Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Abraham Lincoln

Podivuhodná životní pouť prezidenta-sjednotitele

Abraham Lincoln
Neustále o sobě pochyboval. (Lincoln) • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Jaro se v březnu 1861 ve Washingtonu teprve pomalu probouzelo a v prezidentské pracovně ve druhém patře Bílého domu raději zatopili v krbu. Nad mahagonovým psacím stolem zavaleným novinami, knihami a mapami se hrbí vytáhlá, hubená postava a zamyšleně zírá z okna do tmy, v níž kdesi v dáli tuší řeku Potomac. Abraham Lincoln teprve před pár dny nastoupil do prezidentské role a už má před sebou těžší rozhodnutí než kterýkoli z jeho předchůdců. Rozhodnutí, které si většina moderních politiků neumí představit ani v nejhorších snech.

Na Lincolnově stole leží žádost majora Roberta Andersona, velitele pevnosti Sumter vzdálené 900 kilometrů na jih od Washingtonu, v níž prezidenta informuje, že jeho posádce vydrží zásoby už jen šest týdnů, a naléhavě žádá o nové dodávky. Co z celé záležitosti dělá prvotřídní drama, je fakt, že Sumter sedí na ostrůvku v charlestonském zálivu v Jižní Karolíně, která se několik měsíců předtím spolu s dalšími šesti jižanskými státy odtrhla od Unie a zformovala Konfederaci. Konfederační ozbrojené síly nyní na Andersona loajálního k Severu nahlížejí jako na zrádce. Pokud se Lincoln rozhodne do Sumteru vyslat zásoby a posily, reálně hrozí, že tím rozpoutá válku a že se mu vzdálí hlavní cíl, jejž si dal při vstupu do Bílého domu: zachovat zemi sjednocenou bez použití zbraní.

Reklama
Reklama

„Žádný jiný prezident nečelil tak brzy po nástupu do úřadu tak obrovské výzvě,“ shrnuje Lincolnovu situaci Ronald C. White, historik z Princetonské univerzity v obsáhlé biografii A. Lincoln. White suchým jazykem popisuje, jak nepředstavitelně obtížná musela Lincolnova situace být. Nic mu ji neulehčovalo – ani vnější okolnosti, ani jeho vlastní komplikovaná povaha.

lincoln02
Jako prezidentský kandidát republikánů…

Na podzim předchozího roku illinoiského právníka a kandidáta právě vzniklé Republikánské strany do prezidentského úřadu zvolilo jen něco málo přes 40 procent voličů, přestože volební účast byla vysoká. Lidi provokoval jeho původ i neobvyklý zjev. Na východním pobřeží ohrnovali nos nad jeho západním „balíkovským“ přízvukem a podivně vysokým hlasem. Pozornost a nekonečnou inspiraci pro karikaturisty představovala jeho bezmála dva metry vysoká postava, kterou ještě opticky protahoval tehdy módní vysoký klobouk, kostnaté pavoučí údy neohrabaně se klátící kolem těla, tenký krk, na němž seděla disproporčně velká hlava. Bezmála každý, kdo se s Lincolnem kdy setkal, měl potřebu zanechat zprávu o jeho zvláštním vzhledu.

DOCTOR LINCOLN'S NEW ELIXIR OF LIFE -- FOR THE SOUTHERN STATES.
…a taky jako vděčný a častý… • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Od počátku v úřadě čelil velké nedůvěře i otevřenému nepřátelství. Do Bílého domu nastupoval politik, který nikdy nic neřídil, na federální úrovni měl za sebou jen jedno volební období ve Sněmovně reprezentantů a na prahu občanské války měl pouze minimální vojenské zkušenosti. Ani noviny, které jej podporovaly jako kandidáta, si neodpustily komentáře plné zklamání z toho, jak „slabý vůdce“ se ujal vlády v zemi.

President Abraham Lincoln and General Benjamin F. Butler as Don Quiote and Pancho by Adalbert John…
terč karikaturistů. • Autor: Corbis, Profimedia.cz

V klíčové otázce té doby, otroctví, zněly jeho názory pro zastánce okamžitého zrušení této z dnešního pohledu nepředstavitelné praktiky příliš umírněně, a pro ty, kdo obhajovali zachování statu quo, příliš radikálně. Daný stav byl velmi zvláštní: zatímco severní státy (a na západě nově připojená Kalifornie) už otroctví „nepraktikovaly“, na Jihu bylo stále povoleno a tamní zhruba čtyři miliony černých otroků zadarmo a bez jakýchkoli práv pracovaly zejména na produkci cenné bavlny. Lincoln pár dní před tím, než jako zvolená hlava státu dorazil do Washingtonu, čelil prvnímu – tehdy ještě úspěšně odhalenému – plánu spiklenců, kteří se jej chystali zavraždit.

Abraham Lincoln ovšem nesváděl boj jen s vnějšími okolnostmi, ale i sám se sebou. Jeho neobvyklý vzhled totiž doprovázela podobně zvláštní povaha, v níž se mísil bodrý vypravěč příběhů a vtipů s těžkým melancholikem, který o sobě pořád pochyboval, i v okamžicích triumfu věšel hlavu a ve chvílích obtížných děsil přátele poznámkami o sebevraždě. Deprese se může objevit bez zjevné příčiny, v Lincolnově případě ji ovšem psychologové přičítají sérii osobních ztrát, jež ho během života potkala a těžce zasáhla: jako dítě přišel o matku a dva sourozence, jako mladý muž o dívku, kterou miloval a chtěl si ji vzít, jako dospělý muž pak o dva syny a řadu blízkých přátel. A jeho manželství s Mary Toddovou mu neposkytovalo klidný přístav, přesně naopak – máme sice doklady o jejich vzájemné lásce, psychická labilita a výbuchy jeho ženy (jednou jej honila s nožem) ovšem Lincolnovi přinášely spoustu utrpení. Když se ho jednou kdosi ptal, proč i za beznadějných situací vtipkuje, Lincoln prý odvětil: „Kdybych se nesmál, musel bych neustále plakat.“

lincoln06
První dáma Mary Lincolnová.

Důvod, proč šestnáctý prezident Američany (a nejen je) dodnes tak fascinuje, je ten, že všechny tyto politické i osobní těžkosti dokázal obrátit v triumf. Podle Lincolnova velkého fanouška Baracka Obamy je to proto, že v něm vidí „základní element amerického charakteru, nejhlubší americký mýtus“ – a to ten, který říká, že vytrvalostí a tvrdou prací lze dosáhnout změny a je třeba nevzdávat se ani tváří v tvář téměř jisté porážce.

Válka bude

Jaro naplno propuklo a washingtonské broskvoně už kvetly, když Abraham Lincoln rozhodl, co s rébusem týkajícím se pevnosti Sumter. Po dlouhých týdnech zvažování nařídil vyslat Andersonovým mužům zásoby a udělal to navzdory tomu, že mu jak ostřílené armádní špičky, tak většina jeho ministrů radily to nedělat. „Při jednom ze svých vůbec prvních prezidentských rozhodnutí a úplně prvním verdiktu v roli vrchního velitele vojska nedal na doporučení lidí, jichž si vážil,“ píše Ronald C. White a popisuje, jakými obavami a pochybami Lincoln trpěl. Noc před konečným slovem prezident vůbec nespal a k jednomu spolupracovníkovi poznamenal: „Pokud je úděl vést Peklo stejně těžký jako to, čím tady teď procházím, tak musím říci, že cítím k Satanovi jistý soucit.“ Ráno podepsal a stalo se to, čeho se všichni obávali: v dubnu 1861 na Sumter zaútočilo konfederační vojsko a začala ničivá občanská válka.

lincoln05
Prezident na bojišti občanské války, vlevo od něj slavný detektiv Allan Pinkerton • Autor: Library of Congress

K rozřešení otázky pevnosti Sumter Lincoln přistoupil za použití metody, kterou si osvojil během advokátní praxe i v politice a jež pak byla typická i pro jeho další rozhodování. Lincoln věřil v pečlivé shromáždění a studium co nejširšího množství informací a zvážení všech, jakkoli protichůdných, názorů. Věřil v to, protože právě tak nabyl veškeré svoje vědomosti a znalosti: synovi negramotných farmářů z amerického Středozápadu se dostalo jen minimum formálního vzdělání a v právu i politice uspěl jen díky vytrvalému samostudiu. Měl rovněž ve zvyku nespoléhat se na informace, jež mu byly předloženy – do Jižní Karolíny vyslal celkem tři vlastní „výzvědné“ výpravy, které mu potvrdily, že argumenty, na jejichž základě mu spolupracovníci radili nic nedělat, nebyly úplně přesné. Lincoln díky zvědům viděl dál: věděl, že nálada na Jihu je tak vyhrocená a odpor vůči Unii tak rozšířený, že válce se tak jako tak nevyhne. A rovněž věděl, že pokud jižané pevnost napadnou, což udělali, první výstřel připadne na jejich triko.

lincoln09
První výstřel padl zde: pevnost Sumter. • Autor: Library of Congress

Byl to typický přístup muže, který přesně věděl, co chce a jakým krokům se na cestě k jasnému cíli nevyhne. Hodně s tím souvisí způsob, jakým Abraham Lincoln jako prezident přistupoval k ideologickým protivníkům i stranickým oponentům. Jeho „personální politika“ představuje další zdroj obdivu a zkoumání, jenž vydržel dodnes. V debatách ostrý a nelítostný Lincoln (jednoho oponenta ponížil tak, že se rozplakal) coby prezident odložil stranou osobní rozpory. „V době krize takto hluboké nemám právo zemi připravit o skvělé muže jen proto, že se s nimi v něčem neshodnu,“ vysvětloval Lincoln později novinářům. Do kabinetu tedy povolal tři muže, kteří s ním soupeřili o republikánskou prezidentskou nominaci a kteří se v době své prohry i později netajili skepsí ohledně Lincolnových schopností: Williama Sewarda, Salmona Chase a Edwarda Batese. Jejich skepsi se nakonec nelze divit – všichni měli náskok ve vzdělání i politických zkušenostech. Seward měl za sebou období v guvernérském křesle a 12 let v Senátu, Chase byl vůdčí osobou jedné z nových stran, senátor a rovněž bývalý guvernér.

lincoln04
Ministr války Stanton. • Autor: Library of Congress

Později šel ještě dál a – ke všeobecnému údivu – povolal do týmu na post ministra války člena demokratů Edwina Stantona, který nejenže patřil do konkurenčního politického tábora a mezi přísné Lincolnovy kritiky, ale navíc je pojila stará bolestivá historie. Ještě jako illinoiský právník měl Lincoln se Stantonem spolupracovat na zastupování společného klienta. Jenže vzdělaný a uhlazený elitní kolega se neprojevil příliš kolegiálně: Lincolna okázale přehlížel jako „neotesaného balíka z kdovíjakého zapadákova“ a ignoroval výsledky pečlivé přípravy, již mu předložil. Víme, že Lincolna tento přístup zranil a ponížil, přesto si Stantona pozval do vlády.

Provozně si tím prezident značně zkomplikoval situaci, protože tenhle spolek se často navzájem dost špatně snášel: ministr pošt Montgomery Blair vmetl Sewardovi do tváře, že je „bezcharakterní lhář“, a Stantona měl za „všiváka“, což mu „všivák“ oplácel tím, že s ním po nějaký čas odmítal sedět u jednoho stolu. „Jen díky jeho politické genialitě se Lincolnovi podařilo udržet tyhle kocoury pohromadě a nasměrovat je k vítězství,“ píše historička Doris Kearns Goodwinová v knize Team of Rivals: The Political Genius of Abraham Lincoln (volně přeloženo jako Soupeři v jednom týmu: politická genialita Abrahama Lincolna). Právě tato kniha mimochodem uhranula režiséra Stevena Spielberga natolik, že k ní ještě před vydáním získal od autorky filmová práva a v roce 2012 natočil snímek Lincoln.

Jak už bylo řečeno, Lincolnova genialita spočívala zejména ve schopnosti povznést se v zájmu vyššího cíle nad běžné rozpory. A občas jí někoho i nakazil, a proto to fungovalo. Zejména povolání Stantona se ukázalo jako mimořádně šťastné – historici přičítají obrat, který nakonec vedl k vítězství Severu, právě jeho píli a strategickému talentu.

Svoboda svobodných

Jestliže na jaře 1861 cítil Lincoln „jistý soucit k Satanovi“, o rok a čtvrt později si to s ním bezpochyby toužil rovnou vyměnit. Válka se pro Sever vyvíjela katastrofálně, série prohraných bitev a chybných rozhodnutí jako by neměla konce.

lincoln08
Ani všechny války v USA 19. století si nevyžádaly dohromady tolik obětí jako jedna bitva v Marylandu. (Sharpsburg) • Autor: Library of Congress

Prezident podle záznamů pamětníků těžce nesl všechny ztráty (proto nakonec strávil dlouhé hodiny tím, že osobně psal rodinám padlých vojáků), nicméně konflikt pro něj začal obzvlášť bolestivě a osobně. Mladý právník Elmer E. Ellsworth se otrkával v Lincolnově illinoiské právní kanceláři a pomáhal pak i v prezidentské kampani a k Lincolnově rodině měl velmi blízko. Ellsworth se zkraje války přidal k unionistické armádě, při akci v odtržené Virginii byl v květnu 1861 zastřelen a je považován za první oběť americké občanské války. A počty mrtvých hrozivě rostly: například bitvu u městečka Sharpsburg v Marylandu v září 1862 zaplatilo životem dohromady šest a půl tisíce vojáků obou stran. To je téměř čtyřnásobně více mrtvých Američanů, než zůstalo ležet na normanských plážích v první, nejkrvavější den spojeneckého vylodění v červnu 1944. A ani všechny války, jichž se Spojené státy účastnily během 19. století, si nevyžádaly tolik obětí jako tento jediný zářijový den.

lincoln15
Sharpsburg – nejkrvavější bitva občanské války. • Autor: Library of Congress

Právě za této beznadějné situace začal prezident pracovat na jednom z nejdůležitějších dokumentů své vlády: tzv. Emancipačním prohlášení, které od ledna 1863 zaručovalo všem otrokům nacházejícím se na území Konfederace svobodu – klíčové a v tehdejším kontextu nesmírně delikátním: prezident totiž neměl za cíl pouze porazit Konfederaci, musel zároveň na své straně udržet tzv. hraniční státy, jež se sice k Jihu nepřidaly, ale současně na svém území nezrušily otroctví (Kentucky či Missouri). Nehledě na tu část politické scény i veřejnosti v Unii, která dále bránila status quo.

V obratnosti, místy až prohnanosti, s jakou se mu podařilo dosáhnout cíle, se skrývá další díl Lincolnovy politické geniality. Někteří jeho současníci, kteří nevěděli, co víme dnes, to ovšem nepovažovali za obratnost, ale zradu ideálů, s nimiž byl Lincoln zvolen do úřadu. Kupříkladu černošský aktivista Frederick Douglass fakt, že se Lincoln ani v inaugurační řeči, ani prvním projevu v Kongresu vůbec nezmínil o otroctví a soustředil se výhradně na zachování celistvých Spojených států, prožíval jako trpké zklamání. Jenže před vypuknutím občanské války Lincoln věděl, že málokterý voják ze Severu půjde do války kvůli černým otrokům.

Pro moderní uši to zní zvláštně, ale ani odpůrci otroctví neměli vždy na mysli blaho Afroameričanů. Hrálo se také o bílou pracovní sílu a zájmy severských podnikatelů. V otrokářských státech prostě bílí pracovníci, kteří vyžadovali alespoň minimální mzdu a odpočinek, nebyli příliš žádaní, když bylo možné stejný výsledek pořídit levněji. Na počátku své kariéry právě tento argument jako hlavní používal i Lincoln. U průmyslníků šlo o podobnou nelibost nad nefér výhodou, kterou měli jejich jižní konkurenti. A ještě – ani zastánci úplného zrušení otroctví to nemínili přehánět se zrovnoprávněním černochů s bílými a udělovat jim například volební právo. Naopak si představovali, že osvobození černoši by měli hledat štěstí mimo území Spojených států, ve „vlastní zemi“ zpátky v Africe či Střední Americe.

Rébus nakonec prezident vyřešil pomocí osvědčených prostředků – hraničním státům nabídl za svobodu jejich otroků finanční kompenzaci a oponenty v Unii přesvědčoval, že Emancipační prohlášení především pomůže ve válce proti Jihu. Použil k tomu trik, který navíc jeho krok učinil bezvadně legálním a ústavně konformním. Jako velitel ozbrojených sil pozastavil v „rebelujících“ (jižanských) státech výkon civilního práva a podle práva vojenského měl nárok na zabavení a udržení protivníkova majetku, kam se tehdy počítali i otroci. Očekával, že to bude mít několik důsledků: oslabí to Jih ekonomicky a unionistickou armádu posílí tisíce černochů z Jihu s chutí bojovat. A přesně to se také stalo. Jen za první rok po jeho vyhlášení unionistická armáda nabrala a vycvičila 50 tisíc černých vojáků. Celkem jich v občanské válce na straně Severu bojovalo asi 200 tisíc, z nichž drtivá většina takto unikla porobě na Jihu.

Právě při promýšlení a formulaci Emancipačního prohlášení Abraham Lincoln ušel nejdelší cestu od illinoiského právníka, který má za to, že otroctví je „nemorální“, ale jinak ho příliš nezajímala politická ani sociální práva Afroameričanů, až k politikovi, jenž nově definoval svobodu jako nejzákladnější americkou hodnotu a přinesl vizi moderního státu, kde spolu v rovnosti žijí různé rasy. „Tím, že dáme svobodu otrokům, zaručíme a posílíme svobodu svobodných,“ prohlásil při podpisu dokumentu a dodal, že „nikdy předtím nebyl tak pevně přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí“.

Spolu a bez břemene

Jak známo, obraz vydá za tisíc slov. I kdybychom z podrobných záznamů pamětníků nevěděli, jak těžce na prezidenta doléhala občanská válka, fotografické portréty mluví přesvědčivě. Z černobílé fotografie z února 1865 na nás hledí ztrhaná vrásčitá tvář, s očima hluboko zapadlýma, starší než na Lincolnových 56 let. I přes obrovskou únavu měl důvod k radosti – právě podruhé zvítězil v prezidentských volbách, a tentokrát drtivě, a válka spěla k vítěznému konci. Prezident však měl před sebou další čtyři roky v úřadě, a i když už čekal usmíření, správně se obával sociálních i politických následků krvavého konfliktu. A měl před sebou ještě úkol, na němž mu kromobyčejně záleželo: dotáhnout do úplného konce zrušení otroctví a přesvědčit Kongres, aby na tento třináctý dodatek americké ústavy kývl.

O co se naopak neobával vůbec, byl jeho vlastní život. Vytrvale odmítal posílení bezpečnostních opatření, jež mu navrhovali lidé z jeho týmu, která bychom dnes zřejmě nazývali ochrankou. Bez zvláštního doprovodu se Abraham Lincoln vydal v polovině dubna 1865 také do Fordova divadla. Tam už jej – jak známo – očekával John Wilkes Booth, slavný shakespearovský herec a též fanatický zastánce a špion Konfederace. Původní plán unést prezidenta na Jih opustil v okamžiku, kdy slyšel Lincolna mluvit o plánu udělit části černých Američanů volební právo. Booth Lincolna sedícího v divadelní lóži střelil zezadu do hlavy a těžkým zraněním politik za několik hodin podlehl.

O Lincolnovi vyšlo 16 tisíc knih a v počtu stránek ho poráží pouze Ježíš, který má ale více než 1850 let náskok.

Tweetni to

Prezident, kterého na počátku všichni podceňovali a málokdo mu věřil, opouštěl své Američany opět sjednocené a bez břemena otroctví. I když to, co následovalo po Lincolnově odchodu ze scény, nebylo ani omylem tak jednoduché, jak to zní v předchozí větě. Země po válce sklouzla do dlouhé a hluboké krize a v některých směrech se neusmířila dodnes. Pro ilustraci, americký týdeník Time loni cítil potřebu vysvětlit, „proč jsme pořád rozděleni v pohledu na občanskou válku“. Abraham Lincoln nicméně zůstává prezidentem sjednotitelem, osvoboditelem a zachráncem.

Otcové, promiňte

Po půldruhém století patří Abraham Lincoln k těm nejblyštivějším americkým ikonám. Jeho tvář s výraznými lícními kostmi, kterou básník Walt Witman popsal jako „tak strašně ošklivou, že je vlastně krásná“, hledí z pětidolarových bankovek. Jako jediného z amerických prezidentů ho uznala společnost Disney za natolik atraktivního, že mu ve svých parcích věnovala atrakci. Sousedství s Mickym Mousem ovšem nijak nesnižuje fakt, že žádný jiný americký prezident není tak uctíván jako ten v pořadí šestnáctý. Nemají na něj ani otcové zakladatelé. „Promiň, Georgi,“ utrousil na adresu prvního prezidenta Washingtona nedávno deník The Washington Post, když Lincolnovo prvenství znovu stvrdil. Úcta je to téměř nábožná. Když se výše zmíněného režiséra Stevena Spielberga ptali, zda si na hlavu nasadil zachovaný originál Lincolnova klobouku zvaného „stovepipe“ (připomíná rouru od kamen), zděsil se. „To bych si nedovolil,“ kroutil hlavou filmař. „To by bylo jako kouřit v Sixtinské kapli.“ Stejně jako ostatní Američané i Spielberg si pamatuje, jak ho jako devítiletého poprvé ve škole ohromily příběhy o hrdinném prezidentovi, jenž zachránil jeho zemi. Deník The New York Times odhaduje, že celkem o Lincolnovi vyšlo 16 tisíc knih a v počtu stránek jej poráží jen Ježíš, který má ovšem plných 1850 let náskok.

K Lincolnovi se Američané obracejí i proto, že u něj hledají recept na své současné problémy. Zmiňovaná kniha historičky Doris Kearns Goodwinové o týmu namíchaném z politických oponentů vyvolala v roce 2005 velkou pozornost – rezonovala totiž s náladou ve společnosti i politice hluboce rozdělené válkou v Iráku. A rezonuje doteď. „Lincolnova strategie nás možná přitahuje více než kdy v minulosti a také ji mnohem více než dříve potřebujeme. Dnes ale bude jen velmi obtížné ji zavést,“ zhodnotila před časem Doris Kearns Goodwinová v The New York Times naděje, že Abeho medicína něco vyléčí. „Lze si nyní představit podobný tým? Jak by to vypadalo ve chvíli, kdy na sebe političtí oponenti i jejich spolupracovníci navzájem pohlížejí jako na nepřátele?“

RESPEKT 3/2013

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte