Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Periferie

Ráj tady není

Willy Bitwisila minulý týden poprvé navštívil Evropu. Z centrálního Konga do Bruselu přijel na pozvání rozvojové agentury Evropské unie EuropeAid, která financuje projekt podpory místních zemědělců v centrálním Kongu, kde pětačtyřicetiletý Bitwisila pracuje. Čeho si všímá a jak se cítí člověk, který z jedné z nejchudších zemí světa poprvé přijel do centra Evropy?

Je Brusel takový, jak jste si Evropu před odletem z Konga představoval?

Ne, realita je hodně odlišná od mých očekávání. Víte, čekal jsem, že všechny domy budou vypadat perfektně, jako by byly právě dostavěné. Pak jsem ale před letištěm v Bruselu viděl rozházené vajgly od cigaret a všiml si oprýskaných zdí. A v té chvíli jsem začal ztrácet své iluze. Je to možná divné, ale celou cestu z letiště do města jsem si pak všímal těch oprýskaných omítek.

Jaká byla přesněji ta představa, kterou jste dříve o Evropě měl?

Z médií jsem měl pocit, že je Evropa dokonalá, že to je ráj, že to je – když to řeknu obrazně – dům, který už je dostavěný. A teď vidím, že i tohle je normální země a žádné nebe, že i tady jsou věci, které nefungují, že je ještě co stavět.

Odchází do Evropy se stejnou vidinou dokonalého světadílu i migranti z vaší země, kterých tady v Bruselu žijí tisíce?

Ano, když přijedou do Evropy, tak jsou šťastní, myslí si často, že tu najdou řešení všech svých problémů. Potkal jsem tu hodně Konžanů, v metru, na ulici, dával se s nimi často do řeči a viděl, že už tu nejsou šťastní. Zpátky ale nechtějí, je to tady pochopitelně lepší než v Kongu.

Co jim nejvíce vadí?

Špatná práce, je tu nezaměstnanost, nenachází tady své místo. Byl jsem u některých přistěhovalců i doma a viděl, že podmínky, jak žijí, zase nejsou tak dobré, jak jsem si myslel.

Hodně Belgičanů nebo Evropanů žijících v Bruselu se vás určitě ptalo na život v Kongu, na jehož východě stále doznívá asi nejkrvavější válka od roku 1945. Odpovídá jejich obraz Afriky skutečnosti, ve které v Kongu žijete?

Víte, tohle je zas druhý extrém. My máme pocit, že Evropa je jak nebe na zemi a zdálo se mi, že si Evropané zas myslí, že je Kongo zemí, kde se vlastně nedá ani žít. Ano, podmínky v Kongu nejsou dobré, infrastruktura v belgických vesnicích je lepší než v konžských městech. Ale přesto to v Kongu není tak bídné, jsou místa pro dobrý život, máme dynamické lidi se zvláštní schopností čelit obrovským problémům. Vlastně i přítomnost Konžanů tady v Bruselu je důkazem jejich odvahy, podnikavosti, velké snahy zlepšit své životy.

Proč se ale v samotném Kongu více nepostaví korupčním místním vládcům?

U nás se autoritám neodmlouvá, očekává se poslušnost k šéfům, k vládcům. V tom jsme ještě nedospěli do stádia, ve kterém žijí Evropané.

Vnímáte nějak silně, že jste právě přijel do Belgie, bývalé koloniální mocnosti, jejíž král Leopold II. v Kongu koncem 19. století zavedl hrůzovládu? Populace Konga následkem jeho vlády klesla až o polovinu.

Nemyslím si, že král je zločinec. Hlavně si ale myslím, že jestli Belgičané byli v Kongu zlí, tak Konžané byli ještě horší. Kolonizátoři dosadili k moci nové náčelníky, kteří byli odpovědní jim a ne lidem, to byla velká chyba. Ale jestli Belgičané zemi posunuli málo kupředu, tak naši vládci po vyhlášení nezávislosti zemi ublížili mnohem více, zmařili i ten malý pokrok z dob belgické vlády.

Vy jste se narodil a dodnes žijete v málo známé provincii Bandungu, jak se během vašeho života změnila?

Situace se hodně zhoršila. Narodil jsem se v roce 1965, kdy se k moci dostal diktátor Mobutu. Můj otec tehdy pracoval jako učitel na místní základní škole, měli jsme doma dobré jídlo, ledničku, vždy jsme měli motorku. To jak se život zhoršil vidíte nejlépe, když se podíváte na situaci dnešního učitele na základní škole. Vydělává 45 euro měsíčně, což jeho rodině stačí na jídlo na čtyři dny; motorka Vespa, kterou si můj otec vždy mohl koupit, dnes stojí 700 euro, takže si můžete spočítat, jak je nemožné si na ni vydělat. Učitel a jeho rodina tedy musí peníze na živobytí získat ještě jinde, normální práce nestačí.

Dnes už uplynuly čtyři roky od chvíle, kdy se v prvních volbách dostal k moci prezident Joseph Kabila, oficiálně tím občanská válka skončila, ačkoli se na východě stále bojuje. Žije se od té doby v provincii Bandungu lépe?

Kabilu jsem nevolil, ale musím přiznat, že nastalo velké zlepšení. Když jsme dříve třeba chtěli jet do hlavního města Kinshasy, tak nás každou chvíli zastavovali vojáci nebo policisté a chtěli od cestujících peníze. Když jsem teď jel do Bruselu, tak nás nezastavili ani jednou. Bariéry zmizely a vláda se snaží jak první zavést znovu nějaký řád, aspoň nějakou vládu zákonů, které by platily pro každého – zatím u nás vládnou peníze a ne právo. Jen se zdá, že ministři jsou stejně chráněni. Když jsme u té policie, tak mě napadá ještě jedna věc, které jsem si tady v Evropě všimnul. Jel jsem na den do Paříže a viděl, jak policisté někoho zatýkali. Chovali se k němu ale hodně slušně, s respektem, to bylo zajímavé vidět.

Výběr ze zahraničního tisku:

Time: Řecko, Itálie, Španělsko a přistěhovalci z Afriky

Newsweek: Jak se z Afriky stává nová Asie

Newsweek: Špatné časy pro lidská práva.

The Economist: Špína je in aneb jak čistota vychází z módy. 

The Newy York Review of Books: slavný historik Tony Judt o tom, co je živé a co je mrtvé v sociální demokracii. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].