Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Respekt k právu

Listopadové připomenutí: Pravda vyhrává prostě proto, že je lepší

17. LISTOPAD 1989 - 17.NOVEMBER 1989
Albertov 17. listopadu • Autor: Tomki Němec/400ASA

Ruský bard Vladimír Vysockij se proslavil mnoha básněmi a písněmi, z nichž možná tou nejznámější je „Pravda a lež“. Začíná slovy:

Šla pravda světem a na chudý duchem se smála,
Pro blahoslavený navlíkla honosnej šat.
V zákoutí špinavým drzá lež ve stínu stála,
ta pravdu pozvala k sobě přenocovat.“

Reklama
Reklama

Potom lež pravdě ukradla všechny svršky se slovy: „Kdopak to rozpozná, která je lež, která pravda, když budou obě donaha vysvlečený.“ Slova této písně si vybavuji čím dále tím častěji, a dlužno dodat – bohužel. Neustále se totiž setkávám s tím, že pravda bývá zamlžována, relativizována, že se stává vlastně bezcennou, jelikož jakékoliv tvrzení je okamžitě zpochybňováno a je tak velmi obtížné vůbec něčemu věřit. Prostě to vypadá, že mezi nahou pravdou a nahou lží není vlastně žádný rozdíl.

Orwellova vize

Dokonce přestává být obvyklé slovo „lež“ vůbec vyslovit. Pokud tak učiníte, stáváte se nemístnými moralisty, nafoukanci - anebo přinejmenším nevzdělanci, kteří nevědí, že vše je relativní, takže „na každém šprochu je pravdy trochu“, „o všem se má nepředpojatě diskutovat“ a podstatné je „dát dostatečný prostor“ pro všechny myslitelné názory (i ty zjevně pitomé) než některé názory upřednostňovat. Nemyslíte? Uvedu namátkou pár příkladů.

V seriózní literární recenzi jsem se například dozvěděl, že zatímco jeden kritik pokládá spisovatele za podvodníka a jeho příběh za zcela smyšlený, jiný (S. Maechler) tvrdí, že příběh je „reálný“ z hlediska autorova prožitého traumatu a emocí, jen je „zasazený do jiného narativního rámce.“ Jinde jsem se dočetl, že když byla členka americké Sněmovny reprezentantů Alexandria Ocasio-Cortez přistižena, že uvádí chybná tvrzení o výdajích Pentagonu, uvedla: „Mám pocit, že je tady mnoho těch, kteří se místo na morální pravdu soustředí na faktickou a sémantickou správnost.“ Pomyslným vrcholkem ledovce je pak věta poradkyně prezidenta Trumpa Kellyanne Conway, podle níž „lež je alternativní fakt“. Konečně, jak jsme se nedávno dozvěděli, prezident republiky se neomlouvá za mylné tvrzení o Ferdinandu Peroutkovi, nýbrž pouze za to, že se mu nepodařilo najít článek s kýženým nadpisem.

Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček
Soudci Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček čtou rozhodnutí Ústavního soudu v Brně; ilustrační foto • Autor: ČTK

Pokud tyto citáty zasadíme do kontextu označování současnosti jako doby „postfaktické“ či dokonce „postpravdivé“, mozaika je úplná a pokud bychom na chvilku zavřeli oči, mohlo by nám připadat, že se naplnila vize George Orwella z románu 1984 o tom, že „pravda je lež“.

Zdánlivě nyní odbočím. Letos si připomínáme 30 let od listopadu 1989. Slovo „připomínat“ považuji za velmi důležité, protože je namístě zdůrazňovat odkaz a étos tehdejších událostí. Tehdy se totiž neskandovala hesla „Chceme vyšší platy a důchody“, „Nechceme migranty“ nebo „Odejděme z Evropy bez placení“, nýbrž „Svobodné volby“, „Zpátky do Evropy“ – a také „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

Zejména poslední uvedené heslo je významné. Komunistický režim byl totiž svojí podstatou založen na lži a nenávisti. Pokud někdo věděl o komunismu skutečně vše (a to ne ze studia na VUML jako dnešní agitátoři marx-leninismu, nýbrž z jeho praktického prožití), byl to Karel Pecka, který napsal: „Vezmi závist, sestru nenávisti, přidej odpor ke každé jinakosti, okořeň méněcenností z pohodlné či záměrné nevědomosti a neschopnosti, opiš si od Lenina, který – aby to mělo ten správný říz – k tomu přimyslí, že nejlepší a nejbezohlednější je nenávist hladová a že jediné, co je lepší než třídní boj, je třídní válka, a máš před sebou definici komunismu.“

Dnes už víme, že před Listopadem se lhalo prakticky o všem: o historii, o stavu hospodářství, o životním prostředí, o tom, jak se žije jinde, a  dokonce i o Černobylu. Považuji proto za velmi smutné, pokud se slova „pravda“ a „láska“ již delší dobu používají téměř výhradně pejorativně a označení „pravdoláskař“ je používáno jako urážka. O čem to však svědčí? Má mít snad pozitivní zabarvení „lež“ a „nenávist“? To snad ještě ne.

Útulky pravdy

Především si myslím, že neděláme dobře a škodíme hlavně nám samotným. Oprostím-li se od moralizování, v rozbředlosti argumentace nám hrozí, že se zcela ztratíme a nakonec nic nevyřešíme a z věcné smysluplné diskuse se stane plané plkání. Pokud se totiž chceme např. bavit o důsledcích výsledků 2. světové války pro následný vývoj v Evropě, musíme se shodnout aspoň na tom, že tato válka vůbec proběhla, kdo byl agresorem a kdo obráncem, že se jednalo o do té doby nejtragičtější konflikt a že jím byly postiženy celé národy.

Pokud ani v tomto „minimálním jmenovateli“ nebude shoda a diskuse povede ke zpochybnění, že vůbec nějaká válka byla a že v ní padly miliony lidí, pak postrádá smysl a jde jen o ztrátu času. Neshodneme-li se na tom, že totalitní komunistický režim je zavrženíhodný, nedokážeme se z něj poučit a budeme odsouzeni k opakování stejných chyb. Jsou prostě určité věci, které se zpochybňovat nemají.

Současně vím, že pravda je vždy zranitelnější než lež. Už jen proto, že ji můžeme relativizovat, oslabit, a navíc platí, že ten, kdo se jí snaží skutečně poctivě dobrat, to má mnohem těžší než demagog, který si dokáže fakta účelově otáčet podle toho, jak se mu hodí. Jak opět připomíná Vysockij:

Leckterej moula se dodneška pro pravdu hádá,
Pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš.“

Proč tuto úvahu situuji právě do rubriky Respekt k právu? Možná proto, že jsem obdivovatelem filmu Ďáblův advokát, kde úžasný Al Pacino v roli Ďábla vysvětluje, proč si vybral ke svým plánům právě právníky: právníci jsou ti, kteří mohou chodit i do zákulisí, mají moc a vliv, dokáží přesvědčovat, disponují těmi nejdůvěrnějšími informacemi. A možná taky proto, že jen nemám rád obvyklé vtipy na právníky typu „Jak poznáš, že právník lže? Pohybuje ústy.“

Připomínejme si tedy stále, že právo je předurčeno pro spravedlivé, a tedy i pravdivé řešení problémů ve společnosti a soudce je k tomuto poctivému hledání nejen předurčen, nýbrž především povinován. Právník by se neměl změnit v okoralého cynika, který šíří „moudra“ typu „spravedlnost je na Vyšehradské a nehledejte ji v soudní síni“, „všichni svědci lžou a všichni obžalovaní jsou vinni“, anebo „nesoudím pro spravedlnost, ale pro odvolačku“. Konkrétním projevem tohoto přístupu je totiž přepjatý formalismus, alibismus, svévole a vyhýbání se skutečným problémům a namísto toho hledání zástupných řešení. Přitom již Hannah Arendt označila soudy (a také univerzity – sice lichotivě, ale ne náhodou) za „útulky pravdy“.

Vladimír Vysockij svoji báseň končí veršem, který nevyznívá optimisticky:

Jistěže ve světě nakonec zvítězí pravda,
Ovšem až dokáže totéž, co dovede lež.“

Doufejme však, že pravda ke svému vítězství nebude nikdy potřebovat trolly, demagogy, populisty a fake news. Závody na „dlouhou trať“ vyhrává prostě proto, že je lepší. Jsem bytostně přesvědčen, že ať už se děje cokoliv, v těch nejzákladnějších věcech každý z nás vlastně velmi dobře ví, co je správné a jak by se měl chovat, i když si to mnohdy nepřipustí a nedá to najevo. Že tak nakonec neučiní, je věc jiná. To však neznamená, že bychom si to neměli připomínat.

Jak totiž napsala již citovaná Hannah Arendt: „Pravda je sice bezmocná a v čelních srážkách se skutečnou mocí vždy musí utrpět porážku, skrývá se v ní však síla zvláštního druhu: ať se ti u moci snaží sebevíc, nikdy nedokáží objevit či vymyslet skutečnou náhražku pravdy. Přesvědčování a násilí mohou sice pravdu zničit, avšak nemohou ji nahradit.“ Nikoliv náhodou proto i na české prezidentské standardě najdeme heslo „Pravda vítězí.“ Asi ne vždy a ne hned, ale kdykoliv stojí za to se za ni zasazovat.

Přeji všem čtenářům hezké připomenutí listopadu 1989 – a zejména připomenutí toho, co jsme tehdy považovali za podstatné.

Autor je ústavní soudce

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte