Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Civilizace

Prezident, který měl viset

Gustáv Husák, otec normalizace

86_HUSAK_Karel Cudlín
Se svými lokaji. • Autor: Karel Cudlín

Servus Gusto.“ „Servus Juro.“ Víc než tento krátký pozdrav si muži v modrých mundúrech vyměnit nestihli. Na dvoře slovenské věznice Leopoldov se jen minuli, každý zařazený ve své skupině vězňů, pochodující opačným směrem. Klábosení nebo zdržování by jim dozorce zarazil. Ti dva se neviděli celá léta, snad od těch bezstarostných časů strávených společně v jedné třídě bratislavského gymnázia. A už nikdy se také neuvidí. Nečekané setkání uprostřed roku 1955 mělo být i jejich poslední.

Byl to jen letmý pozdrav, ale kdybychom chtěli hledat chvíli, která vystihne padesátá léta v Československu lépe než všechny učebnice, těžko najdeme vhodnější. Prvním z dávných spolužáků byl Juraj Gabura, dominikánský mnich, který se po komunistickém uzavření slovenských klášterů skrýval v ilegalitě a po dopadení a krutém mučení dostal doživotní žalář. Druhý byl bývalý předseda slovenského Sboru pověřenců, kovaný stalinista, který onu brutální likvidaci klášterů na Slovensku řídil.

Reklama
Reklama

86_HUSAK4_Karel Cudlín
První máj, jeden z rituálů normalizace. • Autor: Karel Cudlín

Mladší ročníky si při vyslovení jeho jména nejspíš vybaví méně dramatické obrázky. Někdejší postrach poválečného Slovenska na nich připomíná spíš vycpaný exponát z okresního muzea. Mechanické kynutí z prvomájové tribuny, objímání se s ostatními starci spravujícími porobené státy východoevropského okraje sovětské říše, monotónní „soudružky a soudruzi“ pronášené každoročně v novoročním projevu. Coby prezident osmdesátých let se jeví jako postava groteskní a zoufale nepřitažlivá, stejně jako režim, který reprezentoval.

Snad proto se o muži, který zemřel v roce 1991, mluví a píše jen málo. Což je škoda. Život a dílo Gustáva Husáka jsou ve skutečnosti mnohem zajímavější, než se zdá.

Tak trochu zbyl

Vtipů o Husákovi kolovalo svého času spousta, ale tento možná neznáte. Vyprávěl se totiž už dlouho předtím, než jeho protagonista složil prezidentský slib – v době, kdy z oken Pražského hradu ještě kynul T. G. Masaryk a talentovaný syn chudého rolníka Augustin Husák právě dokončoval v Bratislavě gymnázium.

Takže: mladému Gustovi, který je pokřtěný a v dětství ministroval, nabídnou, ať se vrátí ke katolíkům. Krátce se zamyslí, rozhodnutí není snadné. Je přece teď komunista, člen mládežnického Komsomolu a na hodinách náboženství farářovi nebojácně tvrdí, že existence Boha je holý nesmysl. Po chvíli přemýšlení se suše zeptá: „A mohl bych dělat papeže?“

Mimořádné ambice se u Husáka, jenž své rodné jméno Augustin časem nahradil modernějším Gustáv, zkrátka nedají přehlédnout už ve školních lavicích. Bez nich by se těžko stal prvním rodákem z tisícihlavé vesnice Dúbravka, který dosáhne na vysokoškolský diplom. Mladý student se vášnivě rád angažuje, skvěle se učí a na právnické fakultě se brzy vyšvihne do vedení různých studentských spolků. Současníci se shodnou, že Husák byl velmi schopný, cílevědomý a charismatický mladík, už tehdy však vrstevníky překvapovala jeho nenasytná touha po kariéře. „Často zaráželo jeho okázalé ukazování vlastní iniciativy, výlučné přisvojování si společně dosažených úspěchů, touha být všude a ve všem první,“ vzpomínal později slovenský diplomat Ladislav Šimovič na třicátá léta.

Mladý premiant si záhy po přijetí na univerzitu podá přihlášku do komunistické strany. V jeho generaci je to vcelku pochopitelná volba. Bratislava třicátých let je kosmopolitní, ale sotva stotisícové město, v němž Maďaři, Židé, Němci a Češi ještě přečíslí Slováky. Kdo se tady zajímá o politiku, má na výběr mezi staromódními agrárníky, Hlinkovými klerofašisty anebo komunisty, k nimž tíhne naprostá většina vzdělané mládeže. Mezi intelektuály, kteří píšou břitké články do levicové revue DAV, a tvrdým dělnickým jádrem strany však panuje nedůvěra. „Husák nebyl typ, který by chodil na demonstrace nebo organizoval stávky,“ vysvětluje historik Zdeněk Doskočil, jenž se touto osobností zabývá. „Byl bytostný intelektuál, zdatný řečník a publicista. Jeho prostředím byly kavárny, a ne partajní schůze.“

Je to právě Husákův bílý límeček, který s příchodem války čerstvě vystudovaného právníka na čas odstaví od hlavního proudu komunistických dějin. Což se však promění v nečekanou výhodu. Se vznikem fašistické Slovenské republiky přechází komunistická strana do ilegality a v odboji spoléhá hlavně na zkušené dělnické kádry. O intelektuály není zájem. Jenže v nevelké zemi se po třech letech stává nevyhnutelná věc – komunistům dojdou lidi. Věznice Tisova státu jsou v roce 1943 plné pozatýkaných funkcionářů a v podzemí nezůstal skoro nikdo, kdo by zvládl partaj řídit. Nutno podotknout, že válečné poměry v zemi jsou podstatně mírnější než v sousedním protektorátu. Nejsou tu Němci a jejich gestapo, každý každého zná a až do vypuknutí povstání se tu nepopravuje. Takže když Gottwald vyšle z Moskvy emisary, aby dali na Slovensku dohromady nové – v pořadí již páté – vedení komunistické strany, Gustáv Husák se najednou hodí. „Prostě tak trochu zbyl,“ vysvětluje lapidárně historik Doskočil.

V nové funkci samozřejmě nešlo o žádnou selanku: Moskva posílá plán velké odbojové akce, při níž už o krk půjde, a Husák, který žije na Slovensku legálně a má tu důležité kontakty, ji pomáhá organizovat a řídit. Záměr převzít moc v zemi sice ztroskotá, ale impozantní pokus o protifašistickou vzpouru vstoupí do dějin a poslouží svým aktérům coby skvělý odrazový můstek. Do mírových časů vstupuje Gustáv Husák jako hrdina Slovenského národního povstání.

V čele vnitra

Když se v dramatickém období let 1968 a 1969 rozhodovalo, kdo má dál vést zemi obsazenou ruskými tanky, jednu věc jako by si nikdo nechtěl připustit, ačkoli byla všeobecně známá. Totiž že Gustáv Husák už jednou u moci byl. „To období jako by smazal kriminál,“ vysvětluje historik Doskočil, „lidem přišlo netaktní mu ty roky připomínat, když posléze tolik vytrpěl.“ Příliš se nepřipomínají dodnes. Mladý slovenský historik Tomáš Černák (mimo jiné objevil dosud žijícího Husákova spolužáka Juraje Gaburu z úvodního příběhu), říká, že na Slovensku se ani dnes moc nemluví o stalinském mládí pozdějších hvězd pražského jara. „Já tvrdím, že pokud se má něco Husákovi vyčítat na prvním místě, tak druhá polovina čtyřicátých let,“ říká Černák.

Symbolem nejhoršího teroru v Československu je Gottwald. Gustáv Husák ho ale v mnohém předčil.

Tweetni to

Symbolem nejhoršího teroru v Československu asi navždy zůstane Klement Gottwald, jenže objektivně viděno – Gustáv Husák ho v mnohém předčil. Ostruhy ze Slovenského národního povstání ho po pádu Tisova režimu vynesou do (de facto vládní) funkce pověřence vnitra, v níž rozjíždí tvrdé represe proti politickým oponentům a církvím. Pro celý Husákův život je charakteristická lhostejnost k těm, kdo mu předtím pomohli, a tady na sklonku války můžeme zahlédnout první vlaštovky. Byl to farář, kdo Husákova otce kdysi přesvědčil, ať dá nadaného syna na studia. Husákem řízená Státní bezpečnost už ale v roce 1945 bez milosti pronásleduje a zatýká kněze.

Obnovení Československa ambiciózního komunistu na chvíli shodí ze sedla – Klement Gottwald dosadí do šéfovského křesla na Slovensku svého blízkého spolupracovníka (a Husákova úhlavního politického rivala) Viliama Širokého. Schopný stratég je ale brzy zpátky a většinu času do roku 1950 stráví ve vrcholných funkcích, čtyři roky coby předseda Sboru pověřenců – de facto slovenský premiér.

Z hlediska člověka z ulice

Husák pevně věří komunistickým ideálům a vizi jedné všemocné strany, takže nepokrytě usiluje o převzetí moci. Svůj malý slovenský puč vyzkouší už půl roku předtím, než v Praze proběhne únorový převrat. Jím řízená Státní bezpečnost vypracuje falešná obvinění ze spolupráce s fašisty proti členům Demokratické strany, která drží většinu křesel ve Sboru pověřenců – slovenské vládě. Vlna zatýkání a výslechů sice neodstaví demokraty úplně, jak zamýšlel původní plán, ale citelně je oslabí. A když je pak o pár měsíců později dílo dokonáno, nechybí Husák u žádných represí a čistek teroru poúnorové doby. Je u zatýkání agrárníků, s nimiž kdysi spolupracoval během povstání, kolektivizace, stejně jako u likvidace církví, kterou měl na Slovensku nějaký čas osobně na starosti. „Z hlediska člověka z ulice to bude provedené velmi brutálním způsobem,“ informuje v dubnu roku 1950 na zasedání ostatní soudruhy o plánované internaci mnichů, která vejde do dějin pod názvem Akce K.

Kriminál nijak nezměnil jeho poměr ke komunismu.

Tweetni to

Tou dobou už ale tuší, že sám může dopadnout velmi podobně jako řeholníci. Zvláštní složka StB na něj sbírá a vyrábí kompromitující materiály a Viliam Široký hřímá na Gottwaldův příkaz z partajních tribun, že skupinka slovenských národoveckých komunistů podrývá autoritu komunistického vedení v Praze.

Gustáv Husák se snaží odvrátit blížící se pád a při veřejných vystoupeních si sype popel na hlavu. Stalinův příkaz najít a odsoudit vnitřní nepřátele strany je však jasný a v zemích východního bloku už se chystají šibenice. Žádná sebekritika nemůže rozjeté soukolí zastavit. V únoru roku 1951 dostane Gustáv Husák pozvánku na bratislavské ústředí strany. V kanceláři na něj čekají tajní policisté se zatykačem.

Jsem starý člověk

Osobnost Gustáva Husáka vykazuje pozoruhodnou směs odvahy, nelítostné vypočítavosti a pevných zásad, pro něž je ochoten trpět. Husák, obdařený velkou houževnatostí, je sice mocenský pragmatik schopný pružně měnit názory a zrazovat přátele, ale vizi komunismu opravdu hluboce věří. Peklo, které mu právě začíná, vnímá jako historický omyl, přešlap zrádců, v němž je třeba obstát a rudou myšlenku uhájit.

Gustáv HUSÁK, Muammar KADDÁFÍ, politik
Na vrcholu moci se spojencem Muammarem Kaddáfím. • Autor: ČTK

Takže i když čtyři z pěti Slováků obviněných v monstrprocesu s údajnými nacionalisty po tvrdých výsleších podepisují falešná doznání, Husák odolává. Intelektuála, jenž trávil život v kavárnách a v partajních zasedačkách, nezlomí ani tři čtvrtě roku intenzivního mučení, odpírání spánku a jídla.

Jeho paličatost proces oddaluje a plánovaný veřejný soud nepřipadá v úvahu. Mezitím umírají Stalin i Gottwald a brutalita režimu mírně slábne. Historici se dnes shodnou, že právě Husákova vzpurnost zachránila pětici obviněných před popravou. On sám dostává v roce 1954 doživotí. Z téměř deseti let, která si celkem odsedí, stráví nepoddajný vězeň šest v samovazbě. „Dnes po tom všem jsem starý člověk,“ píše v žádosti o propuštění koncem padesátých let, „s podlomeným zdravím, se zchátralým a vyčerpaným tělesným organismem, duševně podlomený a ubitý.“

Muž, který v květnu 1960 vychází po amnestii z vězeňských vrat, opravdu nepůsobí jako někdejší mocný prominent. Ztrápený depresemi, jimiž trpí poslední roky kriminálu, opuštěný manželkou, která ho sice navenek podporovala, ale už dlouho žije s jiným partnerem, nucený hledat si manuální práci. Gustáv Husák se zdá vyřízený, ale pomalu se rodí cosi mnohem mocnějšího. Legenda o Gustávu Husákovi. Mýtus, který v živném podhoubí Bratislavy šedesátých let naroste do nečekaných rozměrů.

Jak se právě hodí

„Vzbuzoval velké sympatie, neprávem odsouzený vězeň, obrovsky statečný,“ vzpomíná český historik Jan Křen, který v šedesátých letech často navštěvoval Slovensko a s Husákem se vídal. „Měl pověst mučedníka a brzy se z něj stal v Bratislavě symbol.“ Začíná éra rehabilitací a Křen spolu s dalšími historiky zasedá v komisi, která Husáka v roce 1963 očistí od všech obvinění.

Někdejší Gottwaldův vězeň dostává zpátky stranickou knížku a nastupuje jako vědecký pracovník do Ústavu státu a práva. Napíše knihu o Slovenském národním povstání, v níž ovšem účelově zveličuje své zásluhy, potlačuje podíl demokratů na povstání, a co se mu nehodí, zamlčí (například svůj válečný názor, že Slovensko by se mělo stát další sovětskou republikou). Historici jsou rozpačití, ale kritizovat statečnou oběť temných padesátých let se nikomu moc nechce. Husák píše do novin, jezdí na besedy do škol a především si stále častěji troufá kritizovat prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného, který je kvůli svému odporu ke slovenské emancipaci v Bratislavě mimořádně nepopulární.

Turčianský Sv.Martin,oslava SNP, Slovenské národní povstání
Husák coby veterán na oslavě 3. výročí SNP spolu s Klementem Gottwaldem. • Autor: ČTK

Slovenské národní cítění patří vedle komunistického přesvědčení ke konstantám Husákova světonázoru. S nacionalistickou kartou pracuje ovšem účelově – ve čtyřicátých letech bez mrknutí oka snáší osekávání pravomocí slovenské vlády a parlamentu, aby nedráždil Gottwalda (jak jsme viděli, moc mu to nepomůže), později naopak vycítí, že mu slovenská otázka může dobře posloužit. Svými výpady vůči pragocentrismu získává ostrý a ironický řečník čím dál širší a obdivnější publikum. Rychle se stává hvězdou bratislavských kuloárů, v nichž rezonuje myšlenka rovnoprávné česko-slovenské federace. „V polovině šedesátých let začíná být částí slovenské inteligence paradoxně vnímán jako slovenský politik číslo jedna, ačkoli nemá žádnou moc a žádné funkce,“ říká historik Doskočil.

Velká část obdivovatelů nové politické hvězdy přitom s pozoruhodnou slepotou přehlédla, že onen znovuzrozený Husák se v některých ohledech nápadně podobá tomu starému. Kriminál nijak výrazně nezměnil jeho poměr k té podobě komunismu, které se vyučil ve čtyřicátých letech. „Sice se verbálně vymezoval vůči stalinismu, ale jeho myšlení zůstalo stalinské, jeho texty mají stále ten typický starokomunistický slovník,“ vysvětluje Doskočil, „a to už nikdy nedokáže překročit.“

Bratislavský historik Jozef Jablonický s Husákem v tu dobu pracoval v odborné komisi zabývající se válečným odbojem. „Měl zarážející způsob vedení diskusí,“ vzpomíná, „nejprve nechal všechny promluvit a pak pronesl něco jako závěrečnou řeč. Bylo jasné, že své stanovisko má připravené předem a názory ostatních vůbec nebere v úvahu.“

Náznaků prozrazujících, že odvážný mravní hrdina Gottwaldovy éry a populární rebel Husák zůstal především pragmaticky uvažujícím stalinistou, který chytře pracuje se svou legendou, bylo samozřejmě dost, ve své době se ale nezdály příliš naléhavé hlavně proto, že politický a mocenský návrat jejich nositele na výsluní se zdál čistým sci-fi. Husák věřil jen sobě a spoléhal jen sám na sebe, neměl ve straně žádné mocenské zázemí, žádnou kliku věrných. Nezajímal se o byrokratický aparát, neměl žádného ochránce mezi vlivnými potentáty, Moskva mu coby oběti padesátých let z principu nedůvěřovala. Ještě na začátku roku 1968 byl obyčejným řadovým komunistou s dobrou vyřídilkou. Pak sehrál partii, kterou z hlediska chladné technologie moci těžko označit jinak než jako bravurní. Z hlediska života v Československu šlo o katastrofu.

Stojím a padám

Pražská ulice v Bratislavě nedaleko centrály komunistické strany, 21. srpen 1968, sedm hodin ráno. Ulicí jede směrem od východu kolona sovětských tanků. Pozoruje je padesátník, který vypadá, že toho dnes moc nenaspal. Ještě včera měl projev v Žiaru nad Hronom a mimo jiné tu prohlásil, že už neexistuje síla, která by zastavila reformní proces v zemi. Teď zjevně rozrušený pozoruje tanky a na půl úst pronáší vizionářská slova: „Já národ z téhle katastrofy vyvedu, i kdyby mi za to měl naplivat do obličeje.“

Od Gustáva Husáka takové mesiášství vyžadovalo pořádnou sebedůvěru. Byl sice už od dubna místopředsedou vlády, ale to v tehdejším Československu mnoho neznamenalo. V komunistické straně, jediném skutečném mocenském centru, neměl dosud žádnou funkci. Situace se mění, když ho prezident Ludvík Svoboda krátce nato vezme s sebou na jednání do Moskvy. Důvody nečekaného privilegia nejsou zcela jasné, svou roli sehrálo zřejmě to, že Svoboda měl jako jediný ze stranických potentátů Husáka v oblibě a při jednáních se československé delegaci mohla hodit jak jeho výrazná inteligence, tak právnické vzdělání. Na paragrafy v Kremlu nedojde, Gustáv Husák se ale Sovětům předvede jako politik ochotný ke kompromisům. Bývalý vězeň, kterého Rusové dosud prakticky nezaregistrovali, anebo výhradně negativně, se náhle zdá být nadějným koněm do budoucna.

vláda - slib---Gustav Husak, Marian Calfa, Jiri Dienstbier, government, cabinet, Prague Castle
Tady jeho stopa končí. (Po jmenování vlády Mariána Čalfy v prosinci 1989) • Autor: ČTK

Je totiž jasné, že Alexandera Dubčeka, symbol pražského jara, bude třeba nahradit. Jenže kým? Promoskevští konzervativci a autoři dopisu zvoucího Kreml k okupaci jako Biľak a Indra jsou doma nenávidění a nemají žádnou podporu. Husák má pověst reformisty, což se hodí, zároveň se však Sovětům zdá, že to s jeho touhou po změnách nebude tak horké. „On se k reformnímu proudu v roce 1968 připojil v podstatě ze strategických důvodů a mnoho věcí, které říkal třeba o nepřípustnosti cenzury nebo toleranci politické opozice, si ve skutečnosti vůbec nemyslel,“ říká historik Zdeněk Doskočil. Po návratu z Moskvy Husák obratně prezentuje jednání jako rozumný kompromis a vyvolává zcela nepodložené naděje, že situace je příznivá a sovětská vojska začas odejdou. Jako už tolikrát říká, co lidi chtějí slyšet. Je zvolen prvním tajemníkem slovenské komunistické strany a konečně se stává členem ústředního výboru KSČ, jedním z pěti nejmocnějších mužů státu.

Svědkem, který ono časné ráno po okupaci vyslechl Husákova později často citovaná slova, byl Miroslav Kusý. Známý marxistický filozof a pozdější disident, který během pražského jara intenzivně psal do novin o potřebě politických změn, záhy dostane od Husáka pracovní nabídku. „Vedl jsem od září 1968 jeho ideologické oddělení,“ vysvětluje Kusý, „bylo zvláštní, že se vůbec nezajímal o to, co dělám, neradil se se mnou, v podstatě si mě nevšímal. Až později jsem pochopil, že moje volba byl od něj jen taktický krok, jak dát lidem najevo, že reformy budou pokračovat.“

Počátkem roku 1969 Husák už budí v části společnosti rozpaky. Ještě před půl rokem tvrdil, že je třeba otevřít zadrátované hranice, teď pronáší, že státní hranice není žádné korzo, aby si po ní každý jen tak chodil. Z rezolutního „s Dubčekem stojím a padám“ se pomalu stává požadavek, aby lídr z roku 1968 odešel. „Husák pochopil, že Sověti se nesmíří s ničím menším než s tvrdou pacifikací,“ vysvětluje Doskočil. „A nepochybně si řekl, že je lepší, když to udělá on než někdo horší.“

Systém, který vybudoval a nedal na něj dopustit, ho nakonec dokonale pozřel.

Tweetni to

Svým opouštěním reformního kurzu ztrácí v Čechách popularitu (Slovensko v něm naopak většinou dál ctí bojovníka za národní věc a za vítězně prosazenou ideu federace), o přízeň veřejnosti už ale v tuto chvíli tolik nejde. Husák hraje o jediné – o křeslo prvního tajemníka strany, který se má volit v dubnu roku 1969. Moskva ho sice podporuje, na tajné schůzce na Ukrajině dostává od Brežněva instrukce, o nichž nikdy nepromluví. Ale Sověti mohou volbu ovlivnit jen nepřímo. Slovensko stále stojí za ním, coby kompromisní volbu ho se skřípěním zubů podporují i straničtí konzervativci, kteří pochopili, že se s ním dohodnou. Váhají ale čeští komunističtí intelektuálové spojení s pražským jarem – zjevná otočka v rétorice působí podezřele. Vpředvečer volby sehraje klíčovou roli rektor Vysoké školy politické Milan Hübl. Obchází nerozhodnuté a přesvědčuje je, že Husák je nejlepší možnost – rozhodně lepší než konzervativci a jeho zkušenost z padesátých let dává záruky, že se nebudou opakovat procesy. Třetí dubnový čtvrtek roku 1969 se tak Gustávu Husákovi plní životní sen. Drtivou většinou hlasů je zvolen šéfem Komunistické strany Československa.

Menší zlo

„Založit.“ Generální tajemník se tváří nezúčastněně a podává své sekretářce Jozefíně Darášové dopis. Je od Milana Hübla, který bývalému spojenci velmi emotivně vyčítá, že vývoj v zemi se ubírá špatným směrem. Muž, který před dvěma lety zařídil Husákovo zvolení, je prozatím „jen“ vyhozený ze strany a z práce. Pětiletý kriminál za rozvracení republiky ho teprve čeká. Bez svého původního zaměstnání je i mnoho dalších známých z šedesátých let, třeba Miroslav Kusý nebo historici Jan Křen a Vilém Prečan, kteří Husáka pomáhali rehabilitovat. A s nimi i několik set tisíc Čechů a Slováků, kteří při masivní vlně prověrek odmítli odsoudit předsrpnový vývoj a sovětskou okupaci chválit jako „bratrskou pomoc“. Sekretářka bere dopis a zakládá ho do šanonu.

Gustáv HUSÁK
Husák jako mladý předseda Sboru pověřenců. • Autor: ČTK

Jednaosmdesátiletá Jozefína Darášová je sice téměř slepá, ale paměť jí slouží skvěle. „Ano, občas se na něj obraceli staří známí,“ říká bývalá sekretářka. „Ale on se nechtěl umazat kontakty s lidmi, kteří podle něj zradili stranu. Nikdy nikomu nepomohl.“ Paní Darášová pracovala u Husáka pět let, v letech 1969–1974, a v jejím vyprávění ožívá pracovitý, asketický solitér, který večeřel zásadně párky, kouřil jednu cigaretu za druhou a kromě politiky neměl žádné koníčky ani přátele.

Během první fáze normalizace se prý Husák velmi změnil. Na začátku energický a samostatný politik, který odmítal ochranku, pronášel projevy spatra a zajímal se o to, co se mezi lidmi říká, byl po pěti letech zamlklý, pasivní, obklopený neustále bobtnajícím aparátem. „Pamatuju si, jak se těsně předtím, než jsem odešla, plánovala státní návštěva Indie,“ říká Darášová, „sedm aparátčíků řešilo, jestli má v projevu říct, že Indie dosáhla nebývalých, anebo obrovských úspěchů. A on poslouchal. To by Husák roku 1969 nikdy nedopustil.“

Nuda s aparátčíky ovšem nebylo to nejhorší na osudu politika, který v šedesátých letech dokázal uhranout davy a během jediného roku se z nuly vyšvihnout do čela státu. Husák, katapultovaný kdysi vzhůru coby „menší zlo“, se pro okupanty ukázal jako skvělá volba. Procesy à la padesátá léta se pod ním opravdu nekonaly, ale takové krvavé zúčtování by pravděpodobně nenastalo ani při volbě kteréhokoli z radikálů: nic takového si totiž kvůli mezinárodní situaci nepřála Moskva. Ale kromě šibenice a tvrdého mučení Husák využil všechny prostředky, aby v zemi zadusil všechny zárodky svobodného myšlení – vězení pro ty, kdo s otevřenou kritikou režimu nepřestali ani po roce 1969, systémy prověrek a kádrování, profesní likvidaci, tajnou policii se všudypřítomnou sítí udavačů.

Na finále jeho kariéry se tak můžeme dívat dvojí optikou. Svým způsobem během zlomových let 1969–1970 splnil to, o čem snil za války – Československo se po dekádě uvolnění fakticky stalo pod jeho vedením další sovětskou republikou, řízenou přímou telefonní linkou z Moskvy na Husákův stůl. Problém byl v tom, že reálná moc generálního tajemníka, který celoživotně po moci toužil, byla v tomto systému stále menší. Aktéři oné doby se shodnou v domněnce, že na začátku normalizace Husák chtěl „něco“ z předchozích liberálních reforem zachránit, nebyl jen chladný cynik a sovětská loutka. Nikdo konkrétně neví, zda a jaký plán měl, každopádně mu chyběla buď chuť, vize, nebo odvaha, protože žádnou liberalizaci na soudruzích v Moskvě ani v Praze nevymohl.

Onen systém, jehož normalizovanou tvář vybudoval a na jehož „základní myšlenky“ nedal dopustit, ho postupně dokonale pozřel. Od poloviny sedmdesátých let jeho vliv ve vedení strany mezi prokremelskými jestřáby pomalu slábne a pocítí to i jeho osobní sekretářka. „Husák věděl, že žiju s přítelem, který neprošel prověrkami, ale říkal, že můj osobní život je moje věc,“ vzpomíná Jozefína Darášová, „vím ale, že mu to občas někdo předhodil. A pak v roce 1974 za mnou přišel a měl slzy v očích. Říkal – Jozefíno, víš, že tě mám rád, ale už tě tu nemůžu dál podporovat, nejde to.“ Své sekretářce nejmocnější muž státu ještě zařídil dobré místo jinde a pak už se nikdy neozval ani neodpověděl na jediný dopis.

Sám na Hradě

Zprávy prosakující občas z jeho bezprostředního okolí naznačovaly, že generální tajemník příliš šťastný není. Jeho druhá žena tragicky zahynula, se stále stejnými soudruhy v politbyru se drželi v šachu dlouhých dvacet let a čím dál nemocnější Husák se nezmohl prakticky na nic. Normalizované Československo se samospádem šinulo od pětiletky k pětiletce a vedl jej velmi osamělý a skleslý muž.

Tím nejvýmluvnějším obrazem, který viděla jen hrstka jeho asistentů a bodyguardů, byl konec osmdesátých let, kdy ho českoslovenští komunisté sesadili z funkce generálního tajemníka a nahradili mladším Jakešem. Zůstal mu prezidentský úřad. Celé dny prý seděl v pracovně opuštěného a zašlého Pražského hradu a nepřítomně hleděl před sebe. Před dveřmi si nechal pochodovat stráž, tak jako kdysi v leopoldovské věznici.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1528
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte