Polemika: Spravedlivější trestání znásilnění, nebo cesta k dalšímu odrazování obětí?
 
Mýty o znásilnění přetrvávají
Ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

Jakub Drápal ve svém článku Jak docílit spravedlivějšího trestání znásilnění argumentuje, že není správné kritizovat příliš časté ukládání podmíněných trestů za znásilnění. Říká, že by se k danému tématu neměly vyjadřovat organizace, které se zabývají pouze specifickými trestnými činy. V tomto ohledu s Drápalem zásadně nesouhlasím a zde jsou mé argumenty.

V České republice dochází ročně k nahlášení asi 600 případů znásilnění. Z těch, které u soudu uspějí a pachatel je shledán vinným, polovina skončí podmíněným trestem. Pachatel tedy zůstane na svobodě. Toto se týká i závažných forem znásilnění, tedy takových, které spočívají v souloži a obdobných způsobech nebo obětí je dítě. Tuto skutečnost kritizuje řada odbornic a odborníků, kteří se tématu věnují více než Jakub Drápal. Jde například o organizaci proFem, která přímo pracuje s obětmi trestných činů.

Reklama
Reklama

Jakub Drápal s touto kritikou nesouhlasí. Jeho hlavním argumentem je skutečnost, že za podobný trestný čin, těžké ublížení na zdraví, je také často ukládána podmínka. Argumentuje, že pachatelé trestného činu s vyšší trestní sazbou chodí do vězení méně často než pachatelé znásilnění. Zde se ukazuje, že Drápal nezná historii trestného činu znásilnění. Znásilnění mělo totiž stejnou trestní sazbu (tedy 3 až 10 let) až do roku 1991. V tomto roce poslanec Václav Benda prosadil snížení trestní sazby znásilnění ze tří na dva roky právě z toho důvodu, aby umožnil ukládání podmínek. Argumentoval klasickými stereotypy o znásilnění - třeba tím, že oběť pachatele vyprovokovala vyzývavým chováním a nedostatečným oblečením. Není tedy divu, že se odpůrci a odpůrkyně snaží tuto situaci změnit.

Intimní otázky

Jakub Drápal vytváří ve své argumentaci falešné dilema. Ve svém článku několikrát uvádí, že by nemožnost ukládat podmínky vedla k přeplněnosti věznic či k ukládání extrémních trestů. Ani jedno však odpůrci a odpůrkyně podmínek nechtějí. Usilují pouze o to, aby pachatelé do vězení vůbec šli.

Drápal trvá na tom, že do diskuze o přiměřenosti trestů by se měli zapojovat pouze odborníci na obecné trestní právo, nikoliv specialisté na určité trestné činy. A zde narážíme na základní problém: přirovnávat těžké ublížení na zdraví ke znásilnění vede k popření specifických překážek, jimž oběti znásilnění a jiných sexuálních trestných činů (často genderově podmíněných) čelí.

Oběti znásilnění (a dalších genderově podmíněných trestných činů) se setkávají s předsudky ze strany společnosti, policejních orgánů, advokátů a advokátek, soudních znalců (viz články o Radimu Uzlovi v Heroine) i soudců a soudkyň. Žádné jiné oběti se nemusí obhajovat a před orgány činnými v trestním řízení vysvětlovat, že nejsou za trestný čin spoluodpovědné. Oběti znásilnění musí odpovídat na velmi intimní otázky typu, jak jsou sexuálně aktivní, kolik měly sexuálních partnerů, či co měly v době útoku na sobě. Musí vysvětlit, jak se bránily pachateli a zda nebyly moc opilé na to, aby věděly, zda skutečně s aktem nesouhlasí.

Velmi často hrozí obětem znásilnění druhotná újma, tedy tzv. sekundární viktimizace. Někdy trpí post-traumatickou stresovou poruchou, flashbacky a dalšími psychickými následky. Obětem znásilnění nepomáhá, že typickou reakcí při napadení je tzv. zamrznutí, které neumožní se aktivně bránit. V situaci, kdy je v České republice stále znásilnění definováno jako donucení k pohlavnímu styku „násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy“, je pro oběti velmi těžké vysvětlit, že nedostatkem souhlasu ke znásilnění skutečně došlo.

Nemáme co nabídnout

Pachatelem znásilnění je nejčastěji někdo blízký, koho oběť zná. Jen velmi malá část případů spočívá v napadení neznámou osobu. Díky projektům jako @to.po.tom si můžeme přečíst, jak často znásilňují přátelé, partneři, bratři, bratranci, otcové, dědové, strýcové, partneři matek a další osoby. Proti takovým osobám je velmi těžké vystoupit. Rodina se obrátí proti oběti, nebude jí chtít věřit. Oběť nebude mít hmatatelné důkazy - ani modřiny na těle. A tak se není čemu divit, že nahlášených případů jsou pouze stovky ročně. Z různých výzkumů se dovozuje, že oběti nahlašují maximálně deset procent případů. Odhaduje se tak, že v České republice skutečně dochází asi k 12 tisícům případů ročně.

Když Jakub Drápal argumentuje, že bychom do diskuzí o ukládání trestů neměli zvát odborníky a odbornice na „úzce selektovanou trestnou činnost“, říká tím, že by se do těchto diskuzí neměli vůbec zapojovat (a ani pouštět?) odborníci a odbornice právě na sexuální trestné činy, kteří znají specifika této skupiny obětí. Jenže v takovém případě hrozí, že zamezí v přístupu ke spravedlnosti jedné zvláště zranitelné skupině. Možná by bylo dobré do diskuzí o spravedlnosti a správném trestání pustit obě skupiny. Odborníky na obecnou problematiku i odborníky na specifické trestné činy. Ti totiž mohou vysvětlit, proč je tak málo případů před soudy. Třeba proto, že nemáme co nabídnout obětem.

Oběti si dvakrát rozmyslí, zda by čin měly vůbec hlásit, když jim popíšete, že budou muset odpovídat nejen na přesný průběh znásilnění, ale i na počty sexuálních partnerů či oblíbené sexuální polohy, že si budou muset vybavit detaily a ty popisovat dalším a dalším osobám - a že po tom ponižujícím zacházení a zpochybňování výpovědí pachatel možná ani nepůjde do vězení.

Oblast ukládání trestů je velmi komplexní záležitostí, jak správně uvádí Drápal. Jenže to je i problematika genderově podmíněného násilí. Proto by se k ní měli vyjadřovat hlavně akademici a odborníci, kteří jí rozumějí. A to nejen z hlediska trestněprávního, ale i viktimologického. Protože oběti znásilnění to vždycky odnesou. Právě proto se odborníci a odbornice na toto téma ptají, co by se dalo zlepšit. A proč třeba Česká republika nezvládá přijmout Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (tzv. Istanbulskou úmluvu), která by obětem znásilnění měla pomoci.

Souhlasím, abychom hledali lepší řešení, ať už v podobě metodiky pro ukládání trestů za znásilnění (a dalších sexuálních trestných činů) nebo lepším promýšlením pozice podmíněného trestu. Nikdy bychom však neměli zapomenout na hlavní otázku: Skutečně děláme pro oběti znásilnění to nejlepší?

Autorka je odbornice na lidská práva, rovnost žen a mužů a mezinárodní právo, pracovala jako  vedoucí Odboru rovnosti žen a mužů na Úřadě vlády ČR

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte