David Černý

Jedna z největších evropských přehlídek komerčních galerií a jejich stájových umělců si ani letos nemohla stěžovat na nezájem. Nápor návštěvníků z celého světa, kteří dorazili na Art Basel 2006, dokládá známý fakt: umění je komodita se snad nejprudčeji rostoucí cenou a zájem o ně neustále stoupá.

Yahia Said, irácký vlastenec a ekonom narozený v Praze, mi na podzim loňského roku navrhl, zda bych se nechtěl aktivně účastnit obnovy Iráku. Přesněji řečeno – pomoci s přeměnou či odstraňováním diktátorových pomníků a hledáním možnosti umělecké spolupráce Západu s Irákem. Souhlasil jsem. Místo třetího účastníka úvodní výpravy přijal výtvarný kritik Tomáš Pospiszyl a v polovině ledna jsme vyrazili do Bagdádu.

Mrzne, až praští, a na chodníku před pražskou Baráčnickou rychtou přešlapuje padesát prokřehlých lidí – mezi nimi i čerstvě zvolený prezident Václav Havel. Z okna ve druhém patře se náhle vyklání polonahá postava připomínající uklízečku a vysype skupince na hlavu smetí. Po tomto entrée jsou diváci doslova vehnáni do prostoru klubu, kde je pozře fantaskní představení holandského souboru DogTroep. Píše se rok 1990 a Československo zažívá po pádu bolševismu jeden z prvních kulturních šoků. Spolek DogTroep, který tehdy v Praze předvedl, kam až se dostalo divadlo ve svobodném světě, si pozici fascinujícího experimentátora udržel dodnes. Potvrdila to i zatím poslední premiéra, kterou soubor sehrál letos v létě na pláních kolem Utrechtu.