Vladimír Karfík

V Dálkovém výslechu hovoří Václav Havel o počátku sedmdesátých let jako o začínajícím dlouhém období mrtvolného ticha, éře rezignované apatie a demoralizace, šedivé konzumní každodennosti.

Karel Šiktanc (1928) je jedním z těch několika básníků, bez jejichž účasti by bylo těžké představit si poslední půlstoletí vývoje české poezie.

Petra Soukupová (1982) na FAMU studuje filmovou scenáristiku a dramaturgii. Svádí nás to hledat tuto zkušenost i v kompoziční a stylistické podobě jejího literárního debutu K moři.

Ze všech tří příběhů své poslední knihy dokázala Eda Kriseová (1940) vykřesat drama: první je tragikomické, druhé tragické a třetí jenom smutné.

Sám si s povzdechem odpovídá: „Ještě dlouho, moc dlouho.“ V závěru poslední povídky mu docházejí síly, ale když ho chlapi v hospodě posadí ke stolu a on vidí, že o něj mají strach, jeho pomačkaný somrácký škleb se promění v úsměv.

Dosud mi nevypadlo z paměti překvapení nad autorovou vypravěčskou spontaneitou v jeho autobiograficky založené Cestě ke hřbitovu (1968).

Josef Jungmann zemřel nedlouho před revolučním rokem 1848, a protože jsme se dodnes nevyrovnali se zakořeněným českým nacionalismem, platí tento učenec za kontroverzní postavu.

Někdejší šéfredaktor zpravodajství televize Nova Jan Vávra napsal klíčový, rozuměj zakódovaný, politický román z období posledních dvou dekád.

Proč vznikly tyto dva roky deníkových zápisků Ludvíka Vaculíka?

Snad kontrast nehybných let normalizace s předcházejícím dvacetiletím přiměl Josefa Hiršala s Bohumilou Grögerovou k mnohaleté a vyčerpávající práci na osobitém memoárovém obrazu doby mezi rokem 1952 až 1968 s názvem Let let.

JOSEF VÁCHAL

Aron Jakovlevič Gurevič

Anna Zonová

Olga Walló

Bogdan Trojak

Emil Juliš

Edgar Dutka

Lubomír Martínek

Václav Cílek

Věra Nosková

Jiří Voskovec, Jan Werich

Pavel Švanda