Ta rychlost, s jakou padají odvěké pravdy, jimž se věřilo po desítky let, je udivující. Ať už dopadne tato blbá krize jakkoli, alespoň pořádně rozhýbe naše myšlení.
Například daně. Dvacet let jsem slýchal – až jsem tomu téměř sám uvěřil – že snižování daní podpoří ekonomický růst. V dnešním vydání Respektu stojí za to přečíst si komentář amerického novináře Fareeda Zakarii, jak tuto ideu hezky vyvrací.
Na Slovensku zase patří k ekonomické mantře obhajoba rovné – a nízké – daně, protože prý kromě podpory ekonomiky také zvyšuje příjmy státu, neboť podnikatelům se nevyplatí unikat do daňových rájů či šidit stát jinými způsoby. V televizní debatě minulý týden však jeden ekonom ukázal graf, podle kterého se na Slovensku od zavedení rovné daně vytrvale snižoval podíl příjmů státu z daní v poměru k HDP. A dnes je obecně přiznanou pravdou, že vinou daňových úniků přichází stát o 700 milionů eur ročně – tedy zhruba o tolik, o kolik hodlá slovenská vláda srazit schodek veřejných financí zvýšením daní.
Další idea, s níž tady ve střední Evropě žijeme od pádu bývalého režimu, je ta, že stát je špatný hospodář, proto je ho třeba neustále zmenšovat a privatizovat, co se dá. Čím méně státu, tím méně korupce, prý. Jsem z této myšlenky už delší dobu vyčerpán, stejně jako je vyčerpána ona sama. Malý stát dělá jen to, že služby, jimž musí dostát vůči občanům, si objednává u soukromých firem, které ho však vezmou na hůl prohnaněji a dráž, než by to udělal stát sám sobě. A že právě toto rozhraní státu a soukromého byznysu je pro korupci ideálním prostředím, vidíme denně.
Jistě, příkladů, kdy se státní firmy chovají velmi podivně, je v Česku dost – od ČEZu až po Lesy ČR (jak ukázaly HN na příkladu předražených právních služeb za stovky milionů). Ale není spíše na místě začít přemýšlet o tom, zda není efektivnější pokoušet se stát zlepšovat, než zmenšovat? Po dvaceti letech od pádu režimu bychom už mohli začít chápat, že smysl demokracie není jen v kontrole dědičně špatného a nebezpečného státu, ale v jeho nápravě.
Odvěké pravdy prostě přestávají platit a měli bychom se vlastně radovat, že krize probouzí k životu myšlení. Na druhé straně, po některých pravdách se bude člověku stýskat. Pravda o české fotbalové inteligenci vzala v pátek v setkání s jasnozřivostí ruských gólových přihrávek za své. A už ani ten Roger Federer není, co býval.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
