. Město bylo klidné. Vystaveno nejstrašlivějšímu napětí chodilo obyvatelstvo Prahy ukázněně za svým povoláním. Byla to sebekázeň, neboť těch strážníků, kterých jsi viděl na ulicích, nebylo nijak zvlášť mnoho. Odhodlaný klid, v němž se vše odehrávalo, zasloužil si zneužívaného přívlastku „hrdinský“. Mužové odešli do války; ženy nastoupily v práci na jejich místa – to bylo vše. Ve vzduchu visela jakási vážná spokojenost, která se dá těžko vyjádřit, neboť v ní nebyl sebemenší náznak radosti z války nebo nějakých růžových nadějí. Mluvila z ní pevná rozhodnost celého národa, prodchnutého vědomím, že krize je už rozřešena a že je třeba přinášet oběti.

Svou řeč v berlínském Sportovním paláci pronesl Hitler večer v pondělí 26. září. Poslouchali jsme ji po mátožných dnech a nocích zlých předtuch. Věděli jsme, že ten večer přinese rozhodnutí. Očekávali-li jsme někdy bomby, očekávali jsme je teď. Představoval jsem si, že řeč, kterou Hitler pronese, bude celkem podobná jako jiné jeho projevy (skutečně byla), ale po ní bude následovat prohlášení, že bombardovací letadla už letí na Prahu. (S remilitarizací Porýní to provedl také tak: synchronizace slova a činu.) Tentokrát však pouze prohlásil, že nedostane-li, co chce, do čtyř dnů, půjde si pro to sám.

Na poslech onoho projevu jsme si vyjeli do Šeberova, vesnice nedaleko Prahy, kde jsem si se svou ženou a několika kolegy novináři pronajal od místního berního úředníka část domu, abychom v případě bombardování měli kde v klidu přespávat. Přiletí-li letadla, chtěli jsme zůstat přes noc v Šeberově a ráno jet zase do Prahy; nasbírali bychom tam materiál pro zprávu do Ameriky a pokusili se pak zprávu nějakým způsobem odeslat. Manželé, kterým dům patřil, měli rádio v kuchyni. Úředník rozuměl německy mnohem lépe než jeho žena, a proto jí stále šeptem překládal, co Hitler mluví. Z nás novinářů neuměl nikdo pořádně německy, já a má žena trochu, nejlépe uměl Geoffrey Cox.

„Es spricht der Führer“ – a už to jelo, draslavý hlas a bezcitný tón, nepříčetná zběsilost a pocuchané, choulostivé a dýchavičné nervy polovičního maniaka, jenž řídí osud Německa. Musím se přiznat, že jsem jen u mála slov dobře porozuměl jejich významu. Poslouchal jsem Hitlera poprvé v životě, a tak mě především zajímaly vedlejší věci – šílená monotónnost jeho hlasu, přerývaná občas skřeky, v nichž jako by se odráželo utrpení. Ten zvláštní ryk a zvukové efekty, vyluzované na jeho pokyn obecenstvem, nadobyčejná průhlednost celé té mašinerie. Tak když jmenoval svého „přítele“ Benita Mussoliniho, vycvičení dirigenti jeho klaky spustili skandovaný vřesk: „Duce, Duce, Duce“, ale v jejich německém podání znělo to slovo asi právě tak uměle, jak umělé bylo celé německo-italské spojenectví. Rozumělo se samo sebou, že Benito Mussolini poslouchá rozhlasový projev také a ona poklona mu má způsobit radost.

Walter Kerr si pilně psal poznámky, neboť měl ještě večer promluvit prostřednictvím NBC k Americe. Má žena se potýkala s Hitlerovou němčinou, která byla chvílemi docela jasná a chvílemi zase nesrozumitelná. Nám nešlo ostatně o nic jiného, než abychom se dověděli: válka, nebo mír. Jakmile jsme uslyšeli o čtyřech dnech na rozmyšlenou – „nedostanu-li to území do soboty, půjdu si pro ně sám“ –, věděli jsme hned dobře, že úslužný pan Neville Chamberlain už na něco přijde, aby byl řečník uspokojen. Nasedli jsme tedy hned zase do vozu a jeli zpátky do Prahy.

Nejšťastnější den života

Dny a noci světové krize byly pro nás jako nějaký těžký sen, neklidný a ponurý. Pochybuji, že se někdo se špetkou inteligence tehdy těšil nadějí na válku, ale druhá alternativa, tak jak jí rozuměla Francie a Anglie (tedy podrobení Hitlerovi), vypadala pro celou lidskou společnost a její budoucnost ještě horší. Jaké budou její důsledky, západní svět neviděl – cítil jenom smrtelný strach z války. A tak mohl Neville Chamberlain odletět do Mnichova, přibrat si ještě povolného Daladiera a sjednat tam krásně celou kapitulaci; ani ve Francii, ani v Anglii nevznikla tehdy žádná významnější opozice.

Bylo to zkrátka tady. Československá armáda byla nad chováním vzdálených přátel a spojenců, kteří ji s takovou ochotou vydali nepříteli, zkoprnělá úžasem. Na ulicích se zase plakalo, ale lidé byli tak skleslí, že už se nezmohli ani na demonstrace. Nervové vyčerpání a tohle nelidské ukončení nelidského napětí byly příliš silné, aby ti lidé mohli projevovat své city nějak viditelně.

Odhodlaný klid, v němž se vše odehrávalo, zasloužil si zneužívaného přívlastku „hrdinský“. Mužové odešli do války a ženy nastoupily na jejich místo – to bylo vše.

Tweetni to

Vyjeli jsme si do Sudet, abychom viděli, jak pohraničí prožívá dobu mezivládí. Celý postup při odevzdávání území byl vskutku nevídaný, něco podobného historie asi mnohokrát nezažila. Ve většině oblastí zůstali Češi pány až do samého příchodu prvních Němců, odcházeli teprve asi tak půl hodiny před ním. Všichni ti, kterým německé vítězství nebylo po chuti, tedy Židé, intelektuálové, sociální demokraté a jiní Němci i Češi, byli při obsazování těchto oblastí už pryč. Němci vstupovali za nelíčeného jásotu obyvatelstva – toho, které zůstalo.

Zitra_rano_zacne_valka06_varianta_profimedia
Tady je to naše. (Odstraňování hraničního sloupu mezi Československem a Německem po vyhlášení mnichovské dohody, 1938) • Autor: AFP, Profimedia

Odjeli jsme, má žena, já a Walter Kerr, z Prahy velmi časně ráno do Karlových Varů, chtěli jsme spatřit Hitlerův triumfální vjezd do města. Nesmírně mi na tom záleželo, protože šlo o mou poslední zprávu z Československa. North American Newspaper Alliance mě sice žádala, abych jí posílal zprávy ještě aspoň týden, ale bylo mi už z toho všeho tak zle, že jsem nebyl schopen psát tak, aby se to mohlo tisknout.

Představu o tom, co nás čeká, jsme si mohli utvořit už cestou. Skleslí čeští vojáci, ustupující po karlovarské silnici, nás pouštěli dále, aniž se pořádně podívali na naše papíry. Stále jsme teď projížděli houfy vojáků – někteří snídali, jiní  šlapali k domovu. Byly to houfy nešťastné a poražené – ačkoli ani neměly možnost bojovat. Na kopci nad Karlovými Vary jsme se setkali s prvními skutečnými znameními radosti německého obyvatelstva z připojení k Německu. Téměř na každém domě visely hákové kříže v oknech, ze střech, na dveřích. Když jsme projížděli obcí, zdravili nás muži, ženy i děti fašistickým pozdravem a voláním „Heil Hitler!“. Bylo nám to pramálo příjemné, ale nemohli jsme dělat nic jiného než si toho nevšímat.

V devět hodin jsme dorazili k mostu přes Mlýnský potok; právě v tu chvíli přes něj přejížděla z druhé strany první auta s německými důstojníky v uniformách. Obecenstvo, kterého bylo ještě velice málo, jim uspořádalo ovace; odpovídali pozdravy a širokými úsměvy a vykláněli se pro květiny, které jim podávala děvčata stojící podél cesty.

Hotel na náměstí, kde obyčejně bydleli novináři, byl obsazen tiskovými a propagačními orgány nacistické strany a několika důstojníky wehrmachtu. Všechny ostatní karlovarské hotely byly už asi čtrnáct dní zavřeny, protože buď neměly hosty, nebo personál. Některé se teď znovu otvíraly, aby očekávané davy návštěvníků měly kde spát a jíst. Našli jsme si nocleh v hotelu Zum goldenen Schild. Všichni tady byli tou velkou událostí nesmírně vzrušeni. Majitelé hotelu měli syna, který se právě toho dne vrátil přes hory odkudsi z Německa; byl v Henleinově „freikorpsu“, onom dobrovolnickém sboru tamních nacistů, který nikdy nebyl povolán do skutečného boje – nanejvýš k provedení nějaké té vraždy nebo zbití Žida. Našli jsme si stůl u okna a pustili se do snídaně. Měl jsem téměř nepochopitelnou smůlu, neboť první vejce, které jsem dostal, bylo zkažené a druhé také. Nevzal jsem pak do úst ani sousto.

Ale podívaná za okny stála za drobné nepříjemnosti. Z ničeho nic se objevil pluk mužů, žen a dětí a začal z městského sadu na náměstí vyrývat všechny květiny, růžové keře a stromy. Říkali jsme si zpočátku, není-li to snad sprosté drancování. V sedm hodin ráno odešlo české vojsko, město zůstalo bez policie. Ale v tu dobu byla už na náměstí spousta německých důstojníků, a že by nechali lůzu ničit městský sad, se nám přece jen nezdálo. Za půl hodiny bylo počínání těch lidí jasné: dělali místo pro dav, ke kterému bude Führer mluvit.

Adolf HITLER , Sudety , Ústí nad Labem---Sudetenland
Všichni antifašisté už byli pryč. Zůstali jen lidé, kteří s radostí v Hitlerovi vítali nového pána Evropy. (Ústí nad Labem, 1938) • Autor: ČTK

Po snídani jsme si vyšli do ulic. Přijeli už i esesáci a v budově, kde předtím bývala policie, si zřídili velitelství. Zástupy houstly a spousta lidí v davu plakala radostí. „To je nejšťastnější den mého života,“ slyšeli jste od nich. Nadšení většiny bylo nelíčené. Byli rádi, že území bylo připojeno k Německu, a byli by Hitlerovi nejraději připravili to nejlichotivější uvítání. Všichni antifašisté byli už aspoň od sedmé hodiny ranní pryč. Zůstali jen lidé, kteří s radostí vítali v Hitlerovi nového pána Evropy.

Trocha toho deště

Viděli jsme, jak přijíždějí ohromná nákladní auta ministerstva propagandy a rozdělují hákové kříže. Ohromné prapory s ním spouštěli z balkonů městského divadla, odkud měl Hitler mluvit. Na Jelením skoku, vysokém skalním útesu tyčícím se nad městem vedle kříže vztyčili vlajku s hákovým křížem. Ve všech čtyřech koutech náměstí byly namontovány tlampače. Všechno to zařízení přivezli do Karlových Var z Německa. Nákladní auta s materiálem začala proudit do města hned ráno, sotva poslední český voják vytáhl paty.

Vojsko začalo hromadně přijíždět před desátou hodinou, ohromné kamiony nacpané pěšáky a kulometčíky. Chladiče aut byly ozdobeny květinami; květiny měli vojáci i na puškách a na přilbách. Když auta projížděla ulicemi, všechny dívky na ulicích k nim vztahovaly toužebně ruce. Ve tři čtvrtě na dvanáct nastalo seřazování, jakási ukázka pořadových cvičení, prováděných parádním krokem a s přímo hrůznou přesností. Brzy potom začaly přijíždět tanky.

Chladiče vojenských aut byly ozdobeny květinami, květiny měli vojáci i na puškách a na přilbách. Když auta projížděla ulicemi, všechny dívky k nim vztahovaly toužebně ruce.

Tweetni to

Tlampače teď začaly popisovat krok za krokem Hitlerovu cestu z Chebu, zpravodajství bylo prokládáno rozkazy pro obecenstvo. Dopoledne chvílemi pršelo a první diváci, kteří přišli na náměstí, měli nad sebou deštníky. Tlampač jim za to vyčinil – Führer prý k nim jede v otevřeném voze, jeho nic nechrání proti nepřízni živlů, a proto i oni musí vydržet trošku toho deště. Všeobecný smích, a deštníky jdou dolů. V jednu hodinu čtyřicet minut spustily tlampače pro ukrácení chvíle hudbu, ale už za deset minut dunivý hlas oznamoval slavnostně: „Führer je v Karlových Varech.“

Od té chvíle až do příjezdu onoho velikého muže na náměstí byl slyšet nepřetržitý jásot. Jeho začátek jsme zaslechli odněkud zdáli, snad u mostu přes Ohři – a jak se auta ve Führerově průvodu pomalu a rádoby majestátně šinula ulicí, jásot stále sílil. Přesně v jednu hodinu čtyřiapadesát minut, za autem s fotografickým a přijímacím zvukovým aparátem, vjel na náměstí Hitler, nehybný, v dlouhém vojenském plášti a ve vojenské čepici, ruku na štítku k vojenskému pozdravu. Dav spustil sborově zpěvavým hlasem (počin ovšem vyšel od dirigentů klaky, rozmístěných mezi lidem): „Wir danken unserem Führer.“ Bylo to podle všeho heslo dne a prozpěvovali ho pak při Hitlerově řeči i po ní, střídajíce ho s řízným, divošským a štěkavým „Sieg Heil, Sieg Heil!“. 

Přesně ve dvě hodiny vyšel Führer na balkon divadla, pozdravil nacistickým pozdravem a dav shromážděný dole na náměstí jeho pozdrav opětoval. Následoval potlesk provázený hysterickým ječením a vytím. Přesně po pěti minutách dal Hitler rukou znamení, a všecko rázem ztichlo. Tak jako zhasne světlo, když otočíte vypínačem.

První promluvil K. H. Frank, vůdce tamních nacistů (Henleinův zástupce a karlovarský občan), aby jménem lidu „svému Vůdci“ poděkoval. „Přivedl jste nás, můj Vůdce, domů,“ prohlásil hlasem ochraptělým od pohnutí. Hitlerova řeč, která přišla potom, trvala právě deset minut. Snažili jsme se se ženou dělat si poznámky, ale bylo to téměř beznadějné. Sem tam jsem zachytil z Hitlerovy řeči nějaké slovo, celou jednu větu, někdy i dvě, ale souvislý referát jsem napsat nemohl: s celým obsahem řeči jsem se seznámil až dodatečně z novin.

Byla to řeč celkem klidná (na Hitlera) a pouze jednou zazněla na okamžik onou maniakální prudkostí, jakou jsme očekávali. Bylo to tehdy, když udeřil na zábradlí balkonu a prohlásil: „Vždycky jsem věděl, že jednoho dne na tomto místě stanu!“ Tohle tvrzení bylo příznakem právě oné choromyslnosti, která z něj v očích jeho krajanů učinila modlu. Mohl snad doufat, očekávat, ale že by byl věděl o svém vítězství, je vyloučeno. Musil jsem si vzpomenout na slova jednoho německého starce, který poznamenal, že když tráva vyroste, každý už může tvrdit, že ji slyšel růst. Nu, ale ona maniakální prudkost v těch slovech byla, a každý, kdo je slyšel, ucítil něco jako elektrický úder. Několik žen v davu omdlelo; viděl jsem, jak jednu odnášejí z náměstí a druhou nesou do našeho hotelu.

Sedíte v teploučku?

Řeč byla krátká a o půl třetí byla už celá slavnost u konce. Šli jsme dolů do restaurace, abychom něco pojedli, a pak jsme se dlouho hádali, kam bychom teď měli jet zatelefonovat své referáty. Spojení z Prahy bylo stále ještě krajně nespolehlivé. Zkusili jsme to z Karlových Var; bylo nám ale řečeno, že se telefonovat nikam nic nesmí. Nejbližší větší město byl Bayreuth v Německu. Jet tam v době, kdy se prováděla okupace, byl jistě nápad lehkomyslný, ale nejbližší telefon je v takových případech nejbližší telefon, a tak jsme jeli.

Vyjeli jsme silnicí přes Aš do Bavor – myslím, že to byla právě ona silnice, po níž vjel Hitler do Československa. Na jejím československém úseku, právě připojeném k Německu, byl čilý ruch. Spatřili jsme první svědectví o zabavování židovského majetku – velké nákladní auto jednoho židovského obchodního domu v Karlových Varech, plně obsazené německými vojáky a ujíždějící s nimi do Bavor.

Na hranicích, které už nebyly hranicemi, vůbec nevěděli, co si s námi mají počít. Československá hranice byla pryč, strážní budky opuštěné a závory odklizené, ale strážní orgány na německé straně konaly službu dále. Všichni jsme měli cestovní pasy; nebylo tedy důvodu, proč bychom měli být zadrženi; ale muž, který nám dával na naše papíry razítka, prohlásil, že si v Bayreuthu budeme musit na gestapu opatřit „Unbedenklichkeitsbescheinigung“ (potvrzení o tom, že proti nám není námitek). Bez toho že nás zpátky do Československa nepustí.

Do Bayreuthu jsme přijeli ještě včas, abychom mohli zatelefonovat své reportáže. Walter Kerr dostal spojení s Paříží za nějaké tři minuty; přečetl do telefonu to, co napsal, a odešel do restaurace objednat večeři. Větší potíže jsem měl já. Londýnská kancelář North American Newspaper Alliance měla už zavřeno nebo se nehlásila. Nezbývalo mi tedy než volat pařížskou nebo berlínskou redakci newyorských Times a požádat ji, aby poslala mou zprávu dále. Ale zdálo se, že spojení nedostanu. Volal jsem obě redakce, ale nikdy jsem se ho nedočkal.

Kdybychom měli kulomet, nebylo by bývalo tak těžké namířit na balkon nad karlovarským náměstím a postřílet Hitlera i jeho družinu.

Tweetni to

Po několika hodinách se mi do sluchátka neozvala normální telefonistka, nýbrž nějaký jiný hlas a řekl asi toto: „Tak vy jste byl tedy dnes v Karlových Varech! A viděl jste našeho Vůdce, viďte, že jste ho viděl! No, a nebylo to krásné? Doufám, že se vám to líbilo.“ Tohle mi nešlo na rozum: co je takové telefonistce do toho, co jsem dělal, a jak se to mohla vůbec dovědět? „To je sice všechno pravda,“ odpověděl jsem, „ale co bude s tím mým spojením?“ „Bude, bude, nemějte starosti,“ konejšil mě onen ženský hlas. „Sedíte si pěkně v teploučku, nebo ne? V hotelu, u dobré večeře, a tak snad můžete počkat. Však se dočkáte.“

Nakonec zavolal místo mě Walter. Žádal spojení s berlínskou redakcí svého listu Herald Tribune. Netrvalo ani tři minuty a dostal je. Přečetl pak redakci svého listu mou reportáž a požádal, aby ji poslala redakci Times. Proč jsem nemohl dostat telefonické spojení já? To už je jedna z těch záhad, na které narážíte při výkonu svého povolání v nacistickém Německu. Začal jsem věřit všem těm historkám, jež jsem slyšel od kolegů o špionáži. I v takovém ospalém městě jako Bayreuth mohlo být gestapo, které o každém vědělo.

Teď už se nezastavíme

Sotva jsme opustili Bavorsko a vstoupili zpátky do nově obsazeného území, všecko už bylo jiné. Včerejšek byl dnem květů a jásotu; dnešek byl dnem tanků, pancéřových aut, těžkých nákladních aut se střelivem a generálního nástupu německé armády k uchvácení kořisti. Silniční ruch mezi Františkovými Lázněmi a Karlovými Vary byl velmi živý. Očekávali jsme, že nás budou zastavovat, abychom se legitimovali. Motorizovaných hlídek polního četnictva jsme minuli několik, ale každá nás vždycky jen pozdravila, jako bychom náleželi ke generálnímu štábu, a frčela dále. Mé auto bylo šedé, jako většina německých velitelských aut, a tak je snad od nich ani nebylo možno rozeznat.

Ale mohu říci, že ze všech těch podivných událostí našeho putování zemí nikoho bylo nejpodivnější to, že nás nikdo nezastavil a že nikdo nehnul ani prstem, aby zjistil, co tam vlastně děláme. Kdybychom měli kulomet, nebylo by bývalo tak těžké namířit na balkon nad karlovarským náměstím a postřílet Hitlera i jeho družinu.

V Praze jsme se potom setkali s kolegy žurnalisty, kteří byli svědky téhož divadla jako my, jenže pod záštitou úřadů, v lóži pro novináře a s úředními průvodci. Ti nám vyprávěli, že tiskový šéf z Berlína, který doprovázel Hitlera, prohlásil německému zpravodaji před přítomnými Angličany a Američany: „Tak, a teď už je všechny jen poženeme. Teď se už nezastavíme.“

Takové bylo tehdy mínění mnohých Němců. V Bayreuthu, v restauraci hotelu Zum goldenen Anker, po celou tu dobu, co jsem se marně namáhal dostat telefonické spojení, nebylo z rozhlasu slyšet nic jiného než reportáž o oné slávě v Karlových Varech, vysílanou ze zvukového pásu. Tytéž věci, které jsme slyšeli ráno, řvalo na nás rádio i při večeři, a vyřvávalo je na celé miliony Němců v domácnostech, hotelích, restauracích a divadlech.

Když jsme na své zpáteční cestě projížděli Karlovými Vary, nevěděli jsme ještě vůbec, budeme-li moci projet vojenskými liniemi. Karlovy Vary byly stále vyzdobeny hákovými kříži a žily ještě v oné hysterii, která se jich zmocnila předcházejícího dne. Ženy a děti byly ještě rozjívenější než 4. října, stávalo se, že takové děti přímo hazardovaly se životem – s rukou vztaženou k fašistickému pozdravu a s ječivým „Heil!“ vbíhaly doprostřed jízdní dráhy. Několikrát jsme musili prudce stočit auto, abychom nenajeli na takového rozpáleného blbečka, který pokládal naše auto za německé.

Když jsme vyjeli z Karlových Var, ona hysterie rychle pohasla. Na selských staveních byly sice stále ještě hákové kříže, ale tanky a nákladní auta nejezdily dále. Mezi Vary a Bochovem jsme už viděli jen německé pěšáky, tupé a bodré. Za Bochovem jsme minuli poslední vojáky a tam jsem zahlédl i scénu, která, jak se mi zdálo, vyjadřovala tehdejší náladu. U silnice stáli dva důstojníci wehrmachtu a hleděli triedry na protější kopce – na české linie a opevnění, které už nebyly vydány. Smáli se: a v tom, jak tam stáli a jak se dívali, bylo něco, co naznačovalo jejich myšlenky. „Tak tamhle tedy jsou, zajištěni nějakým kašírovaným opevněním, které jim, až budeme chtít, hravě prolomíme,“ říkal ten jejich úsměv. „Vzali jsme si toho už víc, než jsme si myslili, že je vůbec možné. Teď jen chviličku počkat, a pak si to vezmeme celé.“

V několika málo minutách jsme narazili na první československou vojenskou stráž. Naše vojenské propustky z Prahy tu měly stále ještě svou váhu, a tak nás ani neprohledávali. Na další cestě ku Praze projížděli jsme teď proudy znavených a skleslých vojáků, udržujících někdy pochodový útvar, častěji však ne – mužů, kteří se vraceli domů nebo na místa, kde se měli dát demobilizovat. Kontrast mezi téměř patologickým vzrušením na straně německé a těmito mátožnými houfy říkal dosti jasně, co se stalo: že tu byla prohrána celá válka, a že byla prohrána bez boje.

Praha byla teď domovem smutku. Zprávy, které přicházely, byly stále horší. Němci už obsazovali „páté pásmo“ a bez ohledu na podrobnosti mapy, kterou Hitler vnutil v Mnichově Evropě, přikrajovali si území více méně tak, jak potřebovali. Hlavní zásadou při tom bylo, aby každý československý hlavní spoj (telefon, telegraf, železnice) byl provedením vojenské okupace někde přeťat. Aby velká a pro Československo důležitá města, jako Plzeň a Brno, byla téměř obklíčena a aby jednota Československa byla tak otřesena, že každá jeho vláda bude závislá na Německu.

Edvard Beneš nedovedl přestoupit do služeb nového pána, a proto odstoupil a odjel z Prahy. Slovensko se stalo střediskem podivného neklidu, maďarských a antisemitských demonstrací a separatistické agitace. Z Podkarpatské Rusi přicházely zprávy o chaosu a zmatku. Všechen můj historický instinkt mi říkal, že Hitlerovo vítězství je větší, než si ti, kdo mu je v Berchtesgadenu, Godesbergu a Mnichově darovali, dovedli uvědomit. Když katastrofa dospěla až sem, neměl jsem už nejmenší chuti zůstat ještě v Praze a zaznamenávat podrobnosti dalšího vývoje. Osmého října jsme odjeli s mou ženou autem přes Brno a Bratislavu do Vídně.

RESPEKT 40/2011,

text je redakčně krácen

Vincent Sheean (1899–1975)

byl americký novinář a spisovatel. Ve třicátých letech pobýval v Evropě a psal reportáže z pochodu italských fašistů na Řím, španělské občanské války i válek na Dálném východě. Spolupracoval s českým kameramanem Alexandrem Hackenschmiedem na dokumentárním filmu Krize, popisujícím vzestup nacismu a události v Evropě roku 1938. Jeho reportáže z Československa té doby vyšly po válce knižně ve sborníku Ne mír – ale meč.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte