Že jsem dostal Nobelovku za mír, jsem se dozvěděl na chodbě od spoluvězně

Na konci minulého roku jste byl propuštěn po čtyřech a půl letech z běloruského vězení. Už jste si znovu zvykl na život na svobodě?

Ten proces zvykání neproběhne hned, přichází postupem času. Spoustu věcí se učíte znovu, včetně toho, jak se používá mobil. Také mi vadí být v davu nebo v blízkosti více lidí. Není to vyloženě strach, ale je to nekomfortní. Dlouho jsem byl v malé cele s dalším člověkem, a když jdu nyní městem a je tam víc lidí, probudí se uvnitř mě pocit, že bych se měl někam schovat. Když jedu s manželkou v metru, je to v pořádku, protože jsem vedle ní, následuji ji. Hrozné však stále je, když to musím zvládnout sám, cítím úzkost. Složité pro mě je i to, že mě po propuštění vyhodili z Běloruska, nemám kolem sebe své prostředí. Vše je najednou cizí.

Co vám za tu dobu, co jste venku, udělalo největší radost?

Samotná skutečnost, že jsem na svobodě. Vše, co uvádím jako nepříjemnosti, jsou samozřejmě jen sekundární věci.