Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Young Bob Dylan in Greenwich Village apartment Čas na změnu. (S přítelkyní v Greenwich Village, 1962) • Autor: Polaris, Profimedia
Kultura Téma

Bob Dylan: Příběh muže, který změnil svět a zůstal sám

Nekonečné turné hudební ikony a nově nositele Nobelovy ceny za literaturu

U příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi odemykáme text z roku 2003, který letos znovu vyšel v rámci speciálního vydání Respektu Géniové, politici, vrazi (zakoupit si ho můžete digitálně na webu a v aplikacích, papírové vydání pak najdete v RespektStore.cz). Přečíst si můžete také loňskou recenzi jeho biografie. Cenu obdržel „za nový způsob poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici" - a je to poprvé, kdy trofej získal právě hudebník. 

•••

Časopis Life jej svého času zařadil hned vedle Einsteina mezi dvacet nejvýznamnějších Američanů 20. století a univerzitní profesoři ho už léta navrhují na Nobelovu cenu za literaturu. Nemálo proslulých kritiků jej považuje za vůbec největší osobnost populární hudby. Uzavřený šedivějící muž sbírá Oscary a Grammy a jeho alba vynášejí recenzenti do nebes. Bob Dylan, který jako hvězda první velikosti harcuje po světových pódiích už desítky let a stále se zdá být v životní formě.

V bouři za Elvisem

Zvědavec, kterému by se podařilo proniknout dovnitř zpěvákova pečlivě střeženého domu v kalifornském Malibu, by zde určitě nenašel rozesmátého a vstřícného umělce, který rozdává rozhovory na všechny strany. Zatím poslední životopis novináře Howarda Sounese představuje Boba Dylana na prahu třetího tisíciletí jako smutného, izolovaného člověka, který už není schopen nikomu věřit ani se nikomu otevřít. „Je to velmi osamělý muž. Myslím, že na světě zůstalo už opravdu málo lidí, s kterými by se mu chtělo mluvit,“ říká v knize muzikantův starý známý, irský písničkář Liam Clancy. Od někdejšího krále protestsongu bychom dnes marně čekali, že bude svět bombardovat svými stanovisky k válce v Iráku nebo jiným žhavě aktuálním problémům. Z vily v Malibu přicházejí do agentur především dojímavá vyznání starým přátelům, kteří se odebrali na věčnost – Georgi Harrisonovi nebo Johnnymu Cashovi. Ostatně ono zmíněné album Time Out of Mind z roku 1997 svědčí o tom, že Bob Dylan se připravuje na cestu za nimi. „Vypadá to, že se pohybuji, ale stojím na místě. Všechny mé nervy jsou obnažené a necitlivé. Už ani nevím, před čím jsem se sem přišel schovat. Vždyť ani neslyším šeptání modlitby. Ještě není tma, ale už se stmívá,“ zpívá tam sípavým stařeckým hlasem v písni Not Dark Yet.

Dylan01_profimedia
Učenlivý chlapec ze Středozápadu. (New York, 1963) • Autor: New York Times, Profimedia

Reklama
Reklama

Řízením osudu se záhy poté, co album vyšlo, při vyjížďce na motocyklu nadýchal jakési plísně z ptačího trusu, a málem zemřel na následné srdeční onemocnění. „Myslíte, že už vás Elvis zapsal do svého nebeského chóru?“ zeptal se ho po uzdravení reportér německého týdeníku Der Spiegel a Dylan při vzpomínce na svůj odvěký idol ožil: „Rozhodně!“ Kromě procházek v bouři, které prý miluje, a malování obrazů se Dylan v posledních deseti letech ponořil do poslechu staré hudby, především blues, lidovek z dvacátých a třicátých let a rockabilly z let padesátých. Po dvou zkrachovalých manželstvích a bezpočtu vztahů ohlásil Dylan na přelomu osmdesátých a devadesátých let, že se vydává na „nekonečné turné“, a s trochou nadsázky se dá říct, že od té doby prakticky neslezl z pódia. Muzikant, který za svůj život prodal desítky  milionů desek, se někdy trmácí i po sálech pro pár tisíc lidí, kam by většina hvězd nestrčila nos, a je se svou kapelou schopen odehrát i 150 koncertů za rok. „Někdy to nenávidím, jindy miluji, ale nakonec je scéna jediné místo, kde jsem šťastný,“ řekl před pár lety Spiegelu. „Jediné místo, kde můžu být tím, čím chci.“ A tohle pro něj platilo od začátku.

Jsem tady, pánové války

Bylo 24. ledna 1961, nad New Yorkem zuřila sněhová bouře a meteorologové měřili další rekordně studený den nejchladnější zimy posledních osmadvaceti let. Na Manhattanu vystoupil z auta drobný černovlasý stopař s kytarou, a pěšky se vydal padesát bloků dolů do čtvrti Greenviche Village – tehdejší meky amerických folkových zpěváků. Dorazil do ošuntělého Café Wha, kam mohl kdokoli přijít a zahrát. Představil se jako Bob Dylan, naladil kytaru a už stál na pódiu.
Nebylo to samozřejmě poprvé – už coby teenager povykoval v městečku Hibbing na Středozápadě se školní kapelou a spolužačky nemohly pochopit, jak se plachý student Robert Zimmerman mění na pódiu v rokenrolového showmana. Syn židovského obchodníka s elektrospotřebiči hudební sebevědomí projevoval od dětství – už ve čtyřech letech si na oslavě Dne matek zjednal dupnutím ticho, aby mohl babičce zazpívat píseň Some Sunday Morning. Tehdy to bylo roztomilé, později však Abraham Zimmerman se znepokojením sledoval, jak jeho vzpurný syn dává přednost rokenrolu a biografu před školou, a po sérii hádek poslal Roberta do polepšovny. Po návratu si osmnáctiletý mladík sbalil kufr, odešel z Hibbingu do Minneapolis a pak si i změnil jméno na Dylan – podle převažující interpretace prý právě proto, že tím chtěl demonstrovat rozchod s židovskými kořeny.

Také metropole státu Minnesota začala být ale Bobovi brzy těsná: naučil se tu flámovat, okouzlovat děvčata a především si zamiloval folkovou hudbu a jejího legendárního interpreta Woodyho Guthrieho, za kterým se pak vydal na zkušenou do New Yorku.

Těžce nemocného Guthrieho opravdu navštívil v newyorské nemocnici, důležitější ale bylo, že se mu brzy podařilo proniknout do komunity folkových hráčů, kteří hráli v barech v Greenwich Village a po univerzitách. „Na jevišti byl hlavně zábavný,“ vzpomínal později na nového kolegu muzikant Arthur Kretschmer, „byl přirozený a nespoutaný, skutečně venkovský charakter a to na něm každý miloval.“ Dylanův krákavý hlas a nezvyklé frázování sice mnoho lidí také odrazovalo, ale newyorský nováček si z příležitostného pískání publika nic nedělal: hrál, kde mohl, neustále okukoval cizí styly, aby se něco přiučil, poslouchal stohy desek s tradicionály, country a blues a později začal se stejnou vervou hltat i literaturu a poezii. A New York kouzlo učenlivého chlapce ze Středozápadu patřičně ocenil: už v září 1961 vychází o novém objevu folkové scény nadšená kritika v The New York Times, v listopadu si Dylan plácl se společností CBS a šel do studia nahrávat své první album.

Problém pro všechny dylanology je, že Dylan se nikdy nepřestal maskovat a demaskovat.

