Zprávy z konce světa

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Včera jsem se ve vlaku začetl do knihy historika Nialla Fergussona s názvem Doom. The Politics of Catastrophy (Zkáza. Politika katastrof). „Jedné skutečnosti nelze uniknout,“ stojí v ní mimo jiné. „Nejrůznější proroci, gnostikové, vědci i autoři společně úspěšně předpověděli již nejméně stokrát konec světa, k němuž nedošlo.“

Fergusson je ironický, což mi vyhovovalo, ale pak jsem se musel chytit za nos. Vzpomněl jsem si, jak samozřejmé bylo podobně katastrofické vidění světa i pro mě, když jsem před dvaceti lety začínal psát do novin. Stačí se podívat na jednu z prvních reportáží  do Respektu, jejímž spoluautorem jsem byl v roce 2003. Reportáž z Konce světa, stojí v titulku. Nic míň.

Na svou obranu musím dodat, že velké písmeno v headlinu naznačuje nadsázku. Koncem světa se myslí jednak ropná katastrofa, jež se tehdy odehrála u břehů španělské Galicie, ale také samo místo, kde k rozlomení ropného tankeru Prestige došlo. Mys Fisterra získal své galicijské jméno z původního latinského finis terrae, tedy konec pevniny. Jedná se o nejzápadnější výběžek Španělska a pro jeho obyvatele tady skutečně dlouho končil známý svět.

Před dvaceti lety jsme si tedy hráli se slovy, ale způsobem, který nám přišel přitažlivý. Kdyby ropný tanker okolo galicijských břehů úspěšně projel a nepotopil se, nepsali bychom o něm. Kolem galicijských břehů samozřejmě každý den proplouvá spousta tankerů a dalších lodí, které se nerozlomí a o kterých se tudíž nepíše. Prestige se ale v bouři rozpadl a po dramatickém pokusu o záchranu šel ke dnu. Ropa se z jeho útrob vylila do oceánu nedaleko pobřeží a o něco později dorazila na galicijské pláže a skaliska.

Pokud čtenář někdy ropnou katastrofu zažil, snadno pochopí, proč má reportér sklony volit při jejím popisu hodně silná slova. Je to opravdu hrůza. Ropa je lepkavá hmota, která se v rozměrných koláčích vznáší na vlnách (vypadá to, s prominutím, jako obrovské plovoucí výkaly) a lepí se na všechno pevné, čeho se dotkne. V písku jsou miliony malých kuliček ztuhlé ropy, které okamžitě přilnou na prsty, boty, kalhoty. Ptáci je polykají a dusí se jimi. Ropa jim pokrývá peří, takže nemůžou vzlétnout a nemají ani tepelnou ochranu. Umírají hlady, zimou a vyčerpáním.

Všechno živé ve vodě, co nestihlo uplavat, umírá. Na skalách je souvislá vrstva něčeho, co připomíná asfalt. Navíc nepředstavitelně toxicky páchne. A mezi tím vším se v bílých kombinézách a s respirátory pohybují záchranáři. Vytahují ptáky. Zubními kartáčky čistí milimetr po milimetru desítky kilometrů skal. Písek mají provázky rozparcelovaný na metry čtvereční a z nich jednu po druhé jako Popelky vybírají ropné kuličky. Pak přijde příliv a mohou začít znovu.

Když na scénu vzpomínám, nijak zvlášť se svým tehdejším pocitům nedivím. Byl to jeden z nejhnusnějších zážitků mého života. Vlastně se zdálo, že se skutečně jedná o konec světa, alespoň tedy tohoto konkrétního konce světa, krásné Galicie, která se vůbec nepodobá našim běžným představám o Španělsku: je zelená a divoká, oceán je tu součástí života rybářů a sběraček mušlí, hoteliérů i vesničanů. Nakonec jsme si také oblékli bílé kombinézy a vyrazili s rybáři v jejich lodích sbírat plovoucí ropu do pětimetrových vln. Netrvalo dlouho a zvracel jsem - kluk z hor, ne z moře.

Lidská představivost má ale své meze. Když jsem se přehýbal v křečích přes palubu, přísahal jsem si, že na oceán na malé lodi už nikdy nevyrazím. O pár let později jsem stál na podobné bárce a zase mi bylo špatně. Ale tak nějak podstatně lehčeji, méně tragicky. Do Galicie jsme se totiž vrátili podívat se, jak takový konec světa vypadá s odstupem. Výsledek si můžete přečíst v reportáži z roku 2007 s výmluvným názvem Krásný život po katastrofě. I tady je cítit trochu ironie, zase tak jednoznačné to samozřejmě nebylo. Ale kontrast nám přesto vyrazil dech.

Necelých pět let od chvíle, kdy nám tenhle kout světa přišel nenávratně zničený a život jeho obyvatel navždy rozvrácený, jsme stopy po nedávné katastrofě téměř nemohli najít. Věděli jsme, kde hledat, a když jsme pořádně hrabali v písku na známých plážích, nakonec jsme v hloubce ztuhlé zbytky ropy našli. Na kamenech byla viditelná tmavá linka podobně jako na domech po povodních, ale kdybychom netušili, že právě sem v roce 2003 sahal ropný příboj, nikdy by nás nenapadlo, že se jedná na památku po apokalypse. Nad hlavou svítilo slunce, do vln bušil studený vítr, bylo tu krásně a z místa vyzařoval božský klid.

Obcházeli jsme stejné respondenty jako před lety. Sběračky mušlí znovu sbíraly mušle a pochvalovaly si, že jim katastrofa pomohla přeorganizovat způsob práce. Biologové říkali, že neumí úplně domyslet dlouhodobé důsledky, ale že populace mořských živočichů se obnovuje a zkáza vedla k vyhlášení mořské rezervace. Ekonomický kolaps nenastal, Galicie prosperovala; a dnes, po dalších mnoha letech, téměř dohnala zaostávání za prosperujícími oblastmi Španělska. Tohle je ukázka z reportáže:

První dojem se opět zpěčuje všemu očekávání – v modrém oceánu dovádějí delfíni, ve vlnách u břehu se bezstarostně pohupují místní surfaři v neoprenových kombinézách a po bělavých poloprázdných plážích se potulují lidé, kteří jsou evidentně v pohodě. Kromě toho se vesnice ježí novostavbami a svítí novými omítkami. U silnice lákají k návštěvě nové klimatizované bary a v sobotu se u Carrefouru tvoří nekonečné kolony naleštěných aut. Galície, alespoň ta pobřežní, viditelně prosperuje. Ani ti muži v přístavním baru Pedra Pas už nepijí na žal, jenom se zahřívají před několika hodinami dřiny uprostřed studených vln Atlantiku nebo prostě rozhánějí ranní kocovinu. Jako by se tu nikdy vůbec nic nestalo.

Znovuzrození Galicie se stalo jedním z formativních zážitků mé dospělosti. Po této zkušenosti jsem už nikdy nedokázal při pohledu na nějaký průšvih či problém věřit prvnímu depresivnímu dojmu. Už nikdy jsem nepřestal vnímat sílu času, který nezadržitelně postupuje vpřed a všechno proměňuje a obnovuje. Pak jsem si v jednu chvíli pořídil zahradu a od té doby žiju uprostřed sebeobnovného procesu všeho živého i neživého prakticky nepřetržitě.

Konec je zkrátka velmi relativní věc. Krize má vždycky mnoho tváří. Kolega Tomáš Lindner nedávno udělal něco podobného, jako jsme my před lety provedli v Galicii: dal si tu práci a po pár letech se podíval na ekonomický kolaps Řecka. Výsledek není ani v tomto případě žádná velká deprese. Byť Tomášův titulek napovídá, že to na počátku nebylo nic moc příjemného.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter