Ivan Lavrov

Situace ve Ferganské kotlině, kde po nepokojích zahynulo v polovině května až tisíc lidí, se vrací k normálu. Do klidu má ale daleko. Demonstrovalo se v pohraničním Karasu i v Kokandu, policie drží ve vazbě přes stovku podezřelých z rozpoutání nepokojů. Patrolují posílené hlídky a ozbrojenci na kontrolních stanovištích u silnic. Kalašnikovy a neprůstřelné vesty už ale zmizely z ulic metropole Taškentu. Dokonce ani nevypadávají ruské televizní kanály, zřejmě však nadlouho nebudou dostupné některé ruské webové stránky, zejména oblíbené www.gazeta.ru. Správce internetové kavárny v centru Taškentu mlčky kroutí hlavou. I když podle zákonů je v Uzbekistánu cenzura nepřípustná, provideři dostali od kohosi příkaz neposlušný sajt zablokovat, na rovinu ovšem nikdo nic nepřizná. Tak jako některá další ruská i západní média se provinil tím, že o situaci informoval „neobjektivně“.

Na minulé dny Murat nezapomene do konce života. Když šel předminulý pátek do práce na andižanském finančním úřadě, zněla z města střelba. „Ty to nevíš? Ve městě se bojuje!“ přivítal ho kolega. Posléze se vyjasnilo, že dav asi sta lidí zaútočil nejdřív na kasárna, kde vzal zbraně, a potom na místní věznici. Přemohli ostrahu, rozbořili bránu a vysvobodili své příbuzné – a též 23 prominentních místních obchodníků, kteří čekali na soud za údajnou spolupráci s islámskými fundamentalisty. S nimi se ven dostalo dalších asi 2000 vězňů, zčásti těžkých kriminálníků s rozsudky za vraždy a loupeže (některé policie chytila či se přihlásili sami, větší část je zatím na svobodě).

Středoasijští vládci mají jeden společný rys: navenek působí jako dobrotiví předsedové kolchozů, na které spadla povinnost řídit celou zemi, a oni pro to udělají maximum. Vědí, že s národem musí mluvit lidově, občas zdůraznit tradice a tvářit se jako prostý člověk. A při setkání s cizinci realisticky zodpovědět i otázky, jež nejsou zrovna příjemné. Přitom jsou si vědomi, že neustále musí hrát divadlo a lhát tak, aby to vypadalo důvěryhodně.