Jak Evropa slaví konec války

Před rokem se z obou konců Rudého náměstí rozjely černé limuzíny ZIL a přímo v jeho středu se oba vozy potkaly: v jedné stál generálplukovník a podával hlášení ministru obrany, který se tyčil stejně toporně v druhé. A pak začala víc než hodinová přehlídka ruských ozbrojených sil, kdy zdánlivě nekonečné zástupy mašírovaly napříč rozlehlým moskevským symbolem. Jestli si dnes v některé zemi dávají na oslavách konce války vskutku pompézně záležet, je to Rusko.

Není vlastně příliš divu – co pro západní část Evropy znamenalo především tragický zážitek a hrdinný boj, pro její východní část a především pro Sovětský svaz bylo (kromě obého výše zmíněného) jedním ze stavebních okamžiků moderních dějin. Stálo to nesmírnou cenu, ale na konci druhé světové války se Moskva změnila z izolovaného a opomíjeného hráče zahraniční politiky ve světovou velmoc.

Přesto nebyla „sláva“, s níž si devátý květen a Rudé náměstí spojujeme, tak samozřejmá. Mohutné oslavy vlastně začaly až ve druhé polovině brežněvovských šedesátých let; počínaje dvacátým výročím konce války. Konzervativní režim nastolený po Chruščovově pádu náhle nacházel v dosud zatracovaném, či spíše zamlčovaném Stalinovi nový ideologický náboj. Po rozpadu Sovětského svazu se sice velké oslavy sovětských vítězství příliš nenosily. Drobnou rehabilitaci ale přinesl rok 1995 a definitivně se pochodující jednotky na Rudé náměstí vrátily o deset let později. Oslavy šedesátého výročí konce Velké vlastenecké války - již pod taktovkou Vladimíra Putina -  byly největším státním svátkem od rozpadu impéria.

„Je to opravdové a živé. Není to pouhá oficialita,“ popisuje Stepan Jurijin, ruský student, který už dva roky navštěvuje polské a české vysoké školy. Pochází ze sibiřského Tomsku a svou rodinu popisuje jako moderní, progresivní, protiputinovskou. „Ale na devátého května jsme vždycky slavili, vzpomínali na padlé příbuzné a každý rok se v televizi dívali na válečný film,“ vzpomíná a zpaměti přeříkává hlavní scény klasického snímku Bitva u Stalingradu. 

Čím více se vzdalujeme Východu, tím mohutnost oslav slábne. Minsk i Kyjev sice každoročně nabízejí přehlídku tanků a děl, ale především na ukrajinských „oslavách“ je patrný tragičtější tón. Ukrajinská východní Halič byla ostatně dějištěm nejhorších válečných scén a protižidovských zločinů – i když není zdaleka jisté, zda právě tohle ukrajinští političtí představitelé při kladení věnců reflektují.

Ani na opačné straně kontinentu nechybějí hrdí vojáci, jako na každoroční pařížské přehlídce. Je to oslava francouzských hrdinů, nicméně nad pochodujícími vojáky vlají vlajky všech evropských zemí – na znamení, že to nebylo jen vítězství Francie, ale celého kontinentu. 

Nejstřízlivější „slávu“ pak nabízejí britské ostrovy. Například padesáté výročí Britové oslavili mimo jiné velkým koncertem v Hyde Parku. A bylo to vlastně vcelku sympatické pohlédnutí z roku 1945 do budoucnosti. Připomenutí, že Britové poválečnému světu nepřinesli jen krev, pot a slzy, ale také nejzábavnější popkulturu na planetě. Před třemi lety, v roce 2010, bylo ovšem té střízlivosti možná až přespříliš. Vojenští veteráni si jako jeden muž stěžovali, že velké výročí bylo odbyté a zastíněné něčím tak přízemním jako volby do parlamentu.

Je trochu zapeklitá otázka, jak slavit konec války. Evropa nabízí každému něco; podle vkusu. Ale pro dnešní mladé Evropany, které od přímých válečných prožitků dělí přinejmenším dvě generace, by mohl být docela inspirativní i způsob, jakým se konec války „slaví“ v Německu. Jako tiché a pokorné připomenutí konce něčeho hrozného a ostudného, co se nikdy nesmí opakovat.