Zemřel herec a komik Milan Lasica

Na jevišti vlastního divadla Štúdio L+S, při poslední děkovačce na koncertu ke třiceti letům orchestru Bratislava Hot Serenaders, zemřel v neděli v jednaosmdesáti letech slovenský herec, moderátor, dramaturg, režisér a textař Milan Lasica. Jak důležitý byl pro slovenskou kulturu a společnost, ukazuje reakce na jeho smrt, o níž tamní média referují na prvním místě.

„Bez něj by nebyl moderní slovenský humor,“ napsal deník Sme, který o Lasicově skonu informoval jako první. Prezidentka Zuzana Čaputová na sociálních sítích napsala, že „Slovensko ztratilo jednu z nejvýraznějších osobností našeho kulturního a veřejného života“. I během vzniku tohoto textu rostl počet podpisů pod peticí za státní pohřeb pro umělce, který čtyřicet let tvořil humoristickou dvojici s Júliem Satinským a po jeho smrti v roce 2002 pokračoval na scéně sólo nebo třeba s Milanem Kňažkem.

Lasica byl však klíčovou postavou nejen slovenské scény. Lehce absurdní, dadaistický, ironický, nonsensový humor plný jazykových hříček, který provozoval se Satinským, pomáhal před rokem 1989 mnoha československým divákům žít snadněji v nelehké normalizační době.  Ostatně v roce 2003 obdržel od prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy.

Lepší je stavět kamna

Rodák ze Zvolena, manžel herečky a později diplomatky Magdy Vášáryové patřil k několika málo československým umělcům, kteří byli i po rozpadu federace populární jak doma, tak v Česku. Objevoval se i v řadě českých filmů – v humoristickém Saturninovi, dramatické Výchově dívek v Čechách, Hanele Karla Kachyni, hrabalovské adaptaci Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále nebo v pokračování Dědictví aneb Kurvaseneříká z roku 2014. Jeho poslední filmová role bude posmrtná: do partu hrobaře v pohádce Princ Mamánek (s premiérou plánovanou na příští rok) jej obsadil herec Jan Budař.

Nejvýraznější filmové herecké role nicméně dostal v osmdesátých letech právě po boku Satinského. V pohádce Tři veteráni, komedii Utíkejme, už jde! - jež si brala za základ pověstnou bytovou krizi v socialistickém Československu - nebo v humorné satiře Vážení přátelé, ano. V posledním zmíněném filmu uvedeném do kin v roce 1989 ztvárnil distingovaného náměstka ředitele v továrně na výrobu zdravotní keramiky, jehož osobní krize středního věku se potkává s marasmem a bezvýchodností pozdního socialismu: kariéra nemá žádný význam, lepší je stavět kachlová kamna. Snímek spadá do cyklu tragikomedií o idealistických mužích nespokojených se svým životem v odcizené společnosti. Ve všech rolích přitom zúročil Lasica svoji šarmantní a distingovanou personu, kterou si pěstoval v opozici k Satinskému, jenž ve dvojici vždy „hrál“ toho bodřejšího a lidovějšího.

Jejich společnou doménou nicméně nebyl film, ale divadlo. Proslavila je pak televize. Médium, které mělo za socialismu největší zásah. Poprvé se na obrazovce objevili v roce 1962 v silvestrovském pořadu se scénkou Skok sem - skok tam. V Silvestrech pokračovali i v dalších letech, kdy oba zároveň zastávali pozice dramaturgů v bratislavském studiu Československé televize v redakci zábavních pořadů. Větší prostor dostali v roce 1969 v pořadu Bumerang. V té době už diváci jejich humor znali ze záznamů divadelních představení Večery pro dva nebo Soirée z bratislavského Divadla Na korze.

Ještě více se zviditelnili díky Miroslavu Horníčkovi, který je pozval do svého pořadu Hovory H. Následovalo působení v divadle Semafor, ale jejich dobře nastartovaný rozjezd v šedesátých letech zbrzdil na začátku další dekády nástup normalizace, kdy byli z televize odejiti a museli opustit i bratislavské divadlo. Dva roky působili v brněnském divadle Večerní Brno, následně v bratislavské operetě. „Někdo z operety na Nové scéně měl nápad, jestli bychom tam nešli do angažmá. My bychom tehdy byli ochotní jít kamkoli. I když jsme věděli, že absurdnější než opereta by pro nás bylo, jen kdybychom šli do baletu. Přišla se na nás ale podívat celá Bratislava,“ vzpomínal Lasica v rozhovoru pro Český rozhlas.

Tradice dvojic

Na televizní obrazovky se mohli vrátit na konci 70. let. A znovu v oblíbeném silvestrovském pořadu, který uváděl Vladimír Menšík. V lehce se uvolňující společnosti prošli testem přijatelnosti a o dva roky později měl premiéru jejich samostatný pořad Ktosi je za dverami. Stál na vtipných debatách, často zdánlivě „o ničem“, které Lasica a Satinský vedli se svými hosty – Ladislavem Chudíkem, Miroslavem Horníčkem, Milošem Kopeckým nebo Božidarou Turzonovovou.

Doplňoval je hudební doprovod skladatele a klavíristy Jaroslava Filipa, který plnil funkci jakéhosi kibice. Pro dvojici byl ale klíčový v tom, že do jejich humoru přidal zásadní hudební a textovou složku. Na známé, často lidové písně psali vlastní texty, které původní slova ironizovaly nebo vtipně propojovaly s dialogem a scénkami. Trojici vyšlo několik gramofonových desek (S vetrom o preteky, 1982, nebo Piesne 1981–1990). Na deskách vyšly i jejich populární rozhovory.

Humoristické dvojice mají v československé kultuře výraznou tradici počínaje Jiřím Voskovcem a Janem Werichem a Vlastou Burianem s Jaroslavem Marvanem. Lasica a Satinský, kteří se znali už od vojny, představovali svého druhu slovenskou odpověď na Miroslava Šimka a Jiřího Grossmana nebo Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Stejně jako Suchý se Šlitrem pracovali s hudbou a písněmi, ale jejich humor byl víc nonsensový, hravý, plný paradoxů, vycházel z jazykových a slovních hříček, často i z regionálních slovenských nářečí nebo cizích slov.

Jejich inspirací bylo absurdní divadlo; dávali dohromady slova a situace, které byly vtipné proto, že by jejich spojení diváky nenapadlo. Třeba v rané scénce v Silvestru na Dunaji z roku 1966 hrají metaře, kteří sofistikovaně diskutují o rozdílnosti zápachu smetišť v různých státech Evropy. Skvělé byly jejich satiry na televizní relace jako předpověď počasí, čtení z dopisů diváků nebo televizní hry.

Podstatné bylo, že jejich do značné míry intelektuální humor se dal vysvětlovat různě. Nenásilně aktualizovat na dobu a její problémy – a často tak nabízel nečekaná a nečekaně úlevná politická čtení. Ne náhodou jejich popularita i význam vzrostly v 80. letech, kdy rostoucí uvolnění v kultuře dávalo větší prostor i jejich humoru, který se nabízel jako kultivovanější alternativa třeba k estrádnějšímu Televarieté.

Lasica se v té době stal uměleckým šéfem Štúdia S, v roce 1999 přejmenovaného na Štúdio L+S. V něm působil se Satinským až do jeho smrti v roce 2002. O sedm let později zkusil na tradici jejich autorského, dialogického divadla navázat spoluprací s Milanem Kňažkem. Pravidelně hrál i v Česku. A vystupoval i přes svůj vysoký věk, který rozhodně nijak neidealizoval. Stáří považoval za strašné. Jak řekl před třemi lety Lidovým novinám: „Když vyjdu na jeviště, něco povím a lidé reagují, v mém případě smíchem, to je takový pocit, kvůli kterému má ještě smysl žít.“