Festival v Cannes dějiny nepřepisoval: Zlatou palmu získal oblíbený Parazit

Favorizovaný Portrét dívky v Plamenech bral jen „cenu útěchy“ za scénář

25. 5. 2019

Pokud v minulosti vítězné filmy festivalu v Cannes vzbuzovaly vášnivé emoce a rozdělovaly publikum, pak letošek se na seznam kontroverzních rozhodnutí nezapíše. Hlavní trofej Zlatá palma směřuje do rukou jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa za groteskně černohumorný thriller/sociální satiru Parazit. I když byly v letošní soutěži silnější tituly, Parazit je přesvědčivý film, na němž se dokáží shodnout i jinak názoroví oponenti.

Parazit byl mezi tituly, o nichž se mluvilo jako o možných favoritech. Jeho čitelná kritika patologicky třídně rozdělené jihokorejské společnosti oslovovala nejen díky pozoruhodnému mixu několika zdánlivě neslučitelných žánrů, ale i nečekaně odlehčenému humoru, kterým známý žánrový chameleon zručně a téměř lidově vypolstroval znepokojivou zprávu o sociální nespravedlnosti a nefunkčním společenském systému, v němž poslední záchranou sítí zůstává zoufale se nad vodou držící rodina.

Právě humor Parazita oslovil evidentně i porotu v čele s Alejandrem Gonzálesem Iñárritu, která byla letos výrazně režisérská – kromě mexického režiséra v ní zasedli režiséři Robin Campillo, Jorgos Lanthimos, Paweł Pawlikowski, Alice Rohrwacher, Kelly Reichardt a Enki Bilal plus senegalský herec Maimouna N’Diaye a americká herečka Elle Fanning.

Iñárritu na následné tiskové konferenci film o rodině nezaměstnaných, kteří se manipulací a lhaním nechají najmout do super-bohaté rodiny, jejichž dům skrývá nečekané tajemství, popsal jako překvapivý, humorný a jemný. Víc než „naléhavostí sociálního svědomí“ ale snímek s jasnou kritickou zprávou podle něj porotu oslovil zpracováním. Stejně jako loni tak Zlatá palma směřuje do Asie – loni zvítězil snímek Zloději japonského režiséra Hirokazua Kore'edy. A znovu za podobné téma rodiny na okraji společnosti, jen Bong Joon-ho je o poznání rozzlobenější.

Možnost, že by Zlatou palma po čtvrtstoletí získala režisérka za jeden z favorizovaných a nejlepších snímků v letošní soutěži Portrét dívky v plamenech, se rozplynula hned z kraje večera po vyhlášení první ceny. Francouzská režisérka Céline Sciamma získala za příběh o ženské hrdosti, smutku a nemilosrdnosti patriarchátu cenu za nejlepší scénář. Což téměř s jistotou znamenalo, že na nejvyšší metu nedosáhne. Bylo by šokující, kdyby elegantní a dojemný i vzdorovitý film odešel s prázdnou – i „pouhá“ cena za scénář ale snímku pojistila pravděpodobnou vlnu nevěřícných reakcí.

Překvapením je i kategorie nejlepší herečka. Favorizované představitelky hlavních rolí v Portrétu dívky v plamenech – Adèle Haenel a Noémie Merlant – porazila britská herečka Emily Beecham za roli vědkyně, která v prostinké sci-fi Little Joe vyšlechtí rostlinu schopnou dělat lidi šťastnými. Naproti tomu mužskou kategorii vyhrál podle očekávání Antonio Banderas za roli alter-ega režiséra Pedra Almodóvara, jenž se potýká s fyzickými i psychickými bolestmi a ve vzpomínkách se vrací do minulosti v autobiografickém snímku Bolest a sláva.

Že si porota letos půjde vlastní cestou, jež se bude hodně míjet s kritikou, pak potvrdila i cena za režii. Získali ji Jean-Pierre a Luc Dardenneovi za drama Mladý Ahmed o muslimském mladíkovi, který se pod vlivem náboženského extremismu rozhodne zabít svoji učitelku. Mladý Ahmed patřil k největším zklamáním soutěže. Bratrská dvojice belgických režisérů, jejíž dřívější, režijně bravurní filmy Rosetta nebo Syn tvoří kánon neúprosného a zadírajícího se evropského sociálního realismu, působila ve zpracování žhavého tématu vyčerpaně a na konci s nápady.

Cena pro Dardenny působí jako šlápnutí vedle, ale v jednom ohledu udělala porota festivalu obří službu. Cannes čelilo poslední dekádu čím dál tím silnější kritice kvůli přehlížení režisérek a upřednostňování starých loajálních mistrů v hlavní soutěži. V té letošní, čítající jednadvacet titulů jen čtyři natočily režisérky. Jedné z nich nicméně porota přiřkla Velkou cenu, druhou hlavní trofej. Získal ji snímek francouzské režisérky senegalského původu Mati Diop za mysteriózní snímek Atlantiques.

Debut šestatřicetileté herečky a neteře slavného senegalského režiséra Djibrila Diop Mambéty vychází z jejího stejnojmenného krátkého dokumentárního filmu, který natočila před deseti lety a slavila s ním úspěch na festivalech (například získala cenu za krátký film v Rotterdamu). Film zasazený do Dakar je příběhem mladé ženy Ady těsně před svatbou s bohatým mužem. Ada ale miluje jednoho z dělníků na stavbě luxusní čtvrti, kteří už několik týdnů nedostali zaplaceno. Její milenec náhle zmizí. A když vlny na dakarské pláži začnou vyplavovat těla jeho kamarádů, Ada se domnívá, že je mrtvý stejně jako oni. Že byl mezi těmi, kdo se rozhodli opustit rodný Senegal na jedné z nepříliš bezpečných lodí a odjet za lepším životem do Evropy.

Nevyrovnaný film má silnou atmosféru: Diop zdánlivě přímočarý příběh halí do tajemství, jímž se z potenciální sociální kritiky o problémech rozvojového i rozvinutého světa stává cosi jako duchařský film o pomstě. „Poté, co jsem věnovala svůj krátký film mužům, kteří odplouvají na moře, teď mě zajímají ženy, které nechávají za sebou a které čekají, až se jejich bratr, milenec nebo syn vrátí domů,“ řekla autorka. U Atlantiques je nejvíc možné mluvit o festivalové politice: Velká cena až příliš dobře ladí se současnou potřebou Cannes zlepšit si genderově nepříliš pozitivní profil.

O Cenu poroty se letos podělili rovnou tři režiséři. Jury se nemohla rozhodnout a nakonec šla cestou tie-breaku mezi energickým debutem na pomezí akční krimi a sociálního realismu Les Misérables od francouzského režiséra Ladje Ly zasazeným do chudého pařížského předměstí a divokým brazilským žánrovým multi-hybridem Bacurau, pod níž jsou podepsaní Kleber Mendonça Filho a Juliano Dornelles.

Bacurau vypráví příběh o zapadlé vesnici, která musí čelit nečekané hrozbě zvenčí. Svým zběsilým pohybem mezi westernem, hororem, sci-fi a thrillerem – s trochou nadsázky v sobě má cosi z šílenství Talířů nad Velkým Malíkovém hned vedle impozantního Sergia Leoneho – rozhodně patřil k nejméně uchopitelným soutěžním titulům. Je to nicméně film do té míry režijně solitérský, že dává naprostý smysl, když oslovil porotu složenou z velké části právě z režisérů.

Řada vítězných filmů včetně držitele Zlaté palmy míří do české distribuce. Kromě Parazita se v českých kinech objevily nebo objeví Bolest a sláva, Mladý Ahmed, Les Misérables i Portrét dívky v plamenech.