O zívání, šimrání a dalších zbytečnostech

Jedna z věcí, které se od zahraničních médií můžeme stále učit, je schopnost elegantně upustit páru ve chvílích, kdy je papiňák globálních událostí natlakován k prasknutí. Často k tomu slouží články o drobných vědeckých objevech, které sice nevydají na Nobelovu cenu, ale jsou osvěžující a svou seriózností nezatíží čtenáře pocitem viny z konzumace nízké zábavy. Naopak – zkoumání zbytečností se občas ukáže být vlastně důležité.

Statut evergreenu má v tomto žánru věda o jedné z největších záhad lidské a zvířecí každodennosti - totiž o smyslu zívání. Nedávno se výsledky zatím poslední zívací studie připomínaly v přehledech objevů loňského roku a vypadá to, že hádanka je vyřešena. A před pár dny do podobné oblasti geniálně zabrousila také BBC v čase masakru v Paříži. Zatímco vlevo na její webové stránce běžely po minutách zprávy z honu na teroristy, vpravo jim dělal společnost článek s neodolatelným titulkem Proč nemůžete lechtat sami sebe. Pokud vám obojí náhodou uniklo, tady je drobné shrnutí práce předních expertů v oboru malých tělesných záhad.

Vedro k uzívání

Zívání badatele vzrušuje už dva tisíce let, ostatně jeden z prvních, kdo přišel s teorií o jeho účelu, byl Hippokrates. Věřil, že zívání pomáhá z těla uvolňovat zkažený vzduch zejména při horečce. Výkladů se postupně objevilo spoustu, nalezení toho pravého ovšem komplikoval fakt, že zívání se objevuje v různých situacích, kterým není jednoduché vtisknout společného jmenovatele.

Zíváme z ospalosti nebo nudy, zívají ovšem také olympijští atleti před závodem nebo parašutisté před skokem. Zívá většina vyšších obratlovců, často ve chvílích blížícího se ohrožení (pokusy s papoušky například dokázaly, že hejno začne zívat poté, co uslyší hlasitý zvuk). Pro zvířata i lidi je zívání silně nakažlivé, ke spuštění reakce stačí podle studií dokonce o zívání jen číst. Výjimku představují malé děti, lidé s autismem nebo schizofrenií, kteří se tak snadno „nenakazí“.

I proto vědci dlouho spekulovali, zda nejde o nějaký druh sociální komunikace či projev empatie. Z různých teorií se postupně jako nejvěrohodnější vyloupla ta, která říká, že zíváním okysličujeme mozek, což se zdá být logické, byť to nevysvětluje jeho nakažlivost. Až loni profesor psychologie ze State University of New York Andrew Gallup přišel s novou hypotézou, která se rázem v dějinách zívací vědy vyšvihla do čela důvěryhodných vysvětlení.

Tahle podivná činnost prý mozek neokysličuje, ale chladí. To by vysvětlovalo, proč zíváme mnohem víc v létě než v zimě - a sedí to i pro parašutisty, studenty nebo papoušky. Při stresu se mozek zahřívá stejně jako u kamen nebo v hodině fyziky. A nakažlivost má ve smečce, stádu či hejnu zřetelnou ochranou funkci. Zívající jedinec, který mohl zachytit blížící se nebezpečí, změnu počasí či kořist na obzoru, dává svým druhům signál: Zchlaďte si hlavy, budete je potřebovat.

Praktický závěr? Pokud na vás jde zívání, ztlumte teplotu v místnosti, jděte se projít anebo začněte dýchat nosem, což dodává tělu chladnější kyslík.

Šimrat bližního svého

Mnohem hlubší existenciální rozměr má ovšem technika mezilidského kontaktu nazývaná šimrání nebo lochtání. Že nás rozesmává jen v případě, kdy nás šimrá druhý člověk, vědí vědci už dávno: zkuste šimrat sami sebe a vaše tvář zůstane kamenná. Nevědělo se ovšem, proč to tak je. Světlo do této záhady vnesly až nedávné pokusy s šimrajícími se dobrovolníky, jejichž mozek byl snímán funkční magnetickou rezonancí.

Zjištění jsou nanejvýš zajímavá. Aby náš mozek dokázal účelně operovat v obrovské záplavě podnětů, které přicházejí zvenčí skrze naše smysly, využívá různé druhy filtrů. Z hlediska hmatu je například důležité, aby rozeznal, zda se nás dotknul někdo jiný, anebo jsme na sebe sáhli sami.

Logicky: když vlastní rukou zavadíme o stehno, nemělo by nás to rozrušit, zatímco cizímu dotyku na podobném místě je dobré věnovat zvýšenou pozornost. Z toho důvody náš výkonný mentální aparát předjímá trajektorii našich pohybů, vypočítá místo kontaktu a pro daný hmatový vjem pak ztlumí přijímače, takže jej vnímáme jako méně intenzivní. Sami sebe prostě pořádně nepošimráme.

Tohle zjištění je krásným odrazovým můstkem pro spoustu interpretací. Například - druhé lidi opravdu potřebujeme k životu, pokud si ho chceme vychutnat naplno (nejen v lochtání). Neurovědce ovšem zaujala jiná věc. Už dlouho se ústředním tématem jejich oboru zdá být otázka, co je to vědomí, která podle některých názorů tvoří základní odlišnost homo sapiens od stále inteligentnějších strojů. Neuronové obvody, které vymezují vnímání sebe samého, by mohly pro ono vědomí sehrávat důležitou roli.

Výzkum šimrání tak úzce souvisí se základními existenciálními tématy dneška a také vizemi budoucnosti, v níž mají technologické bytosti člověka předčít a dost možná i zastoupit. Našinec, který tuhle éru umělé inteligence vyhlíží s jistou nedůvěrou, bude vědou o šimrání potěšen. Dokud se roboti nenaučí jeden druhého šimrat a pořádně si to užít (což jim prozatím nejde), jen těžko se můžou považovat za vyšší vývojový druh.