Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Respekt k právu

Justice si v kauze Nečesaný dává načas, ale funguje

Lukáš Nečesaný
Lukáš Nečesaný • Autor: ČTK, Taneček David

Málokterá trestní kauza vyvolává tolik emocí jako případ Lukáše Nečesaného, který se měl podle obžaloby před šesti lety pokusit o loupežnou vraždu kadeřnice ve východočeských Hořicích. Neprávník vidí články bulvárních deníků o tom, že zavřeli nevinného, nebo (mírně řečeno) bizarní talk-show TV Barrandov, kde hovoří otec obžalovaného spolu s představiteli spolku Šalamoun, kteří chvílemi přímo křičí o té do nebe volající nespravedlnosti. Právník pak kouká hlavně na to, že v případu již pětkrát rozhodoval krajský soud, pětkrát vrchní soud a dvakrát soud nejvyšší.

Lukáš Nečesaný byl dvakrát pravomocně označen za vraha, Nejvyšší soud pokaždé rozsudky nižších soudů zrušil. V tuzemském soudnictví jde o výjimečný případ. Trestní spravedlnost totiž v Česku obecně pracuje poměrně rychle, významně rychleji než například soudy občanskoprávní. Zaznívají názory, že kauza Nečesaný je selháním justice, která v tom má zmatek, neumí rozhodnout, pohrává si s osudem obžalovaného a sama se stává nedůvěryhodnou. Je však pro taková ostrá slova důvod, když se podíváme na věc s chladnou hlavou?

Reklama
Reklama

Mezi částí novinářů je dnes skoro módou, že práce policie a státního zastupitelství je líčena buď jako příliš razantní a zbrklá, nebo naopak neomluvitelně laxní; státní zástupci jsou buď utržení ze řetězu, nebo zametači kauz. Žádný prostor mezi tím – soudě dle některých článků – neexistuje. Případ pokusu vraždy hořické kadeřnice ovšem nepatří ani do jedné z těchto škatulek. Čin se stal 21. února 2013, za čtrnáct dní policie obvinila domnělého pachatele Lukáše Nečesaného, za dalších sedm měsíců podala státní zástupkyně obžalobu a případ zamířil k soudu. Zatímco přípravné řízení netrvalo ani tři čtvrtě roku, v rukou soudů je celý trestní proces už od října 2013 a finální verdikt stále chybí.

Čtěte také: Sedmkrát vrahem, pětkrát ne

Proč tak dlouho? Sluší se začít svrchu. Nejvyšší soud ve svých dvou rozhodnutích, která dohromady zabírají úctyhodných 100 stran, zásadně kritizuje práci krajského a vrchního soudu. Abychom předešli riziku, že čtenář při četbě textu usne, shrňme jen telegrafickou formou. Nejvyšší stolice opakovaně uvádí, že nižší soudy hodnotí důkazy jednostranně v neprospěch obžalovaného, přehlížejí věci, které jeho vinu zpochybňují, a upírají mu tím spravedlivý proces. Stále chybí důkaz, který by obviněného jednoznačně usvědčoval.

Takový názor Nejvyššího soudu musí každý respektovat, třebaže s ním nemusí souhlasit. I v justici zkrátka „vyšší bere“. Vzhledem k rozsahu a intenzitě kritiky nižších soudů se však nabízí jedna velká otázka: Proč Nejvyšší soud nepřevzal odpovědnost a ve věci nerozhodl sám? Pokud má vážné pochybnosti o vině obžalovaného, má přímou pravomoc jej obžaloby zprostit pro nedostatek důkazů. Tím okamžikem by celý případ definitivně skončil.

Nestalo se tak ani přesto, že podstatné nové důkazy se už s největší pravděpodobností neobjeví (v rámci dovolání v roce 2017 Nejvyšší soud uložil doplnit dokazování jen minimálně). Přihlížíme tedy soudnímu ping-pongu, přičemž vrchní soud je přesvědčen o Nečesaného vině a původní senát krajského soudu obžalovaného nejprve odsoudil, ale nový senát ho zprostil obžaloby. Aktuálně bude ve věci rozhodovat již třetí senát.

Čtěte také: Nová rubrika Respekt k právu

Snad nikdo nezpochybňuje, že jedním z hlavních cílů justice je, aby rozhodovala pokud možno rychle. Případ vlekoucí se šest let mezi rychlé jistě nepatří. Jsou však ještě další a neméně důležité hodnoty. Tou snad nejvyšší je nezávislost soudní moci, která je pro demokratický právní stát důležitá stejně jako parlament a vláda. Prakticky se projevuje také tím, že ani nadřízení soudci nemohou svým níže postaveným kolegům přikazovat, jak mají v konkrétní věci hodnotit důkazy, koho odsoudit, a koho naopak ne.

Právo není matematika a názory na něj se různí, logicky se proto liší i názory jednotlivých soudců, přičemž vlastníkem zjevené pravdy nemůže být nikdo. Čas od času se rozcházejí tak zásadně, že vedou k „zabetonování“ případu a jeho pinkání od jedné instance k druhé. Jde o jev výjimečný a neraduje se z něj nikdo, ale v podmínkách nezávislé justice se mu zabránit nedá. Za dané situace je třeba další změnu v obsazení prvoinstančního krajského soudu ocenit jako snahu vystoupit z bludného kruhu ven a případ konečně rozhodnout.

Jako důkaz, že justice v tomto případě neselhává, ale aktivně usiluje o jeho vyřešení. Nemusí to znít populárně, ale i protahování kauz z důvodu odlišných právních názorů soudů či státních zástupců je projevem toho, že česká justice je skutečně nezávislá a poctivě se snaží najít správné a spravedlivé řešení, které je v první řadě řešením správným a spravedlivým pro konkrétní lidi, obviněné a poškozené. Žádný lepší systém než ten, v němž pracují nezávislí soudci a státní zástupci, ještě nikdo nevymyslel.

Autor je členem výkonného výboru a mluvčí Unie státních zástupců

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte