Nikdy v minulosti si rodiče nemysleli, že dovést syna k dospělosti je kdovíjaká věda. Stačilo se držet osvědčených zásad. Dnes se na Západě mluví o „krizi klukovství“ a společenskou shodu nahradilo individuální hledání. Někdy je docela dobrodružné.

Není jich mnoho, ale přibývají. Rozbíjejí si hlavu o zeď nebo se tlučou pěstmi do tváře. Házejí věcmi kolem sebe, proskakují okny, vrhají se pod kola aut. Děti s těžkým autismem a nezvladatelným chováním rozvracejí rodiny i veřejné instituce. Neumíme jim pomoci a společnost na ně není připravená. Vím, o čem mluvím. Má dcera je jedním z nich.

Psychiatrická léčebna v Bohnicích měsíčně přijme asi 500 pacientů. Většina se dřív či později uzdraví. Ti nejtěžší končí v pavilonu číslo 14. Jeho zdi už zažily ledacos, nikdo tu ale nepamatuje pacienta, jako byl Ivan Kaliáš. Tohle je příběh člověka, který se propadl do nejhlubších temnot lidské duše. A ošetřovatele, který mu pomohl najít cestu zpět.