Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

V zemi nikoho

Svědectví novinářky Mileny Jesenské o lidech na útěku

Jesenska01_profimedia
Milena Jesenská (1896–1944), jedna z nejvýznamnějších českých novinářek a spisovatelek první republiky. Její reportáže, glosy a články, publikované například v Peroutkově Přítomnosti, jsou brilantním svědectvím tehdejší doby. Postavila se i nacistům, zahynula v Ravensbrücku. • Autor: AFP, Profimedia

V Paříži se konala v minulých dnech porada vysokého komisariátu u Společnosti národů pro pomoc uprchlíkům z Rakouska a Německa (v což jsou zahrnuti uprchlíci němečtí a židovští ze zabraného území bývalého Československa). Poradě předsedal sir Herbert Person a za Česko-Slovensko tam mluvila předsedkyně centrálního komitétu pro uprchlíky paní Marie Schmolková. Mluvila velmi důrazně, otevřeně a jasně. Řekla mezi jiným:

„Česko-Slovensko poskytovalo uprchlíkům právo azylu tak, že se jim – ovšem relativně – vedlo lépe než v jiných zemích. Po mnichovské dohodě je však prakticky naprosto nemožné, aby Česko-Slovensko poskytovalo azyl dál. Další pobyt německých uprchlíků v Česko-Slovensku znamená jednak značné osobní nebezpečí pro uprchlíky, jednak politické nebezpečí pro sousedské vztahy Česko-Slovenska s Německem vůbec.“

Reklama
Reklama

To je velmi jasná řeč, tím obdivuhodnější, že ji pronesl dlouholetý zástupce uprchlíků a emigrantů. Měla bych vám asi dlouho povídat, kdo je Marie Schmolková. Poznala jsem ji, když jsem psala první článek o těchto štvaných lidech a když jsem sháněla pro něj čísla a podrobnosti. Bydlí na Starém Městě v malé uličce, kterou jsem já, rodilá Pražačka, neznala, v malém, křivém domečku s dřevěnými schody. Když však vejdete do bytu, najdete podivuhodně ladný a kulturní byt, krásné knihy, Štursovy sochy, krásný, temný nábytek a telefon, který nepřestává zvonit. Snad byste na první pohled řekli, že není hezká. Ženy, které celý den a pozdě do noci pracují, které se celé roky už dívají na utrpení cizích lidí, nejsou snad hezké. Není-li hezká, je však překrásná. Je to něco zevnitř, co dělá tuto tvář tak výraznou, pevnou a vymodelovanou. Tato žena zná osobně každého člověka, který v posledních pěti letech přešel hranice. Zná jejich osudy, zná jejich nebezpečí. Pod záplavou těchto osudů, jako by ani jejího vlastního nebylo. Pohybuje se věčně mezi nemocí, životem a smrtí, mezi úřady londýnskými, pařížskými a pražskými, projížděla zemi nikoho, uprchlické tábory, loď, která byla dva měsíce na Dunaji před Bratislavou po záboru Rakouska. Vidí skoro samou beznaděj a podaří se jí po strašném úsilí vymoci jen málo naděje: ale je tak podivuhodně klidná, jako bývají věřící lidé.

Sudety, uprchlík, šatstvo, sbírka---aid, help, clothes, shoes
Sbírka šatstva pro uprchlíky v pražských sokolovnách, 1938. • Autor: ČTK

Když mi bylo v září nejhůř, chodila jsem si k ní na chvíli posedět. Čiší z ní taková jistota a samozřejmost, taková věcná citovost, taková pravdivá nebojácnost, že chvíle strávené v její lenošce patří k mým nejmilejším. Je mnoho žen, které pracují pro veřejné dobro, jak se tak pěkně říká – a málokterá z nich je obdivuhodná. Tato žena nepracuje pro veřejné dobro. Putuje nějak se svým národem s tou pokornou hrdostí – nebo hrdou pokorou – jeho nejlepších jedinců. To není činovník, spojařský pracovník, ku kterému by se dalo říci slovo obětavý. To je klidný převozník svého nešťastného národa přes dobu, která ho postihla hůře než národy jiné a než lid jiný. Když jsem dnes seděla proti ní, byla velmi šťastna. Po dlouhém úsilí se jí podařilo najít naději ne pro jednoho, dva nebo deset uprchlíků, ale pro velmi mnoho lidí. Pojedou buď přímo na práci do jednoho státu, který nesmím zatím jmenovat, nebo pojedou do přechodných táborů do Anglie, Francie a severských zemí, než se vyřídí jejich pasové záležitosti. Celkem se dá říci, že tady většina z nich asi tráví poslední Vánoce a že do roka zmizí všichni příslušníci ze země nikoho.

Před mnoha lety jsme viděli v Praze film, který se jmenoval Země nikoho – a byl to film německý. Od té doby jsme neviděli film tak krásný a obávám se, že uplyne mnoho vody, než budou lidé smět říkat a ukazovat pravdu takovým způsobem, jako to tehdy dovedli v Německu. Země nikoho se ve světové válce jmenoval pás země mezi dvěma frontami, pruh vyprahlé půdy mezi dvěma ploty ostnatých drátů. Válka tam – ve filmu – zahnala čtyři lidi: Angličana, Němce, černocha a ruského Žida. Čtyři lidská vyděšená zvířata z nejrůznějších koutů světa, z různých společenských vrstev, s různou řečí a osudy. Ten ruský Žid byl už tehdy ve filmu němý – a hrál ho nejúžasnější herec současné Evropy, Sokolov, muž s tváří smutné opičky a typickýma očima Židů: tmavýma, smutnýma očima, hledícíma z věků do věků. Sokolov je dnes v Americe a hraje drobné charakterní role, většinou komické, protože Amerika při všem pochopení evropského ducha neobjevila ještě v teskné tváři evropského Žida nic víc než figuru trošku směšnou. Pro mne však jeho postava navždycky zůstane jakoby věštecká: malý, zmačkaný Žid ze země nikoho, člověk němý mezi mluvícími, poznamenaný i mezi vyhoštěnými, s úsměvem a očima, ve kterých je hoře statisíců, kteří ze století do století jdou. Majíce rozum, srdce a duši, nemají zemi, nemají domov, nemají řeč. Jsou vlastně němí. Slyšela jsem vyprávět o rabínovi, který dnes žije v Palestině a mluví pouze hebrejsky; nedovolí nikomu kolem sebe promluvit jinou řečí, vštěpuje mladým lidem lásku k této mateřštině Židů, trochu umělé. Ale někdy doma, v koutku, když se stmívá, pobroukává si pro sebe – ruské písničky. Palestina je domov a hebrejština je mateřský jazyk. Ale Rus je rodná zem a ruské písně jsou písně rodné země, zpívala je maminka, ženy na vsi, děti ve škole, muži na poli. Rodná zem tisíci zvuky, obyčeji, barvami a tvary vytvořila duši muže. Muž je jí vděčen, neboť touto rodnou řečí vytváří své myšlenky a svá slova. Pak někdo přijde a řekne: sem nepatříš, jdi odtud. Žid putuje a putuje, doputuje do země zaslíbené a mluví nadále jenom hebrejsky, lopotě se na zemi, která mu zase nepatří, vší silou, svou hrdou pokorou, vší vůlí. Ale večer, v koutě pokoje, když se stmívá – zpívá potichu ruské písničky. Tohle je němota Žida ze země nikoho.

Přes ostnatý drát československý se dostali. Přes ostnatý německý se už nedostali. Zpátky přes ostnatý drát československý je už také nepustili. Ostnaté dráty 1938 jsou pevné a odolné.

Tweetni to

Před lety jsme viděli zemi nikoho ve filmu, a protože ten film se hrál v roce 1918, myslili jsme, bláhoví, že je to minulost. Tehdy jsme odcházeli domů s pocitem pýchy, jak svobodné a zářivé budoucnosti jdou dnešní lidé ruku v ruce vstříc. Tehdy jsme ještě nezažili, jak podivné zákruty a okliky, výhybky a slepé koleje vytváří dějiny.

Dnes máme zemi nikoho za humny, co by kamenem dohodil. Mezi německou a českou hranicí – pane bože, jaká je to hranice, kus drátu v poli, tyčka přes cestu, provaz od stromu ke stromu, dítě by ji odkoplo, hranice k pláči – je na některých místech stále ještě pruh ničí země. Napřed odtud odešlo československé vojsko, pak přišli němečtí (maďarští, polští) junáci a vyvezli sem Židy z obsazeného kraje. Ze zbylého Česko-Slovenska přicházeli uprchlí Židé zpátky. Někteří proto, že uposlechli nařízení, někteří z obavy o svůj majetek, jiní ze strachu o své milé, kteří zůstali v zabraném území. Přes ostnatý drát československý se dostali. Přes ostnatý drát německý se už nedostali. Zpátky přes ostnatý drát československý je už také nepustili. Ostnaté dráty 1938 jsou pevné a odolné. Také se třeba stalo, že v noci vzbudili maďarští mladíci celou vesnici, vyvedli Židy – ženy, muže a děti – v košilích do nákladních automobilů a vyvezli je do této ničí země, vysadili a ujeli. Zpočátku jich bylo na holém poli a v zimě několik desítek. Pak set. Pak tisíce. Pak dostávali pomalu dovolení odstěhovat se k židovským rodinám v Česko-Slovensku, když byla dána anglická záruka, že nepadnou veřejné dobročinnosti na obtíž a že odtud odjedou. Po celou tu dobu, co žili v lesích a polích, v mraze a příkopech, je živili Židé, kteří neztratili domovy – někdy až z dalekého okolí. Ale živili je i čeští sedláci a slovenští lidé. Nosili jim jídlo – i němečtí sedláci a němečtí dělníci. Člověk je totiž takový, že dá i zvířeti pomoc, když hladem umírá, třebaže bylo zvíře rodem nižší. Lidské srdce je podivuhodná věc, krásná a věčná.

Jaké je to, zůstane-li skupina tří set lidí – jako zůstala u Bratislavy – v noci a v zimě na poli? Jaké je to ve století technického pokroku a bytové kultury? Jaké je to po mnichovském míru? Takové: táta vyhrabe holýma rukama do tvrdé hlíny tři díry, do každé položí jedno děcko, z kukuřičné suché nati splete stříšku nad nimi a sám se posadí na hroudu vedle nich. Kdyby nepomohli lidé kolem, asi by zemřeli hladem, zimou a studem. Ale lidé pomohou. Přinášejí jídlo, teplé obleky, nějaké plachty, stan a vyřazený nábytkový vůz. Do toho vozu trochu slámy. Sem se přestěhují nejpotřebnější: muž, který má krvácení v žaludku, žena, která čeká za několik dní děťátko, žena, která tady na poli už porodila a má miminko zabalené v darovaných hadrech, stařec, který je chromý a kterého vynášejí daleko od vozu, stařec, který je slepý a sedí na hromadě slámy v koutku. Mezi tím dva nemocní, jeden těžce tuberkulózní člověk s chrčivým kašlem a jeden s nějakou neznámou zatím nemocí a s vysokými horečkami. Ostatní zůstali v těch vyhrabaných dírách nebo přikryti chatrnými plachtami. Pobíhá mezi nimi rakouský židovský lékař, který dostal první dovolení tábor opustit a odejít. Jenom se zasmál: jak by mohl odejít? Šel až poslední. Chodil celou tu dobu v sáčku a ani na chvíli neztratil rozvahu a klid. Když k němu přišly děti s omrzlými prsty do krve, řekl: pojď, namažu ti to. Když tam přišli hosté z výboru a zůstali stát strnulí nad touto lidskou bídou a holostí, řekl: „Ale to není tak zlé, to jenom tak vypadá. Pojďte dál. Věřte mi, člověk si na to zvykne.“

Táta vyhrabe holýma rukama do tvrdé hlíny tři díry, do každé položí jedno děcko, z kukuřičné suché nati splete stříšku nad nimi a sám se posadí na hroudu vedle nich.

Tweetni to

Pro vodu si chodili kilometr daleko. Jídlo jim nosili v pytlích z celého blízkého i dalekého kraje, ale přesto ho bylo maloučko, tři sta lidí uživit není snadné. I umyvadla dostali, ale několik se jich ztratilo. Jak se mohla ztratit, lámali si lidé hlavu? Kolem dokola ostnatý drát? Pak se přišlo na to, že jim někteří lidé nabídli jídlo: výměnou za to darované plechové umyvadlo. Vidíte tedy, že i na lidech v zemi nikoho se dá vydělat.

Tak ti lidé žili týdny. Dnes už jsou všichni pod střechou. Podél polské hranice je jich sice ještě asi 6000. Ale mají zrobené nějaké provizorní baráky. A zanedlouho všichni odjedou. Totiž, abych mluvila pravdu, všichni ne. Staří a choří nemohou odjet. Ti už tady někde v koutě umřou. Ale děti, muži a ženy, zdraví a práce schopní lidé pojedou všichni. Napřesrok už budou o Vánocích někde pod vlastní střechou.

Není to naše vina, že zažili u nás mnoho zlého. Dokud jsme měli sami nepobořený dům, byli jsme pohostinní a laskaví. Dnes jim můžeme přát jenom nový a dobrý život někde daleko. A přejme jim ho z celého srdce.

MILENA JESENSKÁ / PŘÍTOMNOST, 29. prosince 1938

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte