Muzikál Lazarus byl završením mé zkušenosti s hlídáním dětí

„Raději jsem hlídala děti a čekala na něco, s čím budu opravdu bytostně ztotožněná,“ vysvětluje herečka a zpěvačka Erika Stárková, proč se rok po boomu seriálu České televize Most! spíše než kariéře věnovala profesionálnímu hlídání dětí. A čekání se nakonec postupně zúročilo. Nedávno získala Thálii za roli Dívky v muzikálu Lazarus pražského Divadla Komedie z pera zpěváka Davida Bowieho a irského dramatika Endyho Walshe. Mimo to se od srpna pravidelně objevovala na obrazovce v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Nově také navázala spolupráci s hudebním vydavatelstvím Supraphon a promýšlí vydání první desky. „Za léta domácího nahrávaní už mám vlastní texty a melodie, ale potřebuju si ujasnit, jestli se nespojím s nějakým básníkem, případně kdo bude producent. Vyřešit, jakým směrem se chci ubírat a jaká témata chci lidem přinášet,“ říká.

Jak prožíváte dozvuky Ceny Thálie i soutěže Tvoje tvář má známý hlas, kde jste se dostala do finále?

Teprve teď mám čas nad tím pořádně přemýšlet, protože ve Tváři jde všechno strašně rychle, každý týden začínáte s novou postavou. Normálně byste roli nebo skladbu zkoušela třeba měsíc nebo dva – v soutěži na ni máte čtyři dny. Ve čtvrtek se natáčí, v pátek odpočíváte, v sobotu mrknete na nového interpreta, v neděli točíte pěvecký trénink, a pak už je první generálka. Takže každý týden byl tak trochu maturita, ale zároveň mám z druhé strany pocit, že jsme na podobné tempo zvyklí. U divadla se každý den může stát cokoliv: někdo si zlomí nohu, vy dostanete text a máte na něj týden, ale někdy jen pár hodin.

Takže vás podobný tlak dovede motivovat?

Jednak mi vyhovovalo, že se pořád něco dělo, a vždycky mě bavilo se proměňovat. Bylo to fascinující, desítky lidí pracují každý týden na tom, abyste měla kostým, paruku, speciální zuby nebo čočky, případně vám i vyrábějí masku; všichni makají, aby byl výsledek v jednu chvíli co nejlepší.

Soutěž je kombinací vašich oblíbených disciplín – tance, zpěvu i herectví. Přijala jste nabídku bez váhání?

Poprvé jsem ji dostala vloni a tehdy jsem odmítla. V té době jsem s tou soutěží nesouzněla, vlastně mi připadala trochu divná. Bylo to krátce po odvysílání Mostu! a přála jsem si, aby byl celý ten rok o postavě transsexuálky Dáši. Chtěla jsem ji nechat doznít. Představa, že bych se hned potom natírala barvou nebo převlékala za muže, mi připadala nepatřičná.

Po odvysílání seriálu Most! jste zároveň očekávala, že začnou přicházet herecké nabídky…

Myslela jsem si, že budou přicházet velké role, budu hodně hrát, ale zároveň jsem na to ještě nebyla připravená. Ani Most! nemohl přijít dříve, nebyla bych na něj nachystaná vnitřně ani herecky. Pokud bych podobnou roli dostala před deseti lety, nezahrála bych ji. Bylo mi jasné, že se z Tváře znovu ozvou - a tentokrát jsem si řekla, že to prostě dám. Už jsem taky trochu tušila, jaká tam bude parta lidí, třeba Bára Basiková nebo Jitka Čvančarová. A potvrdilo se mi, že když něco zprvu odsoudím, tak mi to na just vstoupí do života, abych to pochopila.

Tohle se vám děje často?

Děje se mi to pořád a dost s tím zápasím. Tvář byla jedna z takových příležitostí. Nebylo čas řešit, kdo měl lepší číslo a komu to zrovna lépe sedlo. Máte jen jeden pokus, což je trochu sázka do loterie. Ostatní vidí, že jste to neudýchala, nebo jste pro ně prostě trapná, ale od toho se člověk musí oprostit. I já jsem měla k takovým soudům tendence, jenže pak se s nimi člověk musí vypořádat sám. Na generálce vám to většinou jde, ale pak to třeba úplně poděláte. Třeba se v originále jede na playback, ale vy všechno děláte v reálu, za vámi deset profi tanečníků, díváte se do pěti kamer a předtím jste seděla pět hodin v maskérně - v tom je to obrovsky specifické.

Takže tahle zkušenost nějak zapůsobila na vaše ego?

Naprosto, mé ego někam odkráčelo. Bylo pro mě důležité uvědomit si, že to dělám především sama pro sebe. Teprve ve chvíli, kdy do toho dáte kus sebe sama, to může bavit i někoho jiného. Ale kdybych tam šaškovala jen proto, abych se někomu zalíbila, nemělo by to cenu. Každopádně je to v mnoha ohledech obrovsky nekomfortní, ale naučí vás to být neuvěřitelně profi - aby všechny ty vlivy zvenčí neměly vliv na váš výkon.

Takže jste z toho sama pro sebe vyšla jako větší profík?

Absolutně - a přeju všem, kdo mají rádi zpěv a pohyb, aby si to zkusili, protože je to posune dál. Pokud ovšem nejste muzikálový herec a nehrajete jeden muzikál za druhým, což není můj případ. Byla to pro mě škola a jsem za ni vděčná. Navíc se máte možnost setkat s lidmi, které byste jen tak nepotkala.

Na rozdíl od jiných herců a umělců jste jako soutěžící byli – jak říkáte -  poslední mohykáni, kteří měli možnost v pandemii pravidelně vystupovat. Pomohlo vám to překlenout hluché období?

Určitě a bylo to nádherné. Měli jsme možnost kvazi živého vystupování, to nás opravdu udržovalo. A kdy se vám teď poštěstí jít prakticky každou středu na celodenní koncert? Zůstávala jsem na generálkách a sledovala čísla kolegů.

Chcete se teď věnovat zpěvu. Jak vyhlížíte období, kdy to s koncerty a vystupováním není vůbec jisté?

Zatím nemám vlastní kapelu, takže si to ani nelze představovat tak, že nevím, co bude. Spolupracuji se Supraphonem a mám v plánu s nimi vydat první sólo desku. A všechen čas bych teď chtěla využít, abych si to promyslela. Za léta domácího nahrávaní už mám vlastní texty a melodie, ale potřebuju si ujasnit, kdo bude producent, vyřešit si, jakým směrem se chci ubírat a jaká témata chci lidem přinášet. Takže jsem za volno paradoxně ráda, protože jsem se nezastavila od začátku srpna.

Zatím jste často zpívala cover verze anglických skladeb…

Chtěla bych více experimentovat a zpívat asi budu česky, byť jsou angličtina nebo francouzština mnohem zpěvnější. Na druhou stranu, když poslouchám Čechy zpívající anglicky, může to být sebelepší, ale tolik mě to nezasáhne. Myslím si, že čeština je lepší, a ani moje angličtině není na takové úrovni. Pro mě je nejlepší česká zpěvačka Zuzana Navarová: její texty mají hloubku, dokážou vás rozplakat, rozněžnit, uklidnit, předat vám lásku nebo jinou informaci; to čeština umí. Můžu ji poslouchat pořád, nikdy mě neomrzí.

Považujete se za zdatnou textařku, nebo máte spíše v plánu se na někoho obrátit?

Samozřejmě mám i vlastní texty a učím se sama sobě věřit, že jsou dobré. Předtím jsem zpívala cover verze různých interpretů. A je to stejné jako v divadle - dokud nenapíšete vlastní text nebo monodrama, tak si pořád jen na někoho hrajete. Takže teď se po Erice chce, aby sama na sobě zapracovala a zjistila, kdo je a co chce lidem předat. Pátrám, prozkoumávám se a přemýšlím, zda se spojit s nějakým básníkem nebo básnířkou, kteří by dovedli mé myšlenky rozvinout nebo mi prostě s tím procesem pomohli.

Ani o žánru zatím nemáte jasno?

I to je v procesu. Podobný přístup mě ale bavil vždycky, třeba v HaDivadle jsem pracovala čtyři roky s lidmi jako Vaškem Havelkou nebo Petrou Tejnorovou. Namířili na nás kameru, nastavili nám jisté mantinely a my jsme pět hodin improvizovali. Petra si to potom pouštěla a na tomto základě vznikaly jednotlivé scény. To je pro mě tvůrčí proces. Nechtěla bych jen dostat hotový text a hudbu od producenta. Budu ve studiu do té doby, než budu cítit, že je to ono. Improvizace má několik fází: ze začátku to člověku vůbec nemusí jít, ale to je potřeba překonat, potom se začnete chytat a přijde „ten“ moment, kdy to všichni cítí. Ne že vám někdo všechno nadiktuje, vy to odzpíváte - a „Zdarec, mám album.“

Proč čas na vlastní tvorbu uzrál teprve letos?

Roky jsem sbírala zkušenosti, zpívala jsem zadarmo po všech možných barech nebo výletních lodích… Po Mostu! už za honoráře, taky na firemních akcích i svatbách, ty jsem milovala. Takže jsem měla prostor naučit se s hlasem pracovat, abych pak mohla předvést, že dovedu uzpívat cokoliv - od Christiny Aguilery přes rapování Nicki Minaj po operní árii.

Období, kdy jste hodně zpívala, ale také znamenalo, že jste před čtyřmi lety ztratila hlas. Musela jste na operaci a znovu jste se pak učila namáhat hlasivky. A berete to jako připomínku, že je třeba odpočívat na nepřepalovat tempo…

Určitě to byl jeden z důležitých momentů v mém životě, dal mi pokoru - a ta je pro každého umělce důležitá.

Mluvíte o letošku (2020 pozn.red) jako o „roku Eriky Stárkové“. Cena divadelní kritiky, pak i Thálie, možnost vystupovat ve Tváři. Zkrátka vystřídat všechny možné šuplíky. Jak se zpětně díváte do doby, kdy jste se po patnácti letech na brněnské divadelní scéně přesunula do Prahy, ale nepřicházel velký moment, jakým byl pak v roce 2019 seriál Most! na ČT? Vnímala jste to jako nespravedlnost?

Hodně jsem tlačila na pilu a měla pocit, že to mám odpracované, a tím pádem jsou na mě všichni zvědaví. Byl to mylný pocit. Věci k vám začnou přicházet ve chvíli, kdy docílíte vnitřního klidu, pokory, a to se nyní evidentně děje. Zároveň je potřeba být na to vnitřně připravený. Každá cesta má smysl od samého začátku, ta moje začala ve čtrnácti přijímačkami na konzervatoř. Nikdy jsem se svých snů nevzdala, ale jde o to, že v určitých chvílích nad nimi začne přečnívat ego, a pak se sama sebe ptáte: „Proč já netočím, když někdo jiný ano?“ To je důležité utlumit, poprat se s tím a nepřestávat na sobě pracovat, protože „to“ přijde. Někdo to tak má od čtrnácti, někdo od padesáti.

Udílení Cen Thálie se letos muselo poprvé přesunout do virtuálního prostředí. Jak působilo předávání cen z vaší domácí perspektivy?

Skvěle. Všichni nominovaní museli být od začátku připojení a čekat na vyhlašování jednotlivých kategorií. Bylo to komické: pozorujete lidi, jak sedí u sebe v obýváku, popíjí a do toho se začnou dělat kravinky.  Třeba s Tomášem Savkou jsme dělali srandičky, aniž bychom se předtím kdy viděli. V lecčems to bylo absurdní, ale zároveň možná i více uvolňující, než kdybychom trávili večer v Národním divadle, kde to bývá velmi slavnostní a na můj vkus možná trochu staromódní. Na online přenos jsem si oblékla večerní šaty, seděla jsem v kuchyni s kamarády, ale přitom mohla házet do vzduchu slané tyčinky, křičet a naplno oslavovat.

Muzikál Lazarus sklízí dlouhodobě pochvalné reakce od kritiky i diváků. Co pro vás ztělesňuje Dívka, za kterou jste ocenění získala?

Dívka je světlo celé inscenace. Bowie a Walsh tu hru napsali podle filmu Muž, který spadl na Zemi, kde hrál mladičký Bowie mimozemšťana a nemohl se ze Země vrátit zpátky. Zároveň je ta postava neustále zmítaná alkoholem, mezi dobrem a zlem. A Dívka je naopak ztělesněním absolutního světla a čistoty.

Odkud jste pro ni čerpala inspiraci?

Ta role byla v podstatě završením celé mé předchozí zkušenosti s hlídáním dětí. Sledovala jsem, jak umí naplno projevit radost, a ještě nejsou pošpiněné společností, výchovou nebo konzumem, zkrátka jsou takový neobroušený diamant. A to mě napadalo i při čtení role. Zároveň mě velmi inspirovala zpěvačka Aurora, a do ní jsme se Dívku trochu snažili stylizovat. Je obrovská osobnost, až mimozemská s těmi svými vlasy a oblékáním.

V čem vidíte největší sílu muzikálu?

Určitě jsou to Bowieho nadčasové hity, spousta z nich je upravená do muzikálové podoby a hudba je hlavní tahoun. Máme famózní kapelu, která jí dává vlastní šmrnc. A každé představení má nakonec úplně jiné vibrace, alternují dva hlavní představitelé, Ondřej Ruml s Igorem Ozorovičem, střídají se i muzikanti, takže každé představení je jiné.

Sledovala jste předtím českou muzikálovou scénu? Lákala vás dříve nějaká role?

Na to mám rychlou odpověď. Nesledovala, protože mě to nezajímalo. Spíše jsem se jen dívala na záznamy zahraničních muzikálů, což mě zpětně mrzí. Vím, že povedený byl Kudykam nebo Bernsteinova Mše. Podařená je i Legenda jménem Holmes, na kterou se chystám. A díky Tváři jsem poznala spoustu lidí z muzikálové scény.

Profesionálně jste hlídala děti i celý rok po boomu kolem seriálu Most! Co vás k tomu vedlo?

Měla jsem to tak od začátku. Samozřejmě mi po Mostu! chodily nabídky na seriály, ale odmítla jsem je. Raději jsem hlídala děti a čekala na něco, s čím budu opravdu ztotožněná, takže jsem se vnitřně přesvědčila, že si raději počkám. Když pak přišla nabídka na muzikál Lazarus, neváhala jsem. Režisér Marián Amsler byl i můj šéf v HaDivadle, takže to byla záruka kvality, moc jsem se na spolupráci těšila - a v momentě, kdy jsem se dozvěděla, že to bude Bowie, jsem už neváhala. Chtěla jsem se taky setkat s jeho hudbou, předtím jsem ho nijak zásadně neposlouchala.

Most! se stal hitem, který zároveň vyvolal debaty o rasismu nebo transfobii. Drží si pořád vliv nebo odkaz?

Myslím, že z Mostu! se stal fenomén, a že si ho lidi budou vždycky dál připomínat. Pro mě osobně jsou takovým fenoménem Ondříčkovi Samotáři. Kdykoli si je pustím, kdykoli slyším Hello Lucky Boy, tak mi naběhne energie toho filmu, ale to je individuální. Takže si vlastně netroufnu stoprocentně odhadnout, jestli Most! odezněl, nebo ne. Pro mě herecky ano, a je to logické, protože se každý posouváme někam dál. Ale rozumím tomu, že si mě diváci s rolí Dáši pravděpodobně budou dlouho spojovat. Když jsem si přečetla scénář, přišlo mi důležité, že s tématem transsexuality přichází veřejnoprávní televize, to tady předtím nebylo, byť existovaly různé dokumenty. Na druhou stranu je to role, zahraju ji a vystoupím z ní.

Na jakou disciplínu se tedy teď chystáte soustředit?

Určitě na zpěv, na filmy zatím ne. Ale snad se už někde chystají, je třeba o tom uvažovat pozitivně…