Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Muži 28. října

Osudy hlavních postav 28. října se klikatily různými směry, jedno však měli tito muži společné – všichni zůstali v politice.

Antonín ŠVEHLA, politik
Antonín Švehla • Autor: ČTK

ANTONÍN ŠVEHLA

(1873–1933)

„První ve straně jest Švehla, pak dlouho nepřijde nikdo, než přijdou teprve jiní. Co míní Švehla, co řekne Švehla a jak rozhodne Švehla, na to čeká celá strana jako na evangelium; beze Švehly žádné důležitější otázky se nerozhodne.“ Takto popsal pozici předsedy agrární strany Antonína Švehly prvorepublikový ministr financí Cyril Horáček.

Reklama
Reklama

Švehla politiku chápal jako věc domluvy a mnohdy i kompromisu, pokud to má posloužit svému účelu. O politice také s oblibou říkal, že „je krásná, ale ze všech nejkrásnější je politika československá. Protože je tak těžká.“

Narodil se v Hostivaři v selské rodině, po smrti otce hospodářství převzal. Vyučil se pekařem, veškeré široké znalosti získal samostudiem. Politicky se začal angažovat velmi mladý už v devadesátých letech 19. století a brzy se zařadil mezi významné představitele agrární strany. V roce 1909 se stal jejím předsedou a získal mandát zemského poslance. Pod jeho vedením se vliv agrární strany ve vyšších patrech politiky i na venkově rozšířil; právě Antonín Švehla je tvůrcem hesla „Venkov je jedna rodina“.

Byl členem domácího odboje a stal se i jedním z vůdčích reprezentantů Národního výboru v roce 1918. V mladé republice zasedl do křesla ministra vnitra, upevnil svoje postavení v agrární straně, jeho politická hvězda stoupala. Na podzim roku 1922 převzal vedení vlády a ve funkci premiéra zůstal – kromě půlroční přestávky v roce 1926 – až do roku 1929, kdy se z politiky musel vzdálit. Dlouhé roky trpěl kardiovaskulárními problémy a jeho choroba se zhoršila natolik, že vládu už nemohl nadále spravovat.

O Antonínu Švehlovi se svého času uvažovalo jako o kandidátovi na prezidenta. Něco podobného ale vždy striktně odmítal. S Masarykem vzájemně ne vždy ve všem souhlasili, nicméně navzájem se ctili. Když 12. srpna 1933 Antonín Švehla zemřel, Masaryk o něm do novin napsal článek, v němž použil toto přirovnání: „Když dva mužové se spolu dokopávají zlata, nevadí jim, jestliže v usilovné práci jeden o druhého zavadí.“

FRANTIŠEK SOUKUP

(1871–1940)

František SOUKUP
František Soukup • Autor: ČTK

Je podepsán pod zákonem o zřízení samostatného státu a byl to také on, kdo 28. října přečetl provolání Národního výboru: „Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“

Právník a novinář František Soukup, který se narodil v obci Kamenná Lhota v rodině hostinského, byl stejně jako Rašín spojen s mladočeskou stranou, v roce 1896 se ale přidal k sociálním demokratům a vrhl se na novinařinu – stal se parlamentním zpravodajem stranického deníku Právo lidu.

V letech 1904–1938 zastával funkci zástupce Československé sociálně demokratické strany v byru Druhé internacionály, ještě před první světovou válkou byl zvolen poslancem. Byl i krátce vězněn poté, co se rakouským úřadům podařilo rozkrýt část zpravodajské sítě Maffie. Po propuštění se stal členem vedení Národního výboru a v červenci 1918 jeho jednatelem; byl to právě Soukup, kdo stylizoval většinu dokumentů, které Národní výbor vydával.

V první československé vládě František Soukup zasedl do křesla ministra spravedlnosti. Na tomto postu se zachoval dost netradičně, a to když Prahou cloumaly sociální bouře kvůli keťasům, kteří v době poválečných problémů se zásobováním šroubovali ceny do závratných výšek a kšeftovali s potravinami. Tehdy Soukup davy osobně povzbuzoval k protestům a útokům, což se samozřejmě s jeho funkcí neslučovalo a s kariérou byl konec.

Masaryk požadoval, aby se Soukup už nikdy nedostal na žádný význačný post, nicméně ten se stal v roce 1929 ještě předsedou Senátu. V této funkci jej zastihla okupace Československa, kdy byl zatčen gestapem v rámci akce Albrecht der Erste; šlo o preventivní zatýkání na počátku války proti Polsku a gestapo uvěznilo téměř třináct set představitelů českého národa. Na přímluvu protektorátního prezidenta Háchy a ministerského předsedy Eliáše byl sice po několika měsících propuštěn, nicméně na následky věznění 11. listopadu 1940 zemřel.

VAVRO ŠROBÁR

(1867–1950)

Vavro ŠROBÁR, politik---Vavro Srobar
Vavro Šrobár • Autor: ČTK

Ocitnout se ve správný čas na správném místě a být při tom, když se tvoří se budoucnost státu, se nepřihodí každému. Že to ale někdo dokázal zopakovat i několikrát za život, dokazuje příběh Vavra Šrobára, slovenského lékaře, který stál při vzniku Československa, byl při vypuknutí Slovenského národního povstání a bohužel participoval i na vládě Klementa Gottwalda. O žádného převlékače kabátů ale nešlo: vždycky to byl muž tvrdé ruky, který ale někdy jednal s velkou naivitou.

Šrobár, pocházející z vesničky Lisková nedaleko Ružomberoku, se už na gymnáziu politicky angažoval. Za šíření myšlenky panslavismu byl vyloučen ze všech slovenských ústavů a maturitu skládal v Přerově.

Patřil mezi skalní přívržence Masaryka, se kterým se setkal už jako student medicíny v Praze, a myšlenku čechoslovakismu šířil i na Slovensku, kde si otevřel lékařskou praxi. V roce 1918 se ocitl v maďarském vězení. Po čase byl propuštěn do domácího vězení, rakouskými úřady mu nicméně bylo dovoleno vycestovat do Prahy na svatbu neteře.

Mezi muže 28. října se tak zařadil spíše souhrou náhod. Dopoledne, v den jeho příjezdu, už byla Praha vzhůru nohama, na Václavském náměstí se právě začalo demonstrovat. Díky revolučnímu kvasu se pak Šrobár ocitl v Obecním domě mezi členy Národního výboru a navečer připojil svůj podpis pod dokument o založení státu.

První československá vláda jej vynesla na post ministra pro správu Slovenska. Šlo o nevděčný úkol, bez dostatečné podpory a navíc v době, kdy mladá republika neměla zdaleka všechna svá území pod kontrolou. Šrobárovi to přineslo spoustu nepřátel, jeho vláda „tvrdé ruky“ se ale zasloužila o stabilizaci země.

V dalších vládách vedl rezort zdravotnictví a školství, byl poslancem a senátorem. Během druhé světové války se stal jedním z předsedů ilegální Slovenské národní rady, orientované na exilovou vládu Edvarda Beneše.

Po roce 1945 byl jmenován ministrem financí v první československé vládě. Šrobár se pak – v 81 letech – s určitou naivitou angažoval jako jediný z mužů 28. října i ve vládě Klementa Gottwalda, který si jej vybral do funkce ministra pro sjednocení zákonů. Jeho jméno mělo dodat komunistické vládě kredit někoho, kdo je spojován s Masarykem. V této vládě Šrobár setrval až do své smrti v roce 1950. Pohřben je v Bratislavě.

JIŘÍ STŘÍBRNÝ

(1880–1955)

Jiří STŘÍBRNÝ
Jiří Stříbrný • Autor: ČTK

Jiří Stříbrný se narodil do rodiny advokátního úředníka, do politiky vstoupil coby student průmyslovky v pouhých šestnácti letech. Schůze a výpravy do okolí Prahy, občas zakončované rvačkou se sociálnědemokratickou mládeží, později popisoval jako „zdokonalování se v polemice“. S Československou stranou národně socialistickou pak spojil valnou část svého života.

Ve třiceti letech se stal poslancem Říšské rady, působil také v řadě novin. Na začátku první světové války byl zatčen a poslán k vojenským jednotkám v týlových složkách, jakési obdobě trestných praporů, propuštěn byl v dubnu 1917. Ihned se zapojil do odbojového hnutí Maffie, v červenci 1918 se pak stal členem vedení Národního výboru. Má osobní zásluhu na tom, že při říjnovém převratu nedošlo k armádnímu puči; rakouské vojáky v hlavním městě donutil, aby složili zbraně.

V první československé vládě se stal ministrem pošt a telegrafů. později železnic a národní obrany. S Masarykem vedl spor o významu domácího a zahraničního odboje. Emotivní Stříbrný dokonce Masaryka osočil, že bez domácího odboje by se „ještě dnes potuloval po zahraničních hotelích jako vyhnanec“.

Napjaté vztahy měl i s předsedou národních socialistů Václavem Klofáčem a také s Edvardem Benešem. A protože nebylo žádným tajemstvím, že Stříbrný holduje karbanu a ženám, Klofáč toho využil a Stříbrného nařknul, že není schopen vykonávat svoji funkci, protože trpí progresivní paralýzou v důsledku syfilisu. Krom toho se Stříbrný zapletl do jedné z největších úplatkářských afér první republiky a byl obviněn z korupce; několik let vlekoucí se proces ale jeho vinu neprokázal a nakonec byl osvobozen. Nicméně tisk aféry rozmázl a Stříbrného to stálo nejen ministerské křeslo, ale byl vyloučen i ze strany.

Pustil se pak do vydávání novin a spolu s bratrem založil tiskový koncern Tempo. Své rivaly na stránkách spíše bulvárních plátků nikterak nešetřil, především Beneše, kterého považoval za strůjce svého politického pádu. S nuceným odchodem z politiky se nesmířil a koncem dvacátých let založil vlastní stranu, která – pod různými názvy, nejčastěji jako Národní liga – započala Stříbrného příklon napravo. Jeho nacionalismus a šovinismus i kritika Beneše a vládní politiky je možno chápat jako účelové, kdy si skrze stranu vyřizoval účty se svými nepřáteli. I když to je otázka: pokud Stříbrného strana před obecními volbami v roce 1938 razila heslo „Kdo jsi proti křivým nosům, vol kandidátku číslo osm“, těžko se člověk nechá ukolébat Stříbrného tvrzením, že proti Židům osobně nic nemá, když s nimi chodí hrát i karty.

Nicméně jeho předválečné angažmá předznamenalo po roce 1945 Stříbrného konec. V retribučním procesu v roce 1947 byl odsouzen k doživotnímu trestu. Trest to ovšem byl nepřiměřený a mnozí si jej vykládají tak, že šlo spíš o Benešovu pomstu – během války se totiž Stříbrný nijak politicky neangažoval ani nepodporoval nacisty.

Uvězněn byl ve Valdicích, kde v roce 1955, týden po svých 75. narozeninách, zemřel. Určitou rehabilitaci mu přinesly Paměti Václava Černého vydané v sedmdesátých letech v zahraničí: Stříbrnému v nich uznávaný vzdělanec a pamětník sice přiznal poctivý český nacionalismus, ale také neústupné antiněmectví a bezchybné chování během okupace.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Kateřina Mázdrová

redakce vydání

mazdrova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 375
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte