Z krematoria zpátky do hlíny. A bez chemie

Člověk nemusí být žákem japonských mistrů, aby v něm sousloví „zenová zahrada“ navozovalo příjemný pocit spočinutí a klidu. I na to zřejmě sází Správa pražských hřbitovů, která tenhle týden oznámila, že právě takovou zenovou zahrádku vytvoří na jednom z pražských hřbitovů – favority jsou Malvazinky nebo Kotlářka.

Se zenbuddhismem nebude mít moc společného, pražští funebráci tímhle nápadem reagují na úspěch loňského projektu Les vzpomínek, který funguje v Ďáblicích. V zarostlém háji, který je součástí místního hřbitova, mohou zájemci uspořádat pohřební obřad mezi šumícími stromy a uložit popel svých blízkých k jejich kořenům stromů nebo do připravené jamky.

Zájem je prý obrovský, některým pozůstalým ovšem vadí příliš divoký charakter lesa. Uvítali by parkovější úpravu terénu - a právě tu má během letoška pro stejné účely nabídnout zmíněná zahrada.

Vysypat po svém

Je skvělé, že se v českém pohřbívání se začíná něco dít – jeho podoba totiž zamrzla hluboko v minulosti a znatelně zaostává za světovými trendy. Na vině je mimo jiné dlouhodobě nízký zájem Čechů o rozloučení se svými blízkými, podle známé statistiky u nás až polovina pohřbů proběhne bez obřadu. A logicky – je-li malý zájem o obřady, ještě menší je o jejich podobu. Pokud se tedy smuteční obřad koná, tak většinou v krematoriu, s reprodukovanou hudbou a profesionálním řečníkem, jenž si před pár minutami zjistil základní životopisná data zemřelého.

Stále více lidí dává přednost kremaci přes pohřbívání mrtvého těla do země, to dnes tvoří jen procenta z celkového počtu pohřbů. Kvůli nechuti k atmosféře českého pohřebnictví se ovšem nakládání s urnami také značně rozvolnilo; zdaleka ne každému vyhovuje deponování popela v urnových hrobech, kolumbárních místech nebo na rozptylových loučkách. České zákony a vyhlášky nepovolují vysypat popel kdekoli v přírodě, ale podle všeho to část pozůstalých dělá.

Obvykle ve spojení s nějakou vlastní formou rituálu, což znamená, že Češi nejsou v posledních věcech života tak natvrdlí jak se zdá ze zmíněné statistiky. (Kdo to někdy zkoušel, ví, že výsyp urny v plainairu bývá spojený s řadou komických situací, protože schránka je špatně dobyvatelná, česká krajina zalidněná a vítr nepředvídatelný.)

Mrtvý a zelený

A právě na potřebu udělat si pohřeb v přírodě (nebo na zahradě) a po svém reagují zmíněné projekty. Les vzpomínek ve spolupráci s pražskou správou hřbitovů založily tři ženy z organizace Ke kořenům, které usilují o příjemnější a ekologičtější formu pohřbívání. Zájem o obřady pod širým nebem a ukládání popela ke stromům předčil očekávání a nejinak tomu určitě bude i v případě úhlednější zahrady. Prožít bolestné rozloučení na příjemném místě je přirozená potřeba.

Zároveň je dobré podotknout, že slovu „ekologický“, jimž se tahle forma pohřbívání chlubí, les ani zahrádka ještě moc nedostávají. Ve světě fenomén „green“ nebo „natural“ pohřbů v posledních letech významně sílí s tím, jak stárne alternativně založená poválečná generace. Znamená ovšem něco trochu jiného - snahu nezatížit svým koncem příliš životní prostředí. A největší stopu pochopitelně zanechává proces kremace, tedy spálení těla na popel při vysoké teplotě.

Skutečně zelený pohřeb tedy spočívá ve starém dobrém zakopání do země. Ovšem bez balzamování chemikáliemi, které korpus konzervují - pohřeb tedy musí proběhnout rychle, než začne nebožtík zapáchat a přiláká hmyz. Bez solidní rakve, jen ve snadno rozložitelné schránce nebo přírodním látkovém zábalu. A výhradně v oblečení, s nímž si příroda snadno poradí (tesilové obleky jsou zakázané).

Ve světě, zejména ve Spojených státech, vznikají taková přírodní pohřebiště jako houby po dešti a staří hippies si na nich předplácejí poslední adresu svých divokých životů. V Česku je zatím nemáme, buďme ovšem zatím rádi aspoň za zenovou zahrádku. Je mnohem lepší než krematorium.