Z „bláznivého scientologa“ posledním akčním hrdinou

Tom Cruise nikdy nebyl příliš cool hvězda. Stejně jako nebylo příliš cool se k němu fanouškovsky hlásit. A to ani v 90. letech, kdy, jak praví dokument stanice Bravo „pokud někdo definoval americký film, byl to Tom Cruise“. V rozpáleném létě 2018 je ale šestapadesátiletý Cruise cool úplně nejvíc. Důvodem je šestý díl franšízy Mission: Impossible s podtitulem Fallout, v němž Cruise – který si už nějakou dobu buduje pověst herce odmítajícího dubla pro kaskadérské scény – dává svoje tělo do služeb plejádě kaskadérských kousků s větší intenzitou než kdy předtím. Jeho odhodlání jít na hranu a jeho fyzické, intenzivní herectví nabíjí film pozoruhodnou energií. Přitahuje hlavně proto, že v éře definované digitálními technologiemi nabízí něco zdánlivě zcela reálného.

Fallout je šestý díl série s kořeny v půli 90. let. Během čtvrt století se pro Toma Cruise stala M:I páteří jeho nové, pečlivě budované identity akčního hrdiny, kolem které centroval další filmy jako Minority Report, Nevědomí nebo Na hraně zítřka. Nejnovější Mission: Impossible si v zápletce zachovává svoje devadesátkové kořeny – Ethan Hunt a jeho tříčlenný tým se honí za ruským plutoniem a jeho záhadným kupcem, který má v plánu sestavit tři atomové bomby a vyhodit půlku světa do vzduchu. Přidání anonymní, hackery připomínající organizace a
„ďábelský“ plán s vyhladověním Asie je jen povinný upgrade na hrozby globlizovaného světa – ale bez paranoidního ostnu zkorumpované vysoké politiky a vlád, kterým není možné věřit.

Není třeba to nijak komplikovat ani předstírat, že se mají věci jinak. Mission: Impossible nezve k přemýšlení nad složitostí globálních vztahů ani nad osobní zodpovědností, jakkoliv slova o ní padnou. Homérova Odyssea, v níž Hunt dostane ukrytou nahrávku se svou další misí, se tváří závažně, ale je spíš dalším ornamentem v precizně vysoustruženém blockbusteru, který nic zásadně nekomplikuje a zároveň si udržuje potřebnou míru inteligence, aby nebyl ubíjející. Do toho zapadá například osobní rovina Ethana Hunta: neuspořádané soukromí, vztah k bývalé ženě, které se vzdal pro její dobro i dobro světa, jenž musí na plný úvazek zachraňovat, a potenciální vztah k super agentce britské tajné služby MI6.

Fallout je třeba sledovat jako meta film. Film, který vypráví stejnou měrou o Ethanu Hantovi jako o Tomu Cruisovi. Naprostá kontrola nad vlastním hvězdným obrazem je pro Cruise typická víceméně po celou jeho pětatřicet let trvající kariéry. A neoddělitelnost jeho „skutečné“ a „filmové“ verze je její součástí. Polidštit Ethana Hunta znamená polidštit Cruise, jehož podezřelá mechaničnost v reálných mezilidských vztazích a mimo-filmová pověst arogantního egomaniaka ve spárech Scientologické církve údajně řídící jeho ztroskotaná manželství není zrovna ideální hvězdný materiál.

Jakkoliv byl Cruise se svým magnetickým úsměvem považovaný od půle 80. let za sex symbol, nikdy nebyl zcela přesvědčivým romantickým hrdinou. Jeho sexualita byla vždy trochu nečitelná – Fallout si z toho v jednom reflexivním momentu ostatně utahuje – a vztah k ženám trochu toporný. Jako romantický hrdina je nejvíc uvěřitelný v Jerry Maguire (1996) částečně právě proto, že má jeho postava ve scénáři napsané problémy s intimitou. Rozvod s exmanželkou Kate Holmes byl svého času podávaný jako špionážní drama samo o sobě – únik před spáry scientologů, muži v černých brýlých sledující každý její krok, snaha oddělit ji od dcery… I proto se v Mission: Impossible potkává Hunt hned se čtyřmi ženami – ke každé jej pojí jiný vztah a jiná míra citlivosti. Zdánlivě nenápadná scéna s postřelenou francouzskou policistkou, která náhodou narazí na gang špionů unášejících zloducha, je tak pro normalizaci vztahu Toma/Ethana k ženám klíčová. Hunt/Cruise se jí upřímně a procítěně omlouvá.

Poslední klasická hollywoodská hvězda

I fyzické eskapády, do nichž se pouští, je tak nejlépe chápat ve vztahu ke Cruisově hvězdné personě. Odvážné kousky včetně šplhání po mrakodrapu, zadržování dechu pod vodou na šest minut nebo skákání mezi jedoucími vlaky se postupně staly hlavním tématem všech Mission: Impossible filmů. Na jednu stranu jde o běžné PR, kdy se k filmu přitahuje pozornost lákáním na „jedinečné“ atrakce. Cruise ale popíráním věku, gravitace a programovým zviditelňováním vlastní neopakovatelné fyzičnosti a nenahraditelných schopností bojuje o svoji pozici víceméně poslední klasické hollywoodské hvězdy.

Je to právě jeho nenafingovatelná fyzická přítomnost, která dodává uhrančivou autenticitu dokonce uprostřed záměrně přepálených žánrových klišé, co oslovuje zástupy fanoušků nového Toma Cruise. Všil svoje vlastní tělo do těla filmového spektáklu a je součástí čistého potěšení a zábavy, kterou poslední Mission: Impossible nabízí. Variety o něm píší jako o „lidském speciálním efektu“. I proto je pod dohledem režiséra a scenáristy Chrise McQuarrieho, s nímž Cruise spolupracuje dlouhodobě, věnována akčním sekvencím dvojnásobná pozornost. Mission: Impossible může na několika místech vyvolat bezděčný smích nad čirou absurditou. To ale ještě neznamená, že nemá sílu vtáhnout diváka klidně i proti jeho vůli.

Technicky Cruise za svoji kariéru nikdy nehrál v žádném muzikálu. Nepočítáme-li rockový film Rock of Ages z roku 2012, který v jeho filmografii patří do proudu „egomaniakálních vedlejších rolí mimo typ“ (Austin Powers – Goldmember, Tropická bouře, Magnolia). Prakticky, ale aktuálně „tančí“ v Mission: Impossible. Akční čísla v podstatě plní stejnou funkci jako taneční čísla v klasickém muzikálu. Zastaví na chvíli děj, jehož jsou součástí a představí jiný typ vnitřní logiky i zážitku. Jejich cílem není primárně posouvat vyprávění dopředu, ale uchvácení smyslů choreografií, pohybem těla a pohybem vůbec.

Choreograficky propracované akční scény patří k franšíze M:I neoddělitelně od druhého dílu, kde jim dodal nádech klasického baletu svým měkkým, plynulým pojetím akcentovaným zpomaleným letem holubic čínský režisér John Woo. Akcelerace žánru akčního filmu s Jasonem Bournem přitlačila i Mission: Impossible ke změně rytmu a pojetí. Víc se pracuje se zatajováním, s nejistotou. V zápletce i ve vizuálu. McQuerrie opakovaně pracuje s horizontálou v prostoru: sloupořadím se řídí agentka na motorce a zvukový efekt mizení a vynořování zdůrazňuje její unikavost. Sledování Hunta ji následně zavede znovu do podobného kamenného sloupořadí, ale tentokrát každý sloup neposkytuje úkryt, ale signalizuje hrozbu. Scéna únosu lídra zločinecké organizace se odehraje hned dvakrát – jednou jako vizualizace plánu v agentově hlavě a následně jako akce podle úplně jiného scénáře. To, co divák viděl a čeká, je obratem popřeno a očekávání nemá žádný význam – jedinou cestou je nechat se unášet kinetickými pulsy ústícími do úniku na motorovém člunu.

Nejčastěji se v souvislosti s filmem skloňuje závěrečná honička v helikoptérách nad horami Kašmíru. Jakkoliv nabízí bezkonkurenčně nejabsurdnější cliffhanger všech dob, vrcholem předvádění Cruise-fyzického je v tomto ohledu protahovaná bitka muže proti muži a muže proti keramickému umyvadlu na luxusních hotelových toaletách, kde běloskvoucí pozadí zvýrazňuje nejen akcenty rudé krve, ale hlavně fyzickou přítomnost agentů, každý jejich koordinovaný pohyb i opakované Huntovo vstávání po dalším a dalším úderu podstatně mladšího protivníka.

Symbolika věku se ve filmu opakuje ještě několikrát. Největší váhu má přitom hned v úvodním seskoku nad Paříží. Ethan Hunt dostane mladého, namakaného parťáka ze CIA (představitel Supermana Henry Cavill, o jednadvacet let mladší než Cruise), o němž se mluví jako o „kladivu“, na něž Hunt už prostě nestačí. Uprostřed seskoku ale ztratí kyslíkovou bombu a s ní i vědomí. Hunt/Cruise má nicméně svůj vesmír pod kontrolou. Bezvládné tělo chytí, dá mu svůj kyslík a zachrání mu život, aniž by si to jeho partner vůbec uvědomil. Není náhodou, že hned na začátku autoři nabízejí metaforu pro celý film. V řadách hollywoodských herců jsou dozajista mladší, vyšší a virálnější chlapíci – ale nikdo z nich není Tom Cruise.