V každodenním životě už jsem vůči rasismu imunní - a to je asi nejhorší
 
blm
Protest na podporu hnutí Black Lives Matter • Autor: REUTERS

Už druhý měsíc pokračují po celých USA protesty na podporu hnutí Black Lives Matter. V New Orleansu, centru amerického Jihu, kde Afroameričané tvoří 60 procent populace se i minulou neděli sešly stovky lidí, kteří znovu požadovali stržení tzv. konfederačních soch ve městě. O tom, co tamní komunita právě teď prožívá, mluvil pro časopis Respekt Jeremy Wheaterspoon, pětatřicetiletý Afroameričan žijící na neworleanském předměstí Metairie. V osmnácti odešel jako první z široké rodiny žít mimo Louisianu. Přestěhoval se do New Yorku, kde studoval tanec a kde se po několika letech v malých produkcích dostal do broadwayského představení Lví král. Po deseti letech a po těžké životní epizodě závislosti na pervitinu se vrátil do rodné Louisiany. Teď pracuje jako sociální pracovník pro neziskovou organizaci, která pomáhá zajišťovat ubytování lidem snažícím se zbavit se závislosti na drogách a alkoholu. Zároveň studuje na místní zdravotní škole Charity School of Nursing – podle jeho slov proto, že se černochům nedostává stejné pozornosti ze strany nečernošského personálu. A on chce být jedním z těch, kteří to pomohou změnit.

Na Vašem facebookovém profilu je několik velmi emocionálních videí reagujících na protesty po celých Spojených státech. Chodíte i do ulic?

Vůbec jsem nebyl schopný osobně na protesty chodit. Psychicky a emocionálně bych to nezvládl, zřejmě by převládla frustrace a zlost nad rozvážným klidem, kterého se snažím dosáhnout v diskuzích s lidmi – chci, aby byl náš hlas a naše vzkazy co nejlépe slyšet.

Přesto jste velmi aktivní…

Aktivně se snažím podporovat různé petice, podporuju finančně různé organizace, něco jsem daroval i přímo rodině George Floyda, aby se domohli spravedlnosti. Dělám často videa a živé přenosy na sociálních sítích, kde se snažím komentovat, co se v černošské komunitě děje, posílám vzkazy, kde vysvětluju, jak bolestivé to pro nás je. Mám velmi různorodou skupinu přátel, takže se snažím zasáhnout co nejširší spektrum. Například jedna z mých nejlepších kamarádek se bude na podzim vdávat a její budoucí manžel je policista. Tak s ním jsem probíral dlouhé hodiny, jak to vidím já, a chtěl jsem slyšet, jak to celé vidí zase on.

Jeremy Wheaterspoon
Jeremy Wheaterspoon

Našli jste porozumění?

Je to člověk, kterého už znám delší dobu a vím, že má v sobě hodně soucitu, který postrádám u policistů prezentovaných v médiích. Já vím, že nemám vždycky pravdu a že mé názory a pohledy na svět odrážejí jen mou životní zkušenost - takže jeho zkušenost jakožto bílého muže a policisty je úplně jiná. Mluvil například o tom, jaké diskuze teď probíhají přímo mezi členy sboru, takže díky němu vím, že policie není jednolitá skupina, že ne všichni jsou rasističtí násilníci. Mluvil o tom, že sám zažívá napětí, sbor se rozdělil na dvě skupiny - na ty „tvrdé“ a na ty, kteří se proti jejich praktikám snaží bojovat. Působí jako detektiv v jednom z nejrasističtějších koutů Louisiany, ve Washington Parish, kde se stalo v minulosti několik případů s rasistickým podtextem. Přímo  v tom žije a nemá iluze. Byl jsem na začátku rozzuřený, ale překvapilo mě, že mě vyslechl a nabídl řešení, na kterém se on sám dokáže do jisté míry podílet.

Když mluvíme o bělošských známých. Během protestů se snaží vystupovat na podporu hnutí Black Live Matters i bílá většina. Jak se díváte na jejich roli?

Existuje hodně doporučení, jak by se teď měli naši bílí podporovatelé zachovat, a já s nimi souhlasím. Hlavní pravidlo je, že pokud chcete být po našem boku, musí jít stranou nenávist, agrese a „zbytečné drama“. Jsem vděčný za každou podporu, ale upřímně si myslím, že naši bílí spojenci by teď měli trochu zařadit zpátečku, co se týče vlastních projevů. Je to náš boj, teď by měly být nejvíce slyšet naše hlasy, my jsme ti, kdo zažívají nespravedlnost. Šířit naše zkušenosti dál je to nejlepší, co můžete udělat.

Když sledujete protesty i diskuze, máte pocit, že budou mít hmatatelný dopad?

Dáváme jasně najevo, že už toho máme dost, že už to nadále nebudeme přijímat - a že potřebujeme změnu. Pokud chaos, protesty, blokace dopravy i zapalování budov přinutí lidi, aby se zastavili a poslouchali, tak si myslím, že se prostě něco dít musí. Nemůžeme někomu bránit, aby dal najevo své pocity. Jak už jsem říkal: já nebudu jeden z těch, kdo rozbíjí výlohy, ale rozumím těm, kteří už nevědí, jak jinak svou frustraci vyjádřit. Když k tomu přidáte karanténu, kdy lidé byli tři měsíce zavření doma a zprávy o nekončícím zabíjení nevinných Afroameričanů, je výsledkem hrnec s vařící vodou - jen se čeká, až přeteče. A to se teď děje. Už vidíme i nějaké změny, stát NY zrušil sekci 50 občanského zákoníku, která doposud zaručovala mimo jiné ochranu policejních záznamů, které zachycují podobné incidenty, jako byla Floydova vražda.

Co tedy říkáte na to, že protesty provází i vykrádání obchodů?

Lidé hází všechny, koho vidí v televizních zprávách, do jednoho pytle. Ale v té skupině protestujících jsou demonstranti, vzbouřenci i kriminálnici a zloději. Ti, kteří vystupují na demonstracích, kteří se snaží, aby byl slyšet jejich hlas, jejich volání po právech a po změně, to jsou ti, kteří jsou v ulicích, protestují před státními úřady, ti, kteří mluví s médii. Ta druhá skupina - to jsou anarchisté, kteří prostě chtějí ničit. No a zloději, kteří ničí výlohy a vykrádají obchody, jsou oportunisté, jen chtějí využít toho, co se zrovna děje, a vydělat na tom. Takhle jednoduché to je. Ty skupiny netvoří celek.

V samotném New Orleansu, kde černošské obyvatelstvo tvoří 60 procent populace, přitom  protesty probíhaly poměrně v klidu a v malém. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že jsme odolní. Máme každý rok hurikánovou sezónu, máme za sebou všechny ty hrůzy, které přinesla Katrina, máme za sebou tolik těžkostí a bolesti, že víme, jak se k věcem postavit. V nouzi se umíme spojit a jít si za svým. Myslím, že to je jeden z hlavních důvodů, proč jsme vše udrželi v relativním klidu. Zároveň chci říct, že jsme byli zklamaní z neworleanské policie - jeden den během protestu na dálnici poklekli na podporu demonstrujících, další den do nich pustili slzný plyn (NOPD použila slepé náboje a slzný plyn, když se demonstranti blokující dopravu oproti původnímu plánu nechtěli rozejít, ale pokračovat v pochodu přes most nad řekou Mississippi – pozn. aut.). Což mě přivádí k otázce, jestli je to z jejich strany jen hra…

V New Orleansu se nakonec protesty posunuly spíš do roviny strhávání konfederačních soch a snah o přejmenování ulic a náměstí.

To je pro mě jedno a totéž. Tohle téma se tady řeší mnoho let a myslím, že konfederační vlajka a sochy vážící se k této době jsou největší a nejzbytečnější americké trofeje - připomínají otroctví a rasismus. Konfederace nezvítězila. Neexistuje žádná jiná země, která dovoluje oslavovat vlajku těch, kteří podporovali a podporují nenávist. A o co víc, tento symbol pořád rozdmýchává nenávist a napětí mezi Američany. V Německu by nenechali vlát vlajku s hákovým křížem anebo stát sochy z dob holocaustu. Často slyším námitky, že s těmi monumenty ztratíme i naši historii. Ne, neztratíme. Pořád ji budeme znát, je v knihách. Tyhle vlajky a sochy mají být v muzeích, kde budou tuto historii navěky připomínat. Ale nemohou přece stát na veřejných místech a být oslavovány za hrdinské činy, protože to zkrátka žádné hrdinské činy nebyly.

Když projíždíte okolo podobné sochy anebo stojíte na ulici generála Lee, jaké jsou pocity?

V každodenním životě už jsem vůči tomu imunní - a to je na tom asi to nejhorší. Protože bych je neměl ignorovat. Vlastně si toho nevšímám, vím, že ty nápisy nejsou pro mě a nikdo pro mě ty sochy nevztyčil. S tím se tady na Jihu musí srovnávat mnoho Afroameričanů: přehlížet akce, na kterých běžně vlají konfederační vlajky, takže to zkrátka není místo pro vás. Teď třeba přišlo prohlášení organizace Nascar, že na svých závodech zakazují přítomnost konfederačních vlajek. Ale proč probůh čekali tak dlouho?

Když společnost HBO oznámila, že dočasně stáhne film Sever proti Jihu, protože jej chtěla doplnit o doplňující odbornou diskuzi, strhla se kritika, že se rozloučíme i s klasiky světové literatury. Proč mají takové příběhy mizet?

Nemusí být přece na veřejně přístupných platformách. I když jej HBO stáhne, můžou si jej lidé koupit jinde. Uvítám každou diskuzi, která uvede souvislosti. Tento román vypravuje příběh pro bílého čtenáře. Nebyl psaný pro afroamerickou komunitu, otroctví a život otroků zkresluje, vše velmi romantizuje - a s tím mám problém. Mnoho lidí bere tento příběh jako skutečnost. Lidé se musejí vzdělávat z důvěryhodných zdrojů. Vždycky říkám, zrušte si televizi, vezměte si knihu, zajděte si na dokumentární film nebo čtěte jen věrohodná média. Ale to už je na vás - vy si musíte ty informace umět najít, vzdělat se. To není má úloha.

Vidíte rozdíly v generacích ve vaší rodině? Jak dění posledních týdnů vnímá generace vašich rodičů a prarodičů?

Má maminka mě měla v patnácti, takže já se cítím spíš jako součást její generace a máme podobné názory. Ale moje prababička, moje babička i moje matka - všechny byly vychovány tady v Louisianě na stejných základech. Museli jsme bojovat, abychom se z toho útlaku dostali. Já jsem byl první člověk v naší rozvětvené rodině, který odešel z Louisiany žít do jiného státu. Přestěhoval jsem se do New Yorku, když mi bylo osmnáct. Moje sestra byla první žena v rodině, která získala bakalářský titul. Trvalo to hodně generací, než jsme se dostali tam, kde jsme a kde můžeme získávat lepší vzdělání. Jsme první generace, která má výrazně lepší finanční zázemí než ty před námi. Mí rodiče i  prarodiče žili pod neuvěřitelným útlakem. Celý život slyšeli, že nikdy nedosáhnou na nic lepšího než na to, co mají a kde už jsou. Takže vím, že je to frustruje: chtějí se mít líp a především chtějí lepší život pro nás.

Mluví se u vás doma o rodinné historii?

Myslím, že na ni nikdy nemohou zapomenout. Má prateta stále žije v těsné blízkosti plantáže, na které se narodila. Dům mé babičky stál přímo před cukrovým polem, takže jim každý pohled připomínal předky, kteří na tom samém poli pracovali jako otroci. A to co museli překonat.

Jsou optimističtí, když vidí, jakou odezvu mají současné protesty? Sami už zažili během života podobné dění mnohokrát…

Mluvil jsem o tom s maminkou a shodli jsme se, že je to něco, co probíhá v cyklech, vzpomeňte na 90. léta a protesty v Los Angeles. A to je problém. Bojí se, že se na to zase zapomene, máme tu znovu zprávy o případech lynčování (za poslední měsíc byla nalezena čtyři oběšená těla Afroameričanů ve třech různých státech USA, policie je šetří jako sebevraždy, ale jejich rodiny a aktivisté jsou jiného názoru, píše například deník Washington Post – pozn. aut.). Nicméně to, že se teď protesty rozšířily po celém světě, snad pomůže vytvořit větší tlak na naši vládu.

Hnutí Black Live Matters upozorňuje na systémový rasismus i na ten v každodenním životě. Často teď ovšem zaznívá, že rasismus by neexistoval, kdyby se o něm tolik nemluvilo…

Jenom to, že o něčem nemluvíme, přece neznamená, že to ani neexistuje! Naopak o tom musíme mluvit neustále. Musíme jasně označit, co je rasismus. Pokud bude někdo v mé přítomnosti pomlouvat mého nejlepšího přítele, jasně se proti tomu vymezím a tu konverzaci zarazím. Totéž  by se mělo stát, pokud se budeme bavit o rase. Takže od všech svých bělošských kamarádů očekávám, že pokud uslyší takové ty rasistické komentáře „jen tak“ mezi řečí, musí takový hovor přerušit a dát těm lidem najevo, že existují hranice;  že takhle se vyjadřovat nemají. A že to nebudou tolerovat. To už bych raději viděl a slyšel lidi s bílou kápí na hlavě, protože by bylo hned jasné, že jsou to rasisté. Nejhorší jsou lidé, kteří si o sobě nemyslí, že jsou rasisté, ale tolerují rasistické ideje a zákony – i tyhle náhodné konverzace. Ti mi nahánějí největší strach, protože ani netuší, nakolik jsou součástí problému.

Jak vypadá rasismus ve Vašem životě?

Vyrůstat na Jihu znamenalo se potkávat s rasismem od dětství. Můžeme začít tím, že vás lidé oslovují „negře“. Často jsem taky slýchával, že mluvím jako bílý. Běloši to mysleli tak, že mi chtěli vystřihnout pochvalu, že se vyjadřuji správně a spisovně - srovnávali mě sami se sebou, jakoby mluvit správně byla jen jejich výsada. A černoši mi tak dávali najevo, že se nad ně povyšuju. Jak jsem říkal, má rodina pochází z plantáže White Castle v Louisianě. Má prababička pracovala jako sloužící v hlavní budově celý život. Já byl v rodině první vnuk, takže později má babička, její dcera, měla výsadu mě pojmenovat. Vybrala jméno Jeremy - schválně zvolila jméno, aby neznělo černošsky, aby jednou můj zaměstnavatel nepoznal jen z papírů, že jsem Afroameričan.

Takže si to vlastně každý den připomínáte…

Ano, je to pro mě hrozně citlivé téma - jen přemýšlet nad tím, jak se snažili, aby mě ochránili od rasismu a nenávisti. Jednou se mi taky stalo, že mě kamarád, o kterém jsem si myslel, že jej dobře znám, obvinil, že jsem mu něco ukradl, přitom ta věc byla moje. Abych to zkrátil, nikdy předtím jsme neměli jediný problém, ale jakmile se stal tenhle incident, nadával mi do negrů. To, že si bílá žena automaticky pevně stiskne kabelku, když se míjíme na chodníku, nebo že běloši rovnou přejdou na druhou stranu, aby se mi vyhnuli, je samozřejmě taky na mém seznamu. Nestává se to tedy velmi často, přesto si pokaždé, když k tomu dojde, připomenete, jak dlouhou cestu ještě máme před sebou, abychom dosáhli rovnosti, získali důstojnost a respekt.

Ptáte se sám sebe, odkud pochází ty předsudky a nenávist?

V životě mi lidé tolikrát řekli „Běž tam, odkud jsi přišel!“, že už to ani nepočítám. Ta nenávist vůči černochům je vlastně logická. Když se podíváte do historie, nikdy jsme neměli být rovnoprávní, nikdy to nebyl záměr. Byli jsme něco jako zvířata, majetek, vždy odděleni od ostatních - vše, co si dokážete představit, aby nás to dostalo do pozice „méně než člověk“. I když už se schylovalo ke konci otroctví, nikdy se nepočítalo s tím, že černoši budou jednou svobodní lidé. Často se uvádí, že otrokářství bylo hlavní příčinou vzniku občanské války, ale ve skutečnosti to byly peníze. Jih byl díky otrokům bohatší a jediný způsob, jak bohatství a růst Jihu zastavit, bylo právě zamezení otroctví. Pak vznikly takzvané „black codes“, normy limitující činnost a pohyb bývalých otroků, až jsme se dostali k  období zákonů Jima Crowa, tedy totální segregace. Rasismus je tak zakořeněný v americké kultuře, že pokud kritizujete rasismus, tak si rasisté myslí, že vystupujete proti Americe. A to je největší problém dneška.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte