Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Prezident kolektivní viny

Proč si nelámat hlavu, zda se Edvard Beneš zasloužil o stát

Edvard BENEŠ
Edvard Beneš • Autor: ČTK

Lenin, Hitler ani Churchill se prý nesetkali s takovým nadšením davů jako Edvard Beneš po návratu z exilu do Prahy.

Spojenectví se SSSR, Národní fronta, odsun i znárodnění – to vše zakotvoval Košický vládní program.

Reklama
Reklama

V záplavě připomínání osmičkových jubileí tohoto roku datum 3. září 1948 poněkud zapadá. Toho dne ve věku čtyřiašedesáti let zemřel druhý československý prezident Edvard Beneš. Jeho jméno dodnes vzbuzuje kontroverze a mezi odborníky i veřejností najdeme zastánce nejrůznějších protikladných názorů na toho muže – od jeho nekritických oslavovatelů až po ty, kteří v Benešovi spatřují demiurga bezmála všech tragédií českých zemí a jejích obyvatel po roce 1918.

Hrdinou ze zákona

Snad i proto poslanci před necelými patnácti lety zákonem závazně stanovili, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. O chybějícím společenském konsenzu svědčí fakt, že se proti původnímu poslaneckému návrhu postavila vláda, senátní odmítnutí musela sněmovna přehlasovat, prezident zákon nepodepsal (i tak ale na jaře 2004 vstoupil v platnost) a několik předních historiků soudobých dějin podepsalo výzvu proti takovému státem puncovanému výkladu dějin, který je výsledkem politického rozhodnutí. Obraz druhého československého prezidenta nesmyslný zákon v ničem nevylepšil, znovu však nastolil otázku, proč jsme v pohledu na tohoto politika tak rozděleni.

President Benes - Relief of Prague (5/6)
Lenin, Hitler ani Churchill se prý nesetkali s takovým nadšením davů jako Edvard Beneš po návratu z exilu do Prahy. • Autor: Mary Evans Picture L, Profimedia

Nebylo tomu tak vždy. Po tvrdém pádu v roce 1938 se Beneš na konci druhé světové války znovu ocitl na vrcholu. Historik Igor Lukeš ve své knize Československo nad propastí zachytil postřeh protřelého amerického diplomata Alfreda Kliefortha, který v roce 1945 prodléval v Praze a povšiml si podivuhodné důvěry vkládané v prezidenta. Lukeš o Klieforthovi píše: „Byl svědkem Leninova návratu do Ruska, viděl Mussoliniho pochod do Říma, byl mezi Berlíňany, když mluvil Hitler, a zažil slávu Churchilla v Londýně. Nic z toho, napsal, nebylo tak srdečné a autentické jako vítání Beneše. (Opatrný Klieforth se později přesvědčil, že vítající davy nikdo neorganizoval.)“

Po celé období třetí republiky žádný z tehdejších politiků Benešovy popularity v anketách ani zdaleka nedosahoval. A podobně i ve výzkumu názorů obyvatel na to, kdo byl nejvýznamnější postavou českých dějin, provedeném v roce 1946, Beneš směle konkuroval TGM, který se umístil na prvním místě. O dvacet let později, v dalším průzkumu provedeném v relativně uvolněné atmosféře roku 1968, se ovšem již se sedmi procenty propadl hluboko pod medailová místa, na nichž vévodili Masaryk, Jan Hus a Karel IV. Uvolnění debat po roce 1989 o Benešově podílu na odsunu Němců či monopolizaci moci v rukou KSČ hodnocení jeho osobnosti pak stěží mohly vylepšit.

Na druhé straně však, když se sociologové Jiří Šubrt, Jiří Vinopal a další v roce 2010 v rámci výzkumu historického vědomí české populace zeptali jiným způsobem, výsledek nevyzněl tak negativně. Ukázalo se, že tři pětiny našich současníků vnímají Beneše kladně. Je přitom pozoruhodné, že v jeho hodnocení podle těchto výzkumů nehraje roli inklinace respondentů k pravici či levici.

Triumfální nástup

Naše dnešní vnímání osoby druhého prezidenta nejvíce určuje posledních 13 let jeho života, v nichž také nejvíc nacházejí živnou půdu protibenešovské postoje. Někteří prezidentovi obdivovatelé přitom svůj pohled postupně úplně přehodnotili; například filozof Jan Patočka, který v roce 1937 – patrně i pod vlivem toho, co spatřil během své stáže v tehdejším Německu – spatřoval v Benešovi vůdce a ztělesnění hlubokého národního heroismu. Po Mnichovu tento obraz revidoval a nový pohled si udržel i v sedmdesátých letech ve své nejrozsáhlejší reflexi českých dějin, v Dopisech německé přítelkyni, kde Beneše viní, že zlomil morální páteř české společnosti tím, že prosadil, aby se Československo podrobilo německému diktátu bez boje.

Spojenectví se Sovětským svazem, Národní fronta, odsun i znárodnění – to vše zakotvoval Košický vládní program 

Tweetni to

Benešův nástup do prezidentského úřadu v prosinci 1935 byl triumfální. Ačkoli mu Masaryk pečlivě ušlapával cestu, jeho nástupnictví nebylo vůbec jednoznačné. Odmítalo jej příliš mnoho vlivných mužů v agrární straně, mezi sice slábnoucími, ale stále vlivnými národními demokraty, v KSČ i v řadách politické reprezentace ostatních národů Československa. Nepomáhal mu ani ambivalentní postoj slovenských luďáků. Rovněž socialistické strany, k nimž měl nejblíže, jej nebraly bez výhrad.

Ani nepřátelé tehdy nezpochybňovali Benešovy zásluhy, ať již šlo o první odboj nebo aktivitu na mírových jednáních v Paříži po první světové válce, v principu také přijímali jeho dosavadní zahraniční politiku. Pravice mu však zazlívala jeho neskrývané sympatie k levici. Projevovalo se to ostatně i v evropském rozměru – smlouva se SSSR, kterou se mu podařilo sjednat v květnu 1935, snižovala jeho důvěryhodnost v konzervativních kruzích Západu, ČSR kvůli ní mohli snadno odepisovat jako „trojského koně bolševismu“. Neméně pádné byly i argumenty o Benešových mizivých zkušenostech s vnitřní politikou, jeho ochota k zákulisním machinacím a vědátorský chlad, který budil nikoli neopodstatněné obavy, že bude volit autoritativní postupy opřené o „vědeckou“ analýzu.

Přesto se mu v prosinci 1935 podařilo dosáhnout v parlamentní volbě takové většiny, jaké Masaryk nikdy nedosáhl (nepřihlížíme-li k aklamativní volbě v Revolučním národním shromáždění v listopadu 1918, v němž však nebyla demokraticky zastoupena celá tehdejší společnost). Jen na první pohled proto překvapí, že o pouhých pětatřicet měsíců později musel abdikovat.

Případ Mnichov

Československo v roce 1918 vzniklo jako stát, který si nezanedbatelná část obyvatelstva nepřála. Filozof Emanuel Rádl ve své Válce Čechů s Němci o deset let později označil za osudový handicap skutečnost, že národ byl chápán etnicky, nikoli jako politický útvar, jenž by dokázal lépe integrovat občanskou společnost, hluboce rozštěpenou podél linií národní, konfesní či třídní příslušnosti. Kritici první republiky pak na tento Rádlův pohled často navazovali.

Nezapomínejme však, že onen Rádlův „politický národ“ jakožto nutný předpoklad demokratických forem vládnutí, který by zastřešoval různé identity svých obyvatel, nedokázalo účinně zformovat ani Rakousko-Uhersko, ač na to mělo neporovnatelně více času, a stalo se mu to nakonec osudným, stejně jako Československé republice. Češi tehdy smýšleli o Němcích jako o kolonizátorech šířících se na jejich území, Němci zase vnímali Čechy jako jakýsi slovansky mluvící lid neorganicky vklíněný do německého životního prostoru. Nějaká forma sdílené identity se pak budovala velmi těžko – před rokem 1918 i po něm.

Navíc příležitosti k česko-německému vyrovnání skutečně nebyly před Hitlerovým nástupem tehdejší politickou elitou využity ideálně, což platí zvláště pro správní reformu z roku 1927 – nesla se ve znamení centralismu a potlačovala samosprávné prvky. Ostatně sám Beneš ve vyhrocených okamžicích roku 1938 připouštěl, že toto tzv. zemské zřízení „jsme dělali proti Němcům“. Řešení česko-německého soužití pak přišlo na pořad dne v daleko méně vhodné okamžiky. Tehdy již v Německu nebyl liberálně demokratický režim výmarské republiky, nýbrž tuhá expanzionistická diktatura budovaná na rasistických principech.

Právě tyto vnější faktory, tlak Hitlerova režimu a také nevypočitatelnost spojenců, musí brát v úvahu ten, kdo chce psát nějaká hodnotící vysvědčení první republice či jejímu druhému prezidentovi. Připomeňme si jakoukoli dnešní zahraniční krizi, již Česká republika pomáhá řešit; kolik protichůdných názorů vyvolává a jak těžko rozumíme složitostem konfliktů, ať již na Balkáně, na Blízkém východě nebo v postsovětském prostoru. S morálními kategoriemi boje dobra a zla si nevystačíme. Francouzi a Britové se v tom od nás ve třicátých letech nijak nelišili. Dobře si pamatovali, jak v roce 1914 kvůli relativně bezvýznamnému Srbsku rozpoutali krvavý světový konflikt, jehož výsledky jen zadělaly na konflikty nové. Není divu, že raději naslouchali slovům Hitlera, když vykřikoval, že „šílenec Beneš se domnívá, že může prostě týrat tři a půl milionu lidí“, a utěšovali se, že když mu vyhoví, zachrání mír pro tuto generaci, jak to legendárně vyjádřil Neville Chamberlain.

Jaká hra se dala v dané chvíli uhrát s takto rozdanými kartami?

V zajetí interpetace

Dodnes platí postřeh Ferdinanda Peroutky, když se v říjnu 1938 zamýšlel nad Benešovou politikou, že „instinkt lidu vždy hledá jednodušší příčiny místo složitějších a důvody svého neštěstí rád symbolizuje do jedné osoby“. Peroutka tehdy vypočítával případy z minulosti, které v mnichovském roce přispěly k osudové osamocenosti republiky, ať již to byla věrnost Francii, vyrovnání s Němci, konflikt s Polskem o Těšínsko, to, jak lid nadšeně tleskal řešením, jež se nakonec prosadila. A z těchto úvah pak právem dovozoval: „I kdyby byl prezident uznal za potřebno otočiti státní kormidlo, většina národa by mu v tom byla zabránila. Nemluvme tedy o vině jednoho muže, nýbrž o vině kolektivní.“

Stačí v této souvislosti připomenout, jaký mediální poprask a nevoli českého veřejného mínění tehdy vzbudilo – pravda, nepříliš obratně podnikané – sondování lídra agrární strany Rudolfa Berana, zda by nebylo vhodné přibrat henleinovce do vlády a pokusit se nějak domluvit s Hitlerem. Je pohodlné při vynášení morálních soudů o selháních jednotlivců si představovat, že působili ve vzduchoprázdnu.

Stejnou metodu můžeme aplikovat i na pozdější údajná Benešova pochybení, ať již půjde o spojenectví se Sovětským svazem, přitakání Národní frontě, odsun Němců či znárodnění. To vše zakotvoval Košický vládní program. Dobové průzkumy veřejného mínění, jak poukázal historik Jiří Maňák, ukazovaly, že dvě třetiny dotázaných souhlasily s programem bez námitek, třetina měla výhrady jen k dílčím bodům, zatímco pouhá dvě procenta lidí odmítala program kompletně. Mluvit o tom, že dekrety jsou Benešovy, spolupráce se SSSR je jeho výmysl, vyhnání Němců výplodem jeho obsesivního strachu z opakování německé agrese a podobně, znamená zamlčet úlohy všech ostatních aktérů, nálady veřejnosti i dobový kontext. Především se však tím budují obrazy minulosti, které všechny složitosti a nejednoznačnosti lidské existence podřídí vyprávěcí struktuře rodokapsového románu, v němž i ten nejméně důvtipný čtenář hned rozpozná, kteří hrdinové jsou nositeli dobra a kteří ztělesněním zla. Takový dějepis nám pro současnost moc užitku nepřinese.

Je svůdné a velmi jednoduché vykládat si svou minulost jako sled zrad a pochybení vůdčích politiků. Chápání dějin skrze činy jednotlivců zbavuje viny ty, kdo jejich rozhodnutím předtím nadšeně přitakávali, a přehlíží okolnosti, za nichž se rozhodovali. A tak nám to v roce 1938 pokazil naivní Beneš, v roce 1948 proradný Gottwald, v roce 1968 útlocitný Dubček… Nemalá část národa se v posledních volbách nechala přesvědčit, že za naše problémy může Kalousek. Budeme-li chtít i nadále jednoduchá vysvětlení pro složitý svět, pak si v některých příštích volbách uvědomíme, že na vině byl pro změnu Babiš nebo Zeman a budeme hledat nového zachránce.

Autor je historik.

RESPEKT 36/2018

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte