Naposledy jsem vám na tomto místě sliboval, že si příště povíme o nových počinech Františka Skály. Jenže člověk míní a Antonín Staněk mění, čili se ono příště kvůli ministrovým eskapádám natolik protáhlo, že se Skálou nyní přicházím doslova za pět minut dvanáct. Jeho výstava Kolumbie totiž v Galerii Via art právě končí. Tím si ale nebudeme kazit radost, protože si ji jednak stejně přiblížíme a navíc se s některými jejími artefakty jistě potkáme i v budoucnu.
Skála do Kolumbie vyrazil letos na jaře, a když už tam byl, zůstal tam celý měsíc. Dva týdny z toho věnoval tvorbě děl – jak už to tak u něj chodí – z na místě nalezených materiálů. Z filtru automobilového chlazení, igelitu válejícího se po ulicích Medellínu, místních semen, z nichž se dá vyrobit sytě oranžová barva. Výsledné kusy nejdřív ukázal přímo na místě, ale – jak už to tak u něj chodí – neobešlo se to bez veselé historky z natáčení. V paláci kultury vypůjčeném spolkem Amigos de Columbia totiž omylem přestřihl pásku zadržující před vernisáží příval návštěvníků, kterou měl slavnostně přestřihnout až guvernér. Jak Skála vysvětloval na vernisáži reprízované výstavy v Resslově ulici (v Praze mimochodem vystavuje poprvé od předloňského roku, kdy na svou výstavu ve Valdštejnské jízdárně přilákal 65 tisíc lidí), způsobil tím mezinárodní skandál a musel si díla odvézt do Prahy. I ty osudové nůžky dorazivším lidem ukázal.
Ale víc než chladný kov diváky pochopitelně zajímalo Skálovo horké umění. Což v tomto případě sedí nejen vzhledem k čerstvosti prezentovaného cyklu, ale i místu jeho vzniku, v němž léto propuká už zkraje roku. Skálovy nové práce tuto náladu z nečekaně brzkého vrcholu sezony pěkně konzervují. Představují onu živelnější větev jeho rozkošatělé tvorby, v níž se nehledí na střídmost a řád, nýbrž naopak na vizuální obžerství, kdy žádná barva nemůže padnout na neúrodnou půdu. Zvlášť když ji tentokrát použil na mimořádně hrubozrnné papíry, které svádějí k dojmu, že si s nimi z očí můžete vyšmirglovat všudypřítomný vizuální smog, s nímž se jinak v Praze setkáte se stejnou pravděpodobností, s jakou skutečný smog způsobují auta řítící se kolem Via artu směrem na Smíchov.
Nebo směrem na Vinohrady a dál do Vršovic. V nich se konal křest dalšího aktuálního počinu Franty Skály. A sice knížky Vratislava Brabence Legendy a čáry, kterou ilustroval. Nakladatelství Vršovice 2016 vzniklo právě za účelem obhospodařování Brabencovy pilné produkce, jíž se momentálně vykazuje, když tedy zrovna nesedí v Café Sladkovský, kde se onen křest také konal. I novinka je plná jeho krátkých, nicméně brilantních postřehů k životu svému i životům ostatních; včetně pravidelných odboček k rostlinné a živočišné říši, k níž se Vráťa očividně obrací čím dál víc, byť si je jako profesionální zahradník vědom, že to s ní jde čím dál víc zu grunt. Čtenář se tak mimo jiné dozví, že akvarijní tlamovci mají tu vlastnost, že v případě náhlého útoku jejich „matka vodevře hubu a celá ta její drobotina se jí v hubě schová, dokud nebezpečí nepomine.“ Nebo že v Číně zabraňují schnutí stromů tím, že je omotávají konopným motouzem, který je pak kropen, aby strom „nevysychal na těle“. A nebo že autor jednou našel na náměstí Jiřího z Poděbrad malinké jmelí pučící z kmenu lípy, protože „asi ptáček sežral bobuli při předvánočním trhu a vykadil se.“
O jmelí ovšem Vratislav Brabenec píše i peprnější věci. Že má totiž prý stejně kouzelnou moc jako jistá část ženského těla, ke které se jeho mysl soustavně upíná nehledě na přibývající věk, ba spíš naopak ještě soustavněji. Pro Františka Skálu se v těchto případech otevírá možnost k nezbednějším ilustracím, jinak se ovšem jeho kresby drží velmi úsporné formy a občas se z nich stává jakási obdoba přísně vypadajících iluminací starozákonních příběhů, jichž je Brabenec nadšeným vypravěčem. „Totiž bizon, ještě funkční, si vybere slečnu. Rohama upraví bahnitý lůžko, pak to celý prochčije, vyválí se v tom a řekne, ať vona taky. A pak zajdou do vosikovýho porostu a tam si to rozdaj.“ No tak to nebyl zrovna starozákonní, natož novozákonní příběh, ale až si tu knížku seženete, nějaký tam najdete.
Rád se dívám i na příběhy Petra Maliny. Ne že by je přímo vyprávěl: ale mistrně buduje prostředí, díky kterému se vám začnou samy odvíjet ve vaší hlavě. Momentálně to dělá na své výstavě Křižovatka v galerii Vyšehrad. Malina se rád prochází světem, jeho úplně obyčejnými ulicemi, v nich fotí úplně obyčejné scény, úplně obyčejné lidi a podle nich pak doma maluje úplně neobyčejné obrazy. Sám se považuji za melancholika a Petrova plátna beru jako takový obrazový soundtrack k mému vnímání roztěkané reality. Je na nich všechno klidné, soustředěné hluboko do sebe, v čase zastavené, jako by se všechno, co je odsouzeno k neodvratné pomíjivosti, na jeho plátnech zbavovalo své smrtelnosti a bylo na nich fixované na věky.
A taky se mi líbí, že výjevy svých ulovených chodců pravidelně střídá s kompozicemi, v nichž mají figury buď okrajovou roli, nebo z nich zcela mizí. Kdyby neexistovala fotografie a stejně se musely vydávat časopisy o architektuře, obrazový doprovod by k nim mohl dělat jako jeden z mála právě Petr Malina. Má totiž cit pro hmotu, v níž dokáže objevovat nečekaně živě působící prvky. Třeba na námi reprodukovaný obraz anonymní fasády by se člověk mohl vydržet dívat i poté, co už tu stavbu jednou smete z povrchu zemského cokoli, co ji z něj má smést, když už jsme u té melancholie.
A když už jsme u současné české malby, v divadle Komedie má Tomáš Bambušek výstavu Za stodolou se rozběhni. Na fotografii z vernisáže sice vypadá, že se každou chvíli pustí do hraní na skleničky, glassmusic je nicméně jedním z mála kulturních oborů, který Tomáš neovládá, respektive jsem ho zatím nikdy neviděl jej provozovat. Co jsem ale nyní viděl, je další série jeho krajin, kytek, ptáků, vod a horizontů, jež vnáší do mramorového prostoru divadla radost ze všeho toho pučení, zurčení a kokrhání.
Čím víc se autor blíží abstrakci, tím jsou jeho obrazy konkrétnější. A čím věrněji se trefuje do skutečnosti, tím obecněji jeho plátna vyznívají. Tomáš si rád hraje se slovy, na přebalu jeho aktuálního katalogu k výstavě tak například jeho jméno vidíme v podobě TO BAM a MÁŠ BUŠEK. Ovšem mnohem důmyslnější hrou je právě jeho schopnost dostávat se v malbě tam, kam nejspíš ani původně nesměřoval a objevovat díky tomu její komnaty dosud neotevřené. Od celku míří k detailu a od jednotlivostí se dostává k zastřešujícímu pohledu: asi jako když člověk vyrazí k řece a nakonec po cestě narazí na les, pro který na nějakou vodu okamžitě zapomene. I cesta může být cíl, i na Bambuškovy obrazy se dá koukat dýl…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