Tweetni to

Tradičním motivem lidových písní vždy byly tragédie obyčejných lidí nebo osudy těch, kteří se ocitli sami proti systému a Bob Dylan si uvědomil, že není třeba zpívat staré texty, když je současná Amerika takových příběhů plná. Z amerického Jihu se v té době už nepřeslechnutelně ozývá volání po rovnoprávnosti a liberální New York si konečně pomalu uvědomuje, jaké peklo po staletí prožívají černí občané federace. Dylan chce ukázat, na jaké straně stojí, a rozhodne se napsat svůj první protestsong: zhudební ani ne pět let starý příběh černého chlapce Emmetta Tilla (15), kterého dva běloši v Mississippi umučili za to, že zahvízdal na bílou ženu, ale jižanská porota (složená samozřejmě ze samých bílých) je osvobodila. „Jestli neumíte promluvit proti takové věci, tak nespravedlivému zločinu, vaše oči jsou plné bláta mrtvých, vaše duše je plná prachu, vaše ruce a nohy musí být v poutech a řetězech, za to, že jste dovolili, aby tahle lidská rasa padla tak hrozivě hluboko,“ zpíval Dylan z pódia svou novinku a okamžitě měl posluchače. „Nemusím být jako ti hoši z Broadwaye, co pořád píšou věci jako ,toužím po tobě a ty toužíš po mně – pampa dampa lala la‘,“ nechal se zpěvák slyšet v roce 1962, „na světě jsou i další věci vedle lásky a sexu, které jsou důležité. Lidé by se k nim neměli otočit zády jen proto, že není příjemné se na ně dívat.“ S až novinářskou důsledností pak zhudebňuje další příběhy – vraždu černošské kuchařky Hetthie Carrollové spáchanou jejím zaměstnavatelem – majitelem tabákové farmy Williamem Zanzingerem, osud Donalda Whitea, který strávil celý život nevinně ve vězení.

Young Bob Dylan in Greenwich Village apartment
Čas na změnu. (S přítelkyní v Greenwich Village, 1962) • Autor: Polaris, Profimedia

Ale vzrušuje ho i velká politika: v době, kdy odhalená snaha Sovětského svazu vybudovat si raketové základny na Kubě žene svět do třetí světové války, píše temně apokalyptickou píseň Hard Rain’s A-Gonna Fall, kterou mnozí chápou jako předzvěst jaderné katastrofy, v Masters of War spílá pánům války, kteří si hrají se světem jako s hračkou, a v proslulé Times They Are A-Changin’ věští příchod nových časů: „Senátoři a kongresmani, věnujte pozornost tomu volání. Nestůjte ve dveřích, neblokujte chodbu. (…) Venku zuří bitva a brzy vám zatřese okny a zachrastí zdmi, protože časy se mění.“ Na univerzitách právě vyrůstá generace dětí květin, která pohrdá světem svých otců, a malý černovlasý buřič jí mluví z duše. Bob Dylan se stává králem protestsongu.

https://www.youtube.com/watch?v=e7qQ6_RV4VQ

Jidášův konec

Na příběhu Boba Dylana zřejmě nejvíce fascinuje to, kolikrát se dokázal během své kariéry změnit a ustát přitom obrovskou vlnu nevole ze strany fanoušků a kritiky. Už po dvou veleúspěšných albech pověsil angažované psaní na hřebík. Nebylo úplně zjevné proč, ale zdá se, že ho unavovalo dál splňovat, co od něj mladá Amerika očekává. Koncem devadesátých let přidal zpěvák ještě jedno vysvětlení: důležitá společenská témata zvedli novináři a nebylo třeba dělat písněmi politiku.

FESTIVAL
Co takhle hrát jako rocker a zpívat něco zajímavějšího než „toužím po tobě a ty toužíš po mně“! (1967) • Autor: Mary Evans Picture L, Profimedia

V roce 1963 mu to však neprošlo snadno: kritik Paul Wolfe dokonce jeden jeho koncert zhodnotil jako „popření angažované hudby jejím největším prorokem“ a dodal, že Dylanovy „nové písně zdegenerovaly do zmatku a neškodnosti“. Brzy to ale budou právě tyhle jeho surrealistické a psychedelické texty, které podle názorů literárních vědců poprvé v dějinách populární hudby prolomí hranici mezi písňovým textem a poezií. A taky mu najdou nové fanoušky. „Pamatuji si, jak mi jeden spolužák půjčil Dylanovu desku. Udělalo to na mě větší dojem než Beatles nebo Rolling Stones,“ vzpomíná například na svou mladickou inspiraci spisovatel Salman Rushdie, „ta nosová intonace, zvláštní frázování a především výjimečný surrealismus jeho textů – nikdy jsem nepřestal být jeho fanouškem.“ Dylan míchal biblické a literární odkazy s popkulturními reáliemi a mladá generace si ho přiřadila k novým prorokům Ameriky, jako byli Kerouac nebo Ginsberg. Nicméně tento hrdina záhy poté, co opustil protestsong, opovržlivě zahodil ještě další legitimaci svého dosavadního úspěchu – a současně zboural pevné dobové tabu.

Byl červenec roku 1965 a právě vrcholila hlavní událost folkové sezóny – festival v městě Newport. Všichni čekali na svého mladíka v modrých džínech a pracovní košili, který hraje na španělku a zpívá Blowin’ in the Wind, ale přišel někdo jiný: muž s černými brýlemi a elvisovskou košilí s nabíranými rukávy a za jeho zády se na pódium vyškrábala rocková kapela. Dnes to může vypadat směšně, ale folkové publikum bylo v šedesátých letech velmi rigidní. Mělo punc intelektuálního hnutí a s hlučnými rockery nechtělo mít nic společného. Proto když Dylanův ne zcela střízlivý band spustil, ozvaly se z publika nadávky a pískot a hlavní organizátor festivalu dokonce chtěl vypnout přívod proudu, což se mu včas nepodařilo. Bob Dylan zradil folk.

https://www.youtube.com/watch?v=vWwgrjjIMXA

Pískání a výkřiky „Zavři hubu, Jidáši!“ pak jeho vystoupení provázely po celý další rok i během evropského turné. „Pískání nám tolik nevadilo. Koneckonců, hrávali jsme i v putykách, kde po nás házeli láhve od piva,“ vzpomínal na polovinu šedesátých let kytarista Dylanova Bandu Robbie Robertson, „už jsme si na ten podivný způsob života zvykli. Nasedli jste do toho soukromého letadla, letěli do nějakého města, přišli jste na scénu a lidi pískali. A tak pořád dokola.“ Situace se zdála být až nebezpečná. Dylan si už před rokem v Londýně ozkoušel, že být celebritou není v šedesátých letech jen tak – když vyšel z hotelu, strhl ho dav fanoušků a málem jej umačkal. Teď ho část publika navíc nenáviděla, ale on se rozhodl od elektřiny neustoupit. „Kolem té věci je teď cosi velice děsivého,“ obával se v tu dobu kolega-písničkář Phil Ochs, „Dylan zpívá pro každého, tedy i spodinu, neurotiky, šílence, kteří se nedovedou ovládat. A v Americe je dnes smrt součástí scény.“ Od normálního světa izolovaný a neustálým koncertováním vyčerpaný zpěvák, který navíc polykal ve velkém amfetaminy a zřejmě experimentoval i s LSD a kokainem, se prý v tu dobu proměnil v nesnesitelně arogantního nafoukance, urážel přátele a dalo se s ním jen těžko vyjít. Zdálo se, že takový kolotoč vyčerpání, drog, nároků fanoušků a producentů a nenávisti nemůže dopadnout jinak než u ostatních idolů šedesátých let, jako byli Janis Joplin, Jim Morrison nebo Jimmi Hendrix. Osud ale zasáhl jinak.

Interview de Bob Dylan
Interview v londýnském Savoy Hotel. (1965) • Autor: Profimedia, Rue des Archives

Nechte mě být

29. července 1966 ráno na kopci u Woodstocku oslnilo Boba Dylana jedoucího po probdělé noci na svém motocyklu Triumph 500 vycházející slunce, zpěvák přeletěl přes řídítka a skončil v nemocnici. Zranění nebyla těžká, ale pád pro něj znamenal zásadní změnu – od té chvíle přestává být spolutvůrcem doby a žije výhradně svůj vlastní příběh. „Probral jsem se a zachytil hlas zdravého rozumu,“ popsal zpěvák své pocity v rozhovoru o patnáct let později, „uvědomil jsem si, že jsem jen pracoval pro všechny ty pijavice. A už jsem nechtěl. Taky jsem měl rodinu a prostě jsem se chtěl vidět se svými dětmi.“ Na sedm let se poté Dylan stáhl do ústraní, vydával sice desky, ale koncertoval minimálně a na veřejnosti se téměř neobjevoval. Přátelé si všimli, že je mnohem příjemnější, ale uzavřený. Odmítal dávat rozhovory, novináři z něj dokonce nevytáhli ani stanovisko k válce ve Vietnamu, což bylo od autora písně Masters of War opravdu nezvyklé. Z duše se mu teď protivila masovost květinového hnutí, raději si doma četl.

Introvertní celebrita ale dál poutala až patologickou pozornost fanoušků. V jednom kuse zvonili u dveří jeho domu, lezli na stromy v jeho zahradě, aby mu viděli do oken, a Dylan se musel několikrát stěhovat. Jednou dokonce zbil před svým domem muže, který se mu vytrvale hrabal v popelnicích, aby zjistil, zda jeho idol nebere drogy. Do pop music se Dylan naplno vrátil až v roce 1974, kdy zahájil velké turné po Americe, a začal chystat jednu ze svých nejlepších desek Blood on the Tracks. Na rozdíl od šedesátých let, kdy své surrealistické texty chrlil spíše automaticky a bezmyšlenkovitě, se tentokrát pustil do důkladnější přípravy. Přátelé mu poradili navštívit kurzy psaní malíře Normana Raebena, charismatického syna židovského spisovatele Šoloma Alejchema, a zpěvák pak na dva měsíce usedl do lavice jeho školy tvůrčího psaní. Spolu s ním tam docházeli vysloužilý policista, řidič autobusu a několik studentů vyhozených z akademie. Učitel nikoho nešetřil – nechápavému Dylanovi podle svědectví spolužáků s oblibou nadával do idiotů. Písničkář ale na svého učitele vzpomínal v dobrém a v rozhovorech pak vynášel do nebes, jak se u něj naučil pracovat s podvědomými fantaziemi, ovládat čas ve svých textech a tvořit píseň stejným způsobem, „jako se maluje obraz“.

Zatímco před pár lety si hudebník utahoval z písniček o lásce, teď se vztah muže a ženy stal jeho ústředním tématem. Své ženě Saře Lowndsové, kvůli které se v polovině šedesátých let rozešel s folkovou hvězdou Joan Baezovou, věnoval na začátku jejich vztahu milostnou surrealistickou baladu Sad Eyed Lady of the Lowlands, nová alba ale vyvolala otevřené spekulace o stavu Dylanova manželství. V textech totiž na první poslech zaujme sarkastická melancholie nad rozbitým, ztraceným vztahem. Dylanovou silnou stránkou vždy bylo, že při všech zastíracích metaforách dokázal být v pocitech zcela upřímný; teď to může až šokovat: na jednom albu věnuje své ženě smířlivý valčík Sara, na druhém ji pak se stejnou krutostí a imaginací, s jakou psával v šedesátých letech protestsongy, nechá v písni Idiot Wind mrtvou v příkopě obletovat mouchami.

Bob Dylan sings during a benefit performance for Rubin "Hurricane" Carter at Madison Square Garden.
Jeden z návratů k protestsongu. (1975) • Autor: New York Times, Profimedia

Písničkář se k bývalé modelce Saře, s níž měl čtyři děti, začal chovat značně bezohledně i ve skutečnosti – pil jak duha, zahýbal jí, kde mohl, a ostentativně dával najevo, že mu přestala rozumět. Podle životopisců šlo o další projev rozpolcenosti, který je pro jeho povahu typický: Dylan Saru miloval, ale poté co znovu přičichl k rockerskému životu, se už nedovedl vzdát jeho radovánek. Malíř David Oppenheim, kterého Dylan navštívil v roce 1975 v Paříži, vzpomíná, že písničkář rozpad manželství intenzivně prožíval: „Když jsem toho chlapa viděl, jak je totálně zoufalý, osamělý, ztracený – nechtěl bych být v jeho kůži. Měl problémy s manželkou, denně jí telefonoval. Tenhle chlap, co nemluvil o ničem jiném než o lásce, byl strašně moc sám.“ Na následujícím americkém turné problémy vyvrcholily: věčně opilý Dylan si dopřával hned tři milenky najednou (podle svědků šlo o vskutku surrealistickou kombinaci provazochodkyně – kouzelnice – astroložka), a když se za ním přijela žena podívat, nahradil demonstrativně v programu píseň Sara skladbou Idiot Wind. „Měla jsem z něj pak už takový strach, že jsem zamykala dveře, abych se ochránila před jeho záchvaty vzteku. Jednou mě uhodil do obličeje a poranil mi čelist,“ vzpomíná na konec soužití Sara Dylanová. V březnu 1977 jí došla trpělivost a s manželem se rozvedla.

Ježíš hraje s tebou

Za Dylanův další přerod, ke kterému došlo po krachu manželství, mohl údajně zážitek z koncertu v San Diegu 17. listopadu 1978: někdo z davu tehdy duševně značně zbídačenému muzikantovi hodil na pódium stříbrný křížek. Dylan jej strčil do kapsy, a když koncert skončil, odešel strávit noc v hotelu. „Tam v pokoji byl přítomen kdosi, kdo nemohl být nikdo jiný než Ježíš. Vložil na mne svou ruku, cítil jsem, že se mi chvěje tělo. Sláva Pána mne srazila dolů a vyzdvihla mne,“ popsal později svůj mystický stav znovuzrození, který ten den prožil. Syn Abrahama Zimmermana se nechal pokřtít a začal čtyřikrát týdně navštěvovat biblický kurz ve Vineyardské škole v Kalifornii.

Bob Dylan
Sláva Pána mě srazila dolů a pak vyzdvihla. (1978) • Autor: Profimedia, TEMP Camerapress

Fanoušci byli na biblické odkazy v Dylanově díle zvyklí od šedesátých let, ale to, co je čekalo nyní, jen tak snadno nevstřebali. Zajímavě to popisuje novinář a dylanolog Paul Williams, který v roce 1979 navštívil sérii koncertů v San Franciscu. „Opona jde nahoru asi v 8.20, k mikrofonu přistupuje Regina Havisová, nevysoká plná žena s černou pletí, a začíná vyprávět příběh o staré ženě, která chce navštívit umírajícího syna, ale nemá peníze na lístek. Průvodčí ji nejdříve nechce pustit, ale pak říká: Stará ženo, Ježíš má tvůj lístek, nastup si.“ Trojice černošek po tomto entrée zahajuje koncert náboženským tradicionálem a po chvíli přichází sám Dylan – aby zahrál šestnáct nových skladeb o Bohu, Ježíšovi a svém znovuzrození. „Bylo pro mě těžké přijmout, když Mick Jagger zpíval ,Vraž si můj nůž rovnou do krku, baby‘, i když to bylo na mém nejoblíbenějším albu od Rolling Stones. Stejně těžké pro mě je smířit se a identifikovat s Bobem Dylanem, který zpívá ,byl jsem vykoupen krví beránka‘,“ shrnul své pocity Williams.

Přitom Dylan napsal skutečně silné, gospelem ovlivněné melodie a nové písně překypovaly jednoduchou a procítěnou obrazotvorností. Problém byl však jinde: Bob Dylan, který vždy pohrdal autoritami a vůdcovstvím všeho druhu, začal náhle dělit lidi na „my“ a „oni“ a své misionářství v písních doprovázel notnou dávkou intolerance. „Já následuji Boha, takže pokud moji následovníci následují mne, budou také nepřímo následovat Boha, protože nezpívám žádnou písničku, která mi ke zpívání nebyla dána od Pána,“ vysvětlil hudebník a na textech byl znát i rub jeho kazatelství. „Cizí ropa ovládá americkou půdu, šejkové si chodí jako králové, na sobě přepychové šperky, v nose kruh,“ zpíval věrozvěst v písni Slow Train Coming, nad čímž ani tak zamilovaný fanoušek jako zmíněný Paul Williams nemohl přimhouřit oči: „To je naprostý rasismus. Dylan sám má na vnitřním obalu desky na sobě šperky. Celý ten verš je ostudný.“ Stejně tak když Dylan v písni When You Gonna Wake Up? zpíval o „cizoložnících v kněžském hávu a pornografii na školách,“ zůstával nad přerodem svobodomyslného idolu šedesátých let rozum stát. „Má snad také v plánu obcházet a ukazovat na nenapravitelné prstem a posílat je ajatolláhovi Chomejnímu na popravu?“ ptal se znechuceně Williams. O svých pocitech z Dylanovy misie pak napsal knihu Dylan – Co se stalo?, v které přerod interpretuje jako potřebu nahradit milostný cit k Saře emocí stejné síly, a ostře poukazuje na silné i slabé stránky Dylanových novinek. O tom, že písničkář neztratil soudnost, svědčí to, že se mu Williamsova kniha líbila – s autorem se osobně setkal a na svých dalších dvou křesťanských deskách dal před káráním hříšníků přednost prosté radosti z vlastního prožitku víry. Časem pak také vrátil do repertoáru staré písně.

Nesmí mě to nudit

Vylíčením nejdramatičtějších peripetií Dylanovy dráhy sice získáme portrét neustále se vyvíjejícího a rozporuplného umělce, zůstává ale otázka, co je na něm tak převratného.

Zřejmě nejdůležitější věc, která Dylana povyšuje v očích odborníků nad ostatní popové muzikanty, jsou jeho texty, které fascinovaly například už v šedesátých letech Allena Ginsberga, ovlivnily Beatles i Patti Smith a od sedmdesátých let vyvolávají zájem literárních vědců. Řadu „dylanologických“ textů odstartovalo dílo Angličana Michaela Graye na počátku sedmdesátých let a od těch dob se objevilo mnoho studií zabývajících se různými aspekty Dylanovy tvorby. Profesor humanitních věd z Bostonu Christopher Ricks, který už vydal knihy o Miltonovi, Keatsovi, T. S. Eliotovi a Shakespearovi, například nedávno publikoval novou studii nazvanou Dylanovy vize hříchu, v níž autora přiřadil kupodivu ne k americké, ale k anglické křesťanské básnické škole.

Objevují se samozřejmě čas od času hlasy, že onen vážně tvářící se humbuk kolem chlapíka s kytarou je trochu přehnaný.

Tweetni to

Objevují se samozřejmě i hlasy, že onen vážně se tvářící humbuk kolem chlapíka s kytarou je trochu přehnaný. „Problém pro všechny dylanology, ať už poetické nebo politické, je, že Dylan se nikdy nepřestal maskovat a demaskovat. Možná je tedy znamením jeho velikosti, že teď si každý autor může Dylana stvořit k obrazu svému,“ říká například profesor Bryan Cheyette ze Southampton University. Nicméně profesor Gordon Ball z Virginie v roce 1999 usoudil, že Dylanovo dílo natolik přispělo k „obnovení živé vazby mezi poezií a hudbou, obraně lidských práv, životního prostředí a míru,“ že by mělo dostat Nobelovu cenu za literaturu. „Pro mě je Dylan jediný člověk v celém folku a rocku, který ve svých písních a především při jejich interpretaci dosáhl kvalit lidové hudby,“ shrnuje hudební publicista Jan Sobotka. „Kdysi říkal, že by si jednou chtěl počínat jako staří bluesmani. Dneska by se vedle nich mohl bez obav posadit s kytarou.“

hop farm day two 8 300612
Jeho chraplák obdivuje i Obama. • Autor: Profimedia, Wenn

Dylan si po celou svoji čtyřicetiletou kariéru pěstoval unikátní způsob nahrávání a koncertování, který mu spolehlivě brání v tom, aby se z hudby stala rutina. Řada slavných písní vznikla při prvním nahrávání – nikdo kromě autora je dopředu neznal a hudebníci museli okamžitě reagovat. Při pečlivém poslechu se dá vnímat, jak se muzikanti opatrně přidávají. Moment překvapení a snaha, aby hudba zůstala čerstvá a neunavovala, vytváří někdy až neuvěřitelné situace. Při nahrávání alba Desire například Dylan cestou do studia zastavil neznámou ženu, která šla po ulici s futrálem s houslemi, a přemluvil ji, aby s ním šla nahrávat. Nejistota a křehkost, s jakou pak vyjukaná Scarlet Riverová nahrála houslové party, zní ve výsledku ne snad profesionálně, ale každopádně nezapomenutelně.

Podobným způsobem Dylan zachází se svými starými písněmi – neustále je předělává, mění melodii, frázování i slova a není výjimečné, že třetina publika v sále svůj oblíbený hit vůbec nepozná. A právě tahle vlastnost k němu přivedla i zcela specifický druh publika. Tzv. bobcats jsou zámožnější fanoušci, kteří objíždějí Dylanovy koncerty, pořizují pirátské nahrávky a na internetu pak probíhá živá výměna a debaty o nejnovějších posunech.

Jezdit a hrát

Od osmdesátých let si zpěvák střeží soukromí tak důkladně, že novinářům a životopiscům dělá problém cokoli o něm vyšťourat. Dylan navíc vždycky mlžil a vymýšlel si – známé jsou jeho smyšlené historky o tom, jak v dětství utekl z domova k cirkusu, nebo že si vydělával v začátcích na živobytí jako prostitut. Až v roce 2001 novinář Howard Sounes zjistil, že Dylan se počátkem osmdesátých let znovu oženil – vzal si jednu z černých sboristek Carolyn Dennisovou a má s ní dceru. „Hodně se v osmdesátých letech držel ve společnosti černých zpěvaček, s kterými začal spolupracovat v křesťanském období. Byly to takové mámy, které vyrostly v Harlemu na úplně jiné hudbě, a Dylanovo jméno pro ně nebylo nic extra, což mu vyhovovalo, protože měl klid,“ vysvětluje Jan Sobotka. Nejen manželství, ale také jeho návrat k judaismu v roce 1982 prosákl na veřejnost v podstatě náhodou, když byl Dylan vyfotografován s jarmulkou.

I druhé manželství mu v roce 1992 zkrachovalo a Dylan vyrazil na své „turné“. „Musíte se dostat přes takové to ,držet krok s dobou‘. Nejde o to být básníkem osmdesátých let, rockerem devadesátých let. Staré prostředky jsou nejužitečnější, mohou vás vždycky vysekat z problémů,“ vysvětlil v jednom z mála dobových rozhovorů svou vášeň pro starou hudbu. Jinak jeho občasné výroky působily spíš pochmurně a náladu potvrdilo zmíněné album z roku 1997, i když muzikant tvrdil, že nic není tak horké, jak se uvaří.

2003_043
Na otázku novinářů, proč je Time Out of Mind tak hořké, temné a osamělé, odpověděl zavrtěním hlavy. „S tím vůbec nesouhlasím. Hořké je to, co se děje v Bosně nebo Jižní Americe. Člověk se mění každou minutu a album jen zachytí atmosféru té chvíle. O hodinu později je všechno jinak.“ Od Boba Dylana to zní víc než pravdivě.

Respekt 43/2003 

Od doby vydání tohoto textu, napsaného při příležitosti Dylanova koncertu v Praze v roce 2003 v rámci jeho Never Ending Tour – nekonečného turné, se zas tak mnoho nezměnilo. Přibyly jen další nové písně, prodaly se další miliony kopií alb a v rámci turné, jež nikdy neskončilo, byly odehrány další stovky koncertů. Zpěvák, který letos 24. května oslavil pětasedmdesátiny, má za sebou 55 let hudební kariéry a na jaře vydal nové album Fallen Angels. Jako první rockový hudebník v historii získal také v roce 2008 Pullitzerovu cenu, hrál v několika filmech, maluje. Několikrát vystoupil i v Česku.

Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana

https://www.youtube.com/watch?v=1XSvsFgvWr0

Šprýmař (Jokerman)

Stojíš na vodě a házíš svůj chléb,
zatímco oči idolu s železnou hlavou žhnou
Do mlhy odplouvají vzdálené lodě
Narodil ses s hadem v obou pěstích a přitom dul hurikán Svoboda – pro tebe jen kousek za rohem,
ale k čemu je dobrá,
když je pravda tak daleko?

Šprýmaři, zatancuj na slavičí nápěv,
ptáčku, lítej ve výšce u světla měsíce, ó šprýmaři
Jsi člověk hor, umíš chodit v oblacích,
ovládáš davy, překrucuješ sny
Jdeš do Sodomy a Gomory, ale je ti to jedno –
není tam nikdo, kdo by se chtěl oženit s tvou sestrou
Příteli mučedníků, příteli žen v hanbě,
díváš se do rozpálené pece a vidíš boháče beze jména

Šprýmaři, zatancuj na slavičí nápěv,
ptáčku, lítej ve výšce u světla měsíce, ó šprýmaři

Pistolník jde po nemocných a chromých
kazatel je hledá taky a není jisté, kdo se tam dostane první
Obušky a vodní děla, slzný plyn, visací zámky
zápalné granáty a kameny za každým závěsem
Soudci s falešným srdcem umírají v sítích, které sami spřádají.

Je jen otázka času, kdy nastane noc
Šprýmaři, zatancuj na slavičí nápěv,
ptáčku, lítej ve výšce u světla měsíce, šprýmaři

Z alba Infidels, 1983 (kráceno), překlad Gita Zbavitelová.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1461
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte