otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Napsal mi Jiří David, že bych měl vnímat české výstavy v širším kontextu, a protože nové obrazy Zbyňka Sedleckého připomínají práce rumunské školy, neměl bych jimi být na Facebooku tak nadšený, jak jimi nadšený jsem. Tou školou mínil Univesitatea de Arta si Design v Cluj Napoca, kde studoval třeba Sedleckého vrstevník a aktuální evropská hvězda Adrian Ghenie. Já zase míním, že kopírování úspěšných zahraničních trendů se dá hledat a nacházet ve všem - o čemž by mimochodem zrovna Jiří David mohl vědět své.

1
Autor: Jan H. Vitvar

Reklama
Reklama

A vzhledem k tomu, že Sedleckého práce sleduju zhruba patnáct let, kdy jsem je poprvé viděl na skupinové výstavě Art now v Mánesu, můžu zodpovědně říct, že (byť velmi vzdálená) podobnost jeho tvorby s Gheniem se dala najít už v roce 2003, jen tehdy ještě Ghenieho nikdo včetně Zbyňka neznal, tudíž nebylo s čím srovnávat. Jednačtyřicetiletý Sedlecký každopádně teď vystavuje v Galerii Václava Špály – a za mě je jeho projekt s názvem Pravé poledne jednou z nejlepších malířských prezentací, jakou jsem tu v posledních letech viděl.


Na každé jeho výstavě mě baví, jak si pro obrazy neustále hledá novou formu i obsah. Co se týče motivů, prošel si už obdobím malování účastníků vernisáží, návštěvníků holešovického Výstaviště i veřejných plastik rozesetých po evropských sídlištích. Teď ho zaujala tematika zaměstnanců Technické správy komunikací, čili dělníků, kteří v Praze opravují ulice. Ve formě byl Sedlecký vždycky úsporný, na první pohled jako by své malby odbýval, ponechával je místy jakoby nedodělané, jenže právě jen jako.

2
Autor: Jan H. Vitvar

Ve skutečnosti se s každým plátnem piplá, což je asi vůbec nejvíc vidět právě teď: ve Špálovce se nebojí ukazovat tak propracované detaily, že je na ně v půvabném kontrastu s oním „odbýváním“ radost pohledět. Zasazováním ostře vystupujících figur v reflexních vestách do lehce máznutého pozadí ulic, chodníků a přechodů vzniká snová atmosféra, která opravdu může někomu připomenout soudobou evropskou snahu navázat na génia figurativní malby Francise Bacona. Včetně toho, že Sedlecký též s oblibou používá místo štětce špachtli. Já v tom nicméně vidím spíš jeho zkušenost s restaurováním: podílel se totiž mimo jiné na obnově minaretu Čoli ve válkou zničeném Iráku. A když se dívám na jeho malby, kde o pozornost soupeří z tuby vymačkané barvy, zbytky novin a skvrny bůhví od čeho, ten omšele působící rastr mi rozpraskanou strukturou víc než cokoli jiného připomíná rozpadající se plátna starých mistrů.


3
Autor: Jan H. Vitvar

Další dvě malířské události stávajících dnů byly pro mě na rozdíl od Sedleckého překvapivé, neboť jsem jejich strůjce dosud neznal. První se jmenuje Pauza a vytvořil ji Přemysl Procházka v žižkovské Galerii 35 m2. Procházkovi je šestadvacet a žije v Brně, kde loni vystudoval FaVU (jejím studentem byl několik let mimochodem i Sedlecký). Kurátor výstavy Michal Pěchouček o něm píše, že jeho dílo „působí na první pohled jako osamocený periferní případ samouka“ - a já k tomu dodávám, že i na druhý a že je to dobře. Procházka totiž naprosto vybočuje ze všeho, co tu na školách i v galeriích můžete vidět. Už jen tím, že je mimořádně vtipný. Jeho obrazy jsou něčím mezi kulisami z loutkového divadla, výrobky vášnivého kutila a sbírkou milovníka samorostů. Na výstavě například najdeme zmenšenou závěsnou imitaci krbu, která je funkční, neboť obrazem vede malý komín, jenž svým dýmem během vernisáže očadil zeď. Je tu namalovaný plastický vzorek zámkové dlažby, kus rozorané země či reálná rozsedlá židle pro kustodku, která je v duchu klasické malby rovněž připevněna na blindrám, čili si na ni pochopitelně nelze sednout. Soudím, že od Procházkova díla si pauzu dávat nebudu, naopak ho budu bedlivě sledovat.


4
Autor: Jan H. Vitvar

Druhým objevem jsou pak pro mě obrazy sedmatřicetileté Alžběty Josefy,které jsou k vidění na skupinové přehlídce Osm v holešovické Trafo Gallery. Expozice se účastní osm autorek a byla symbolicky zahájená 8. března. Josefy na mě – jako jediná malířka zastoupená na výstavě - zapůsobila schopností propojit zkušenost z dvou protichůdných ateliérů, jimiž na AVU prošla: tedy divokou figuraci Michaela Rittsteina a klasický realismus Zdeňka Berana. U jejích obrazů vlastně vůbec nevíte, na co se díváte. Můžou to být části postav a předmětů, ale klidně taky úplná abstrakce, všechno je totiž zahalené záclonou podivného rozmlžení, kterou autorka dociluje svéráznou technikou postupného odmývání nanesených barev. Když se v holešovické tržnici stavíte, srovnejte si na výstavě její práce s kresbami o třiačtyřicet let starší Jitky Svobodové; mají velmi podobnou, příjemně sentimentální rezonanci.


5
Autor: Jan H. Vitvar

Podobnou energii mají i obrazy Jakuba Tomáše, který má výstavu Tekutost v žižkovské Nevan Contempo. Bude mu čerstvě šestatřicet a dosud byl nejvíc známý prostorovými, lepenkou vyztuženými oleji připomínajícími dioramata. I na Žižkově expanduje do prostoru. Zatímco na stěny pověsil plátna namalovaná podle vystříhaných maket zobrazených scén, před ně postavil plastiky tvořené hadičkami s cirkulující barevnou tekutinou. U někoho to může v galerijním klidu ještě víc posílit meditativní polohu výstavy, u jiného to zase může působit až močopudně. Na zurčících sochách se každopádně opakují motivy z obrazů, zvlášť efektní je to u konfrontace ležící tváře s jejím namalovaným protipólem v jezerní scenérii. Je v tom hodně melancholie a hodně nečekaných spojení; pokud bychom u nás chtěli hledat Preislera pro 21. století, našli bychom ho právě v Jakubovi Tomášovi.


6
Autor: Jan H. Vitvar

Ale abychom se nevěnovali jen obrazům: ti, kteří Velikonoce vnímají spíš požehnaně než vesele, v těchto jímavých dnech tradičně míří do Rudolfina. Soubor Collegium 1704 v něm totiž nejdůležitější křesťanské svátky pravidelně oslavuje oratorní hudbou, a tentokrát došlo na oratorium možná vůbec nejproslulejší: Mesiáše Georga Friedricha Händela. Kdo ho neslyšel a neviděl v předvečer Škaredé středy, má ještě šanci si nenechat ujít reprízu den po Velikonočním pondělí. Jak známo, Mesiáše složil Händel během pouhých čtyřiadvaceti dní roku 1741, což je dodnes nepředstavitelný a nepřekonatelný výkon (Stefan Zweig jej v Hvězdných chvílích lidstva popsal jako „zmrtvýchvstání Georga Friedricha Händela“).

Já ovšem v úterý oceňoval především zmrtvýchvstání dirigenta a šéfa Collegia Václava Lukse, který sice trochu připomíná nesmělého studenta s rudýma ušima, ale jeho sebevědomý výkon je kombinací umělecké geniality a formy vrcholového atleta. Svým nepřetržitým pohybem nedirigoval, ale v přímém přenosu doslova vytahoval ze členů svého souboru a přizvaných sólistů tóny, o jejichž existenci možná před jejich zjevením v rudolfinském sálu sami neměli ponětí. To, co se svým andělským hlasem dokázal předvést kontratenorista Benno Schachtner, je slovy nepopsatelné, respektive vedle mě zrovna nesedí žádný Luks, který by ta slova ze mě dokázal vytáhnout a vrazit do počítače. Zkrátka jak sbor zpíval v závěru: „Dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ Amen.

https://www.youtube.com/watch?v=ZtrIpTUbtc8

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte