Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovor

Když otevřete jeho knihu, hned víte, že čtete Fosseho, říká manželka a překladatelka letošního nobelisty

Rozhovor s Annou Fose o novonorštině, malých jazycích a jedinečnosti literatury

Anna Fosse • Autor: Archiv AF
Anna Fosse • Autor: Archiv AF

Jon Fosse se déle vzpomínal jako možný adept na udělení Nobelovy ceny za literaturu. Letos ji získal. Kdybyste laudatio měla dělat vy, jak byste udělení ocenění právě jemu zdůvodnila? V čem podle vás spočívá hodnota a síla jeho tvorby?

Jednou z kvalit jeho literárního díla, zejména mluvíme-li o próze a dramatice, je, že když otevřete kteroukoli z knih, téměř okamžitě víte, že čtete Jona Fosseho. Nezaměnitelnost autorského výrazu jsem odjakživa oceňovala i u jiných oblíbených umělců, ať už šlo o literaturu, film, hudbu nebo výtvarné umění. Samozřejmě existují i tací, u nichž méně zřetelná originálnost stylu a formy není v rozporu s hodnotností díla. Přesto bych však tuto rozpoznatelnost Fosseho v pomyslném laudatiu určitě vyzdvihla, připomíná, že afinita k poezii v jeho dramatu a muzikálnost prozaických textů na ní mají svou zásluhu, podobně jako působivost toho, čím do jeho tvorby proniká svéráz země, ve které vyrůstal. V jistém kontrastu s ní je univerzálnost témat, jeho schopnost vázat příběh či děj na všelidské jevy, jako smrtelnost, podřízenost osudu, náhodě, možná vyšším silám, ať už to nazveme jakkoli. S tím souvisí i to nejhlavnější – že z manželových děl zřetelně vyzařuje soucit s tím, co člověka v životě a existenciálním kontextu činí zranitelným, slabým. Německá autorka Judith Hermann, u nás poměrně známá, údajně po dočtení manželova prozaického opusu magnum Septologien, na sociální síti napsala, že ji závěr rozplakal. S takovými reakcemi se Jonovi poměrně často svěřují i zcela anonymní čtenáři a vždy ho to potěší. Když dojme literatura, která nerezignuje na uměleckost, vypovídá to o její hodnotě a síle.

Pamatujete si, kdy jste se s jeho dílem poprvé setkala, o jaký text šlo a jaký dojem ve vás vyvolal?

Pamatuji si to docela přesně. V letech 2004–2009 jsem na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studovala obor tlumočnictví – překladatelství se specializací na německý a švédský jazyk. Jednou týdně jsme měli i hodiny norštiny a na jednu z nich norská lektorka přinesla ukázku z divadelní hry Někdo přijde. Text se mi okamžitě zalíbil, vlastně i trochu provokoval tím, jak sebevědomě odkazuje na Beckettovo Čekání na Godota, aniž by Becketta kopíroval. Mimo jiné to byl můj první kontakt s novonorštinou, což dozajista sehrálo svou roli. Něco mě na manželově rodném jazyce fascinovalo od první chvíle. I proto jsem se v roce 2008 rozhodla, že napíšu diplomovou práci o jeho díle, v té souvislosti jsme se seznámili i osobně. Mimochodem, hru Někdo přijde na Slovensku vskutku úspěšně inscenovalo Městské divadlo Žilina. Natolik úspěšně, že scénografie, režie a herecké výkony zaujaly také nejvýznamnější norskou divadelní kritičku Therese Bjørneboe.

 Nacházíte se v unikátní situaci: jste překladatelkou díla Jona Fosseho a jeho dílo i vědecky zkoumáte. Zároveň jste v rodinném svazku, tedy máte k „objektu“ své práce ten nejbližší vztah. Umožňuje vám to hlubší vhled a lepší porozumění autorovu dílu?

 Manžel poměrně často dostává e-maily od překladatelů svých knih s dotazy, kterými si potřebují ujasnit význam toho kterého slova či výrazu. Většinou jde o věci související s tím, co se v translatologické teorii označuje jako materiální, jazyková a kulturně-kontextová specifika. Například se nikdy nesetkali s konkrétním tradičním norským jídlem, archaičtějším výrazem, případně nějakým úkazem souvisejícím s počasím, výčet příkladů by mohl být až otravně dlouhý. Jelikož jsem díky našemu dlouholetému soužití měla možnost autenticky zažít západonorské pobřeží, kde se odehrává většina manželových uměleckých děl s určitelným místem, a norské tradiční jídlo pro manželovy chuťové preference výrazně dominuje v naší ledničce, podobné otázky mu klást nemusím. O literární či divadelní teorii si doma nepovídáme téměř nikdy. Souvisí to s tím, že v době, kdy mě opustil zájem o jazykovědu a objevila jsem literární a divadelní vědu, můj manžel objevil teologii a rád si odpočinul u jazykových příruček. Když už je řeč o vhledu, jiné je to s autobiografickými prvky jeho děl, zejména těch, která vznikla po roce 2010, kdy jsme už byli spolu, ale to by bylo na delší vyprávění.

V této souvislosti ještě otázka z druhé strany: Dokážete mít v takové situaci potřebný věcný odstup – například při teoretickém či analytickém popisu autorova díla?

Myslím, že k takovému odstupu významně přispívá pořadí událostí. Možná by všechno bylo jinak, kdybychom nejprve začali spolu žít, já bych se postupně učila jazyk, seznamovala se s jeho dílem a rozhodla se ho překládat. Osobní seznámení s mým manželem však proběhlo několik let poté, co jsem si vybrala dráhu skandinavistky a překladatelky. Vážnou známost jsme navázali v době, kdy už jsem měla odevzdanou diplomovou práci o jeho díle a měla od něj přečteno vše, co bylo dostupné. Ještě významněji k danému odstupu přispěl fakt, že manžel jako dramatik a literát byl v době, kdy jsme se seznámili, nejen etablovaný, ale v celosvětovém měřítku i slavný. Kdybych v nějakém hypotetickém scénáři měla psát odborné články o vlastním manželovi, který by byl začínajícím autorem a kterého by bylo třeba představit a - nedejbože - nějak násilím propagovat, určitě bych, jak samu sebe znám, raději psala o autorech, se kterými mě navenek nic nespojuje.

Jon Fosse píše v menšinovém jazyce – zmínšné novonorštině. Mohla byste nastínit, co to v rámci jazykových verzí norštiny znamená a jaký to má dopad na vás jako překladatelku jeho děl?

Na mě jako překladatelku to nemá dopad téměř žádný a určitě ne nepříznivý. Novonorština je dokonce ve srovnání s většinovou variantou norštiny příbuznější švédštině - a ta je prvním skandinávským jazykem, který jsem si osvojila a zvnitřnila. Kromě toho platí, že pokud má člověk díky předchozímu vzdělání alespoň zpola nakročeno k tomu, aby se nový jazyk, byť jen pasivně, naučil, je třeba toho využít. Osobně jsem si při psaní obou kvalifikačních prací – diplomové i disertační – musela zvyknout na to, že jsem doslova odkázána na dánské sekundární prameny, je tam silnější tradice pohotového teoretického reflektování současných skandinávských dramatických děl. Dánštinu mám ráda a ještě raději z ní překládám, ale navzdory příbuznosti skandinávských jazyků nebylo na začátku úplně automatické, že jí porozumím i na akademické úrovni. Jinak řečeno, vyžádalo si to své. Nebudu se na tomto místě pouštět do vysvětlování dějin vzniku novonorštiny. Pro mého manžela je nedotknutelná, čemuž rozumím i z perspektivy, která mimo Norsko není známa, a to že vůči novonorštině dlouhodobě existují jisté latentní i příležitostně viditelné agrese. Populistická politická strana FrP se i poměrně nedávno snažila zalíbit voličům tím, že by novonorština v rámci výuky na středních školách neměla být povinná.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si článek zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].