Richterová: Je zoufalé, že systém je nastavený tak, že na chudé lidi musí být velká přísnost
 
Olga Richterová
Olga Richterová • Autor: Matěj Stránský

Teprve v pátek sněmovnou prošel navrhovaný kompenzační bonus pro lidi pracující na dohody. Takzvaní dohodáři, kteří byli dosud odkázáni na ošetřovné nebo dávku mimořádné okamžité pomoci, se často ocitali v patových situacích. To když ošetřovné dlouho nepřicházelo a žádost o dávku jim byla zamítnuta. Nešlo přitom o zanedbatelnou skupinu lidí. Navíc podle některých odborníků tato systémová pomoc vychází levněji než následné záplatování velkých potíží. Spolu s tím pandemie odhalila systémové díry ve fungování úřadů práce, přetížených pod náporem žádostí a přílišnou složitostí některých formulářů. „Lidi mají povědomí, že když se dostanou do průšvihu a přijdou o práci, stejně si nakonec musí pomoct sami. Má to obrovský dopad na šedou ekonomiku, protože raději budou pracovat načerno, než aby platili daně. Je to začarovaný kruh,“ říká poslankyně Olga Richterová za Piráty.

Vláda před nedávnem schválila kompenzační bonus pro lidi pracující na dohody, kteří odváděli pojistné. Předtím ale sněmovna tento návrh postupně třikrát zamítla. Jak si vysvětlujete, že vláda nechala tak dlouho bez podpory právě tuto skupinu zaměstnanců? 

Reklama
Reklama

Bylo snadné smést ze stolu vysoké počty lidí pracujících na dohody slovy: „jsou to jen přivýdělky“. Jenže nezájem o „dohodáře“ znamenal, že ve štychu zůstala i spousta invalidních důchodců. Zapomíná se na to, že invalidní důchod je jen něco mezi šesti až sedmi tisíci korunami. A jsou i lidé, kteří jsou uznáni jako invalidní, ale bez nároku na invalidní důchod, takže musí pracovat, protože mají pouze dávky v hmotné nouzi a potřebují si přivydělat. Další významná skupina dohodářů jsou rodiče, často samoživitelé, ale i řada dalších. Celkově na dohody odvádělo pojistné až 150 tisíc osob.

Problémy ale často byly i s vyplácením ošetřovného nebo dávky takzvané mimořádné okamžité pomoci (MOP), na které byli „dohodáři“ odkázáni. Proč se nakonec tato podpora ukázala jako nejistá?

Potíž je, že na některých kontaktních pracovištích úřadu práce trvá vyřízení mimořádné okamžité pomoci třicet dnů, jinde ji zase vyřídí v řádu dnů a někde dokonce i hodin. Ministerstvo práce a sociálních věcí také nepracuje se statistikami, jak dlouho trvá vyplácení ošetřovného v poměru s tím, jak malé mají lidé úspory. Z pohledu byrokratického šimla se dvou až tříměsíční doba na vyplacení ošetřovného zdá v pořádku, přitom je to obrovský problém. Takže to končí u různých sbírek na matky samoživitelky a potravinových bank. To sice lidi zachrání od hladu, ale na to, jak složitý a rozvětvený máme sociální systém, je jeho funkčnost nedostatečná.

Vzniká pocit ohrožení a nejistoty u mnohem větší skupiny lidí než jen u akutně ohrožených.

Tweetni to

Když jste se situací těchto lidí zabývala, s čím se na vás nejčastěji obraceli?

Více lidí teď komunikovalo přes Facebook nebo volali, že jsou zoufalí a napsali už všude možně. Takže mi chodily e-maily s otázkou: „Co si jako myslíte, že mám dělat, mám jíst trávu?” A většinou pak obsahují i relevantní popis životní situace. Takže je to třeba někdo, komu dva měsíce nepřišlo ošetřovné a komu zamítli dávku mimořádné okamžité pomoci. V takových případech nejvíce pomáhá, když situaci zachytí novinář. Většinou se pak do dvou dnů ozve úředník, že je vše vyřízené. Je naprosto zoufalé, že systém je nastavený tak, že na chudé lidi musí být velká přísnost. Lidi pak mají v povědomí, že když se dostanou do průšvihu a přijdou o práci, budou na tom navzdory systému dávek stejně špatně. Vzniká tím pocit ohrožení a nejistoty u mnohem větší skupiny lidí než jen u akutně ohrožených. Potom mají pocit, že si stejně nakonec musí pomoct sami, a to má obrovský dopad na šedou ekonomiku, protože si řeknou, že raději budou pracovat načerno, než aby platili daně, a to je začarovaný kruh.

Na některých úřadech práce byli lidé aktivně odrazováni od podání žádosti například o zmíněnou dávku mimořádné pomoci. Jak se dá systémově ošetřit, aby se v praxi přístup jednotlivých úřadů práce tolik nelišil a lidé neměli obavu o něco požádat?

Lidem často zůstane v hlavě ponížení z poslední návštěvy a potom už nechtějí dávat v sázku svou lidskou důstojnost. Někteří mi potom píšou, že raději budou hladovět, než by šli o něco žádat na úřad práce. Přesně z toho důvodu jsme založili web Sociální systém. Každý zde může jednoduše naklikat svou životní situaci a zjistit, na jaké dávky může mít nárok. Jsou tam jasně formulované podmínky, aby si nikdo nepřipadal znevýhodněný a bez informací. Pokud jsou lidi v průšvihu, rozhraní státní správy směrem k občanům je klíčové. Takto si představuju dostupnou státní správu ve srozumitelné podobě. Za rok provozu máme velmi pozitivní vazbu sociálních pracovníků, kteří jej v praxi pro své klienty využívají nejčastěji.

Právě kvůli složitosti formulářů se řada klientů při vyplňování neobejde bez pomoci sociálních pracovníků. Co se dá v současném systému vyplácení sociálních dávek zjednodušit? 

Musíme realisticky počítat s tím, že počet nezaměstnaných významně stoupne. Jak ostatně nasvědčují odhady ekonomů a čísla z okolních států, půjde patrně o nějakých deset procent. Elektronický systém ÚP je neuvěřitelně zastaralý, jenom zavést občana do systému trvá hrozně dlouho, i když už jsou o něm informace v jiných systémech státní správy. I elektronická komunikace prostřednictvím datové schránky je složitá, protože není uzpůsobená na automatický převod formulářů do systému a spousta věcí se musí přepisovat ručně. Takže prioritou by teď měla především být digitalizace ÚP.

Celostatni forum Piratske strany, Ostrava
Jak bojovat s virem? (Olga Richterová s předsedou Pirátů Ivanem Bartošem) • Autor: Matěj Stránský

To je praktická změna systému, jak ale změnit osobní přístup? 

Stejně tak je důležitý i diferencovaný přístup. Jinak by se přistupovalo k lidem, kteří roky pracovali a o práci přišli kvůli koronaviru nebo pouze mění zaměstnání a potřebují se na ÚP evidovat jen krátce. Takoví lidé si roky odváděli pojistné i na příjem určený právě pro případ ztráty zaměstnání, ale v praxi jsou leckdy aktivně odrazováni, a to je nefér. Mají přitom veškeré dovednosti, jen potřebují překlenout určité období. Třeba v zahraničí se v praxi liší přístup k čerstvým absolventům, kteří ještě nepracovali. Tam je potřeba jednat rychle a do zaměstnání je dostat, aby si nezvykli na to, že do práce nemusí. No a úplně jinak se pak pracuje s lidmi bez kompetencí. V Dánsku se říká, že nejsou takzvaně job ready (připraveni pracovat), to znamená že nejsou schopni okamžitě nastoupit do standardní práce. Je třeba počítat s tím, že jsou i takoví lidé. Jsou to třeba lidé po úrazu či se zdravotním postižením či jiným hendikepem, kteří si potřebují přivyknout na určité pracovní tempo.

Přesto, co se dá potom dělat s rovinou osobního přístupu, která se na různých pobočkách velmi liší?

Proto navrhuju, aby MPSV podpořilo spolupráci obcí a neziskovek. Když je v obci dobrá terénní služba, které se povede podchytit lidi v potížích a pomůže jim s vyplňováním různých formulářů a žádostí, má pak toho Úřad práce méně, úředníci nejsou přetížení a jsou vstřícnější. Pokud tyto dvě složky spolupracují a schází se, zpravidla to funguje dobře. Jakmile ale chybí komunikace s obcí, znamená to frustraci na obou stranách. Sociální pracovníci potom nevědí, proč jsou některé z žádostí zamítnuty a nerozumějí tomu, co úředníci chtějí. Navíc se na úřadech práce řeší spousta agend najednou, třeba příspěvek na bydlení nebo pěstouni. A když všechny hodíte na jednu hromadu a ke všem se chováte stejně nevstřícně, budí to neskutečně špatný obraz státu vůči lidem v různých životních situacích. Stát na jednu stranu pomáhá prostřednictvím obcí a jejich bytových a sociálních odborů, a ještě skrze úřad práce, ale koronakrize v plné nahotě ukázala, jak spolupráce těchto složek nefunguje. Takže je potřeba, abychom se jako stát zase navrátili k větší koordinaci pomoci státu přímo a prostřednictvím obcí. Obce totiž mají určitý bytový fond a k němu je potřebná i sociální práce. Problém je, že se jim v současnosti nevyplatí propojit své aktivity s dalšími.

Piráti chtějí schválit zákon na podporu dostupného bydlení. V současnosti ale podobné snahy vázly. Jak chcete zajistit dostupné bydlení v obcích?

Konkrétně upozorňujeme na to, že program na podporu výstavby je málo využívaný, přestože je pro celou republiku. Takže stát sice lije peníze na podporu bydlení obecně, ale už neřeší udržitelnost. Potřebujeme, aby státem vydané peníze byly alespoň trochu obecně prospěšné a investice nekončily v soukromých kapsách. Protože když si spočtete náklady na krizové bydlení - azylové domy, jedna domácnost stojí měsíčně zhruba třicet tisíc korun. Přitom kdyby se nám dařilo udržet rodiny v důstojném bydlení, vyplatilo by se to a bylo by to mnohem udržitelnější, proto bych byla ráda, aby se obcím systematická sociální práce s lidmi v potížích vyplatila.

Opakovaně se potvrdilo, že pokud lidé dostanou možnost důstojně bydlet, jejich životní situace se stabilizuje. Není tedy potřeba zaměřit se i na programy jako je brněnský Rapid Re-housing, který navrací rodiny z ubytoven nebo azylových domů do standardního bydlení?

Je to je jeden z příkladů toho, jak má vypadat sociální práce spojená s bydlením, jeden z nejlepších projektů MPSV. Stejně dobře funguje i v Liberci, Pardubicích, Českých Budějovicích, Sokolově nebo Ostravě. A všude se ukazuje, že když s rodinou půl roku intenzivně pracujete a následně ji rok doprovázíte, dovede se vrátit zpět do systému a stabilizuje si život. Dětem se lepší známky ve škole, jsou méně nemocné. Rodiče si znovu najdou práci, ale taková aktivizační sociální práce znamená pro obec náklady navíc. Když jdou děti do dětského domova, hradí to stát a stojí to až nějakých šedesát tisíc měsíčně, kdežto sociální práce s rodinou v ohrožení by mohla vycházet na pět tisíc měsíčně. Takže je to relativně levná investice, která vám za rok půl vrátí stabilitu. Problém je, že se to obcím v současnosti nerentuje, a proto často dělají jen nutný základ. No a realita je taková, že jakmile se nějaká obec snaží a doprovázení dělá, strachuje se, že se to příliš rozkřikne a začnou se do ní kvůli tomu stěhovat lidé. Cesta je, aby systémově ukotvenou podporu v bytové nouzi měly všechny obce s rozšířenou působností.

Není ale problém právě na straně financování podobných projektů? Jak obce přesvědčíte, že se jim tento model dlouhodobě vyplatí? 

V tomto případě jde spíš o koordinaci než o peníze. Znamenalo by to převzít model, který se ukázal jako funkční v řadě obcí. Šlo by o zavedení takzvaných kontaktních míst nebo vyčlenění člověka na sociálním odboru, který by navigoval ty, co mají problémy s bydlením. Prošel by s nimi třeba výpověď z bytu a ověřil by, zda je skutečně platná, nebo jim poradil, jak si vyřídit příspěvek na bydlení. Spousta lidí pouze neví, jak fungují realitní portály. Kdybychom takové poradenství sjednotili a udělali z něj systém, tak to samo o sobě nebude stát téměř nic. Jenže aby to obce vůbec mohly dělat, potřebují mít představu o stavu vlastního bytového fondu. Přála bych si, abychom postupně vyjednali s obcemi, že si takovou analýzu udělají.

To je opět běh na dlouhou trať. Co by se dalo dělat okamžitě?

Jako funkční se ukázala třeba spolupráce se soukromými majiteli v Mostě, funguje tam takzvané garantované bydlení. Soukromníkům se najdou nájemníci a dohlíží se na to, že je zaplacený nájem a nejsou konflikty se sousedy, to je výhodné pro soukromé majitele a neskutečně se to osvědčilo. Takovými přístupy se dá bytová situace v obcích poměrně rychle změnit, ale dají práci a vyžadují diskuzi s obcemi a se starosty.

Lidé měli možnost do podzimu odložit platby nájemného, přesto stále není dořešena situace skupiny, která by jako pomoc s jeho placením obyčejně využila dávku doplatku na bydlení. Ta se ale vyplácí, pokud člověk doloží, že za poslední čtvrtletí nájemné platil. Očekáváte, že se to nějak projeví na podzim, kdy bude nutné odložené nájemné doplatit?

Části lidí není jasné, že se nájemné pouze odkládá a stejně se bude muset doplácet. Pokud ho odloží, na dávku nebudou mít nárok, a to je průšvih. Ministryně Dostálová sice slíbila, že se situace bude řešit, ale zatím se nic se nestalo. Takže jsem se snažila šířit povědomí, aby lidé nájemné nepřestávali platit. Bylo jim jen řečeno, že se teď nemusí platit nájem, ale už se nezdůraznilo, že zde číhá takováto nástraha. Odložil se problém, který bude na podzim mnohem hlubší, pokud lidem narostou dluhy a nebudou je mít jak uhradit. Je to odpovědnost této vlády.

Často zmiňujete dobré příklady sociální práce různých evropských států. Které státy jsou pro nás nejlepší vzor?

Jednak mě inspirují různé studie a knihy, naposledy Good economics for hard times, zabývající se právě politickými a behaviorálními aspekty různých politik a přístupů, které jsou funkční napříč zeměmi. A vloni v listopadu jsme společně s dalšími poslankyněmi ze sociálního výboru jely na výjezd do Dánska a navštívily jsme sídliště Gellerup ve městě Aarhus. To je dobrý příklad toho, jak se dá neoblíbené místo transformovat v populární lokalitu. Vznikne tam podíl drahých bytů určených na prodej do soukromých rukou a částečně obecní bydlení, a to je plán na třicet let. V Dánsku dospěli k tomu, že obce musí dělat dlouhodobě funkční projekty, protože jinak stát akorát záplatuje díry, aby lidé nebyli na ulici. Systém dávek je nastavený tak, že jde z konkrétních obecních, nikoli státních rozpočtů, takže je na každé obci, aby si hlídala efektivitu jejich rozdělování. Na úrovni obcí je tedy mnohem více peněz, ale zároveň mnohem více zodpovědnosti. Obcemi bývá zřizovaná i speciální škola, kam chodí rodiče s dětmi, když se objeví větší potíže, a společně s dalšími rodinami intenzivně pracují na tom, aby se jim podařilo něco změnit. Je to lepší, než když se z dětí postupně stávají sígři a rodiče je nechávají být. Takto spolupracuje škola, sociálka a státní orgány, a to vždy přináší ovoce.

Snoubí se to s vaší představou, jak byste to chtěla prosadit? 

Je to o dlouhodobém výhledu, jako Piráti chceme posilovat roli větších obcí. Velkou inspirací je i německý a rakouský systém. Jedním z nejzajímavějších řešení, jak předcházet určitým situacím, je, že řada obcí podporuje nezaměstnané, aby chodili do muzeí, galerií nebo do sportovních zařízení, aby lidi bez peněz nebyli vyloučení z veřejného prostoru a nemuseli být jen doma. A to je velmi vstřícné, a zároveň důsledně pracují s možností práce na částečný úvazek. My v tom máme obrovský limit. Nemotivujeme lidi k postupnému přechodu z evidence úřadu práce do zaměstnání, chceme buď všechno, nebo nic, buď musíte být plně evidovaná a bez práce, nebo v práci. Ignorujeme to, že člověk postupně potřebuje ubírat podporu a přidávat pracovní úvazek bez toho, že by na svou aktivitu doplatil snižováním svého celkového příjmu, například skokovou ztrátou nároku na dávky na bydlení. Zejména, když jde o ty lidi, co byli dlouhé roky třeba na invalidním důchodu. Měli bychom lidem umožnit postupný přechod do určité životní situace. Životní přechody jsou dnes v Česku často nastaveny tvrdě. Jdete z plného pracovního nasazení na mateřskou, potom zase na sto procent do práce, ale tak to přece v běžném životě nefunguje, proto si myslíme, že je potřeba podpořit i částečné úvazky za různých okolností.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte