Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Chtějí nás oblbnout

Německá média reagují na kritiku svého zpravodajství o uprchlících

Lzou_nemecka_media02_jaros
Dali se na pochod. Uvidí je i čtenáři novin?

Novinky se v časech internetu rozšíří po celé planetě během několika minut, maximálně hodin. I proto působili počátkem roku 2016 němečtí novináři jako vyslanci z pomalé minulosti. Zpráva o silvestrovských sexuálních zločinech namířených proti stovkám německých žen v Kolíně nad Rýnem a v Hamburku se stala velkým mediálním tématem až po čtyřech dnech, 4. ledna.

Scénář zpomaleného filmu byl pro připomenutí následující: Během silvestrovské noci ze čtvrtka na pátek stovky arabských mužů obtěžovaly ženy během novoročních oslav, policie to v pátek zamlčela, napsaly o tom však místní noviny, v sobotu večer následovala tisková agentura DPA, v neděli web bulváru Bild.de a až v pondělí o zločinu poprvé informovaly hlavní zpravodajské weby a také ARD, jedna ze dvou celostátních veřejnoprávních stanic. Druhý kanál ZDF v hlavních zprávách dále mlčel a šéf stanice se za to o den později omluvil.

Reklama
Reklama

Takový novoroční začátek posílil kritiku, která v části německé veřejnosti rezonovala už po celý rok 2015: že média manipulují diváky a čtenáře k vítání uprchlíků, a jsou tedy prodlouženou rukou Angely Merkel. Toto vážné podezření ve svém komentáři sdílel i šéfredaktor českých Lidových novin István Léko, jemuž coby pamětníkovi novoroční chování německých médií připomnělo mlčení těch sovětských po havárii jaderného reaktoru v Černobylu.

Kvalitní, ale kritizovaní

Nespokojenost s prací německých novinářů zachytil výzkum uznávaného demoskopického ústavu v Allensbachu už v prosinci 2015. Podle jeho šetření se 51 procentům našich sousedů zpravodajství o uprchlické krizi nelíbilo, přičemž nespokojení byli zvláště vzdělanější lidé s nadprůměrným zájmem o politiku (58 procent); 53 procent respondentů si dále myslelo, že jim média nedávají přesný obraz běženců: ukazují neproporčně často ženy s dětmi a neříkají pravdu o jejich nízké kvalifikaci.

Při vší aktuální kritice jsou ovšem Němci se svými médii dlouhodobě spokojenější než většina lidí jinde na světě. Podle zmíněného průzkumu více než dvě třetiny respondentů považovalo zpravodajství svých novin a veřejnoprávních stanic za důvěryhodné a tato spokojenost se v minulých deseti letech setrvale zvyšovala.

Němečtí mediální vědci i proto na veřejnou kritiku reagovali zprvu poklidně. „V časech politické polarizace vždy stoupá nespokojenost s prací médií na obou stranách názorového spektra,“ řekl výzkumník médií Leo Hagen editorům debatního pořadu stanice ARD Hart aber fair (Tvrdě, ale férově), který se v lednu 2016 kritikou médií zabýval. Hagen tvrdil, že akademici v tu dobu neměli žádné poznatky o tom, že média o uprchlické krizi informovala hůře nebo jinak než o jiných důležitých tématech. „Novináři ale neodpovídají průměrnému občanovi. Mají vyšší vzdělání a jsou podle průzkumů názorově více nalevo než průměr společnosti, proto jejich postoje přesně neodrážejí postoje publika,“ dodal.

Uprchlíci v Německu, Halle, 19.11.2015
Obsazeno. (Stuttgart) • Autor: Matěj Stránský

V roce 2016 vypracovaná studie výzkumníků z Hamburg Media School byla o poznání kritičtější. Její autoři analyzovali 34 příspěvků, které se v německých médiích v letech 2009–2015 věnovaly uprchlíkům – 19 tisíc z nich vyšlo v krizovém roce 2015. V červenci a srpnu daného roku v každém ze zkoumaných deníků vyšlo denně sedm článků u uprchlících. Osmdesát dva procent zkoumaných článků mělo pozitivní konotaci, 12 procent negativní a pouze šest procent upozorňovalo na problémy uprchlické politiky. „Dvě třetiny uznávaných médií zprvu ,přehlédly‘, že přijetí tak velkého počtu uprchlíků a politika otevřených hranic postaví společnost před nové problémy,“ píše deník Frankfurter Allgemeine Zeitung v textu, který uvedenou studii shrnuje. Od září 2015 se jen třetina textů zabývala nově vznikajícími problémy.

Podle šéfa výzkumného týmu Michaela Hallera mohl tento pohled na zpravodajství paradoxně vést k žádoucím efektům: Že se tolik lidí ve městech i vesnicích po celém Německu zapojilo do dobrovolné práce, která ve výsledku pomohla příliv uprchlíků zvládnout, může mít příčinnou souvislost s prací médií. Ta věnovala hodně prostoru ochotě běžných Němců pomáhat a relativně málo popisovala zahlcení úřadů a ztrátu kontroly státních složek.

Novinářská sebereflexe

Někteří němečtí novináři jsou ke svému stavu přísní. „Určitá důležitá média byla součástí ,Willkommenskultur‘, tedy kultury vítání uprchlíků,“ říká v telefonickém rozhovoru Jochen Bittner, který ve svém pravidelném měsíčním sloupku v deníku The New York Times vysvětluje světu uvažování svých krajanů. „Podpořila Angelu Merkel a ubezpečovala spolu s ní, že ,to zvládneme‘. Řekl bych, že většina našich novinářů má obecně velmi pozitivní představu o člověku a ta se promítla do jejich optimistického psaní o uprchlické krizi,“ pokračuje dále Bittner, redaktor týdeníku Die Zeit.

Převážila empatie s běženci, krize byla většinou velkých redakcí popisována především jako humanitární problém – nikoli jako bezpečnostní riziko. Ovšem zároveň je německá mediální krajina tak různorodá jako málokde ve světě a například konzervativní deníky Die Welt a FAZ razily skeptičtější tón než liberálnější či levicovější média.

Není to tak dávno, kdy Němci strach z příjezdu neznámých lidí z dalekých a chudých krajin měli a odpovídalo tomu i mediální zpravodajství. Bylo to počátkem devadesátých let 20. století, kdy se stovky tisíc východních Němců stěhovaly na bohatší západ, další stovky tisíc etnických Němců využily vládní nabídky a vrátily se hlavně z Ruska a Kazachstánu do vlasti předků. A především přicházelo ročně až čtyři sta tisíc uprchlíků z Jugoslávie a z řady míst Afriky. Atmosféra v Německu tehdy připomínala tu současnou v Česku.

„Byl to šok. Panoval tehdy strach, že se k nám těch lidí nahrne příliš mnoho,“ řekl Respektu Klaus Bade, jeden z nejznámějších německých akademiků zkoumajících migraci. Vzpomínal, jak bulvární noviny se vztyčeným prstem upozorňovaly, že „loď je plná“, a uznávaný týdeník Der Spiegel na titulní straně oznamoval hrozivý „příval chudých“. Co se od té doby v myslích novinářů i politiků změnilo?

German Chancellor Angela Merkel gestures is seen in a TV set as she addresses the lower house of…
Dokud se loď nenaplní. • Autor: REUTERS

Jednak přišlo poznání, že strachy devadesátých let byly nakonec neopodstatněné. Německo je i se všemi přijatými uprchlíky a migranty úspěšnou, nebývale prosperující a dosti spokojenou zemí. Dále se během minulých dvaceti let v německé elitě, akademické, kulturní, mediální, prosadil liberálně-levicový konsenzus. A významnou roli sehrál dlouhodobý zájem německých kolegů o osudy uprchlíků, v jehož rámci tamní noviny, časopisy a televize otázky azylu a migrace již řadu let poměrně detailně pokrývají (kontrast s minimálním českým zpravodajstvím o těchto otázkách je obrovský).

Nejvlivnější týdeník Der Spiegel například už v roce 2014 vydal speciální číslo složené jen z jeho starších, dlouhých reportáží o uprchlících a již řadu let v novinách vycházely kritické texty o selhání evropského azylového systému a o potřebě jeho změny a zavedení kvót. Po nespočtu textů o utrpení v Sýrii, v uprchlických táborech, na člunech ve Středozemním moři se vloni objevila naděje – na reformu azylového systému i na to, že se z pasivních obětí válek na Blízkém východě stanou aktéři událostí. Velké německé redakce proto tuto změnu z principu vítaly.

Podle názoru kritiků ale v této situaci přestaly informovat o nepříjemných stránkách: například příliš nerozlišovaly mezi ekonomickými migranty a uprchlíky a podceňovaly nastávající problémy. To se podle kritiků plně projevilo zpomaleným zpravodajstvím o zločinech v Kolíně nad Rýnem.

Strach z německých démonů

„Za zpravodajstvím německých médií o Kolíně není třeba hledat žádné spiknutí. I pomalé tempo se dá vysvětlit,“ řekl Respektu Stefan Kornelius, šéf zahraniční rubriky vlivného liberálního deníku Süddeutsche Zeitung (SZ). „Byla to především policie, která velmi dlouho tajila fakta, a vydávala dokonce falešné tiskové zprávy. Sedmdesát až osmdesát procent členů redakce mělo do pondělka dovolenou, včetně našich korespondentů v Porýní, a pozornost se zaměřovala na Mnichov, kde hrozil teroristický útok.“

V prvních reakcích na kolínské útoky však mnozí novináři – včetně editorialu v SZ – vylučovali souvislost s loňským příchodem milionu běženců. „Zpravodajství bylo pomalé z jednoho dobrého a z jednoho špatného důvodu,“ vysvětloval v telefonickém rozhovoru Jochen Bittner. „Dobrá je snaha nespěchat, nejprve přesně zjistit, co se stalo. Pak je tu ale jedna pochybná věc: mezi novináři rozšířená nejistota, zda sledovat stopu, že se jednalo o násilí páchané příslušníky určité skupiny, v tomto případě arabskými muslimy. To je naprosto legitimní otázka, ale novináři mají strach, že budou při jejím zdůrazňování na internetu obviněni z rasismu.“

I český zahraniční reportér při práci v Německu cítí, že komunikace s veřejností je tu opatrnější než jinde v Evropě a nemusí jít ani o migraci. Politici (a nejen oni) požadují autorizace každého rozhovoru, každé citace a obvykle vymažou vše, co zavání kontroverzí. V tématu imigrace je tato opatrnost ještě větší – ředitelé škol například odmítají o svých zkušenostech z praxe mluvit a odkazují na školní inspektory.

Tato opatrnost je reakcí na selhání v minulosti. Ve společnosti i mezi novináři přetrvává strach, že šíření nepohodlných faktů o špatné integraci nově příchozích probudí v národě zlé démony a zažene lidi do náruče rasistů. „Kolegové mě pořád varují, abych si dávala pozor na pochvaly a potlesk z nesprávné, tedy radikálně pravicové strany. Ale na to přece novinář nemůže brát ohled, musí popisovat realitu,“ řekla Respektu Rita Knobel-Ulrich, jež v roce 2015 pro stanici ZDF natočila dokument o problémech s integrací muslimské menšiny, který se s českými titulky šířil i na sociálních sítích v Česku.

Její dokument však ukazuje, že kultura mlčení v Německu nepanuje. Stejně jako fakt, že se v lednu 2016 nepsalo a nemluvilo skoro o ničem jiném než o kolínském násilí a jeho dopadech. Skoro by se dalo z opačné strany namítnout, že pozornost věnovaná této noci byla přehnaná. Přesto se německá média od podzimu 2015 učí náročným dovednostem: jak si nadále udržet odpovědnost a nevyvolávat ve společnosti strach z cizinců a současně bez příkras poznávat jejich odlišné, pro Evropana někdy nepřípustné uvažování o světě a jak otevřeně popisovat obrovské problémy spojené s náhlým příchodem milionu lidí.

Respekt 4/2016

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte