Bude to trvat několik let, než se festivaly vrátí k normálu

Filmový festival v Karlových Varech se letos kvůli situaci kolem koronaviru neuskuteční. Původně se měl konat od 3. do 11. července, pořadatelé ho nejdřív chtěli přesunout na náhradní termín, ale nakonec se rozhodli, že ho neuspořádají. „Variantu on-line jsme od samého začátku nezvažovali, protože Vary jsou do velké míry o atmosféře,“ říká  umělecký ředitel přehlídky Karel Och. Pro Vary pracuje od roku 2001 a v současné funkci je od roku 2010.

Co budete dělat v čase, kdy měl probíhat váš festival?

Budu dělat tradiční přehlídku Vary ve vašem kině - speciál. Budeme se starat o filmy, které do ní zařadíme, budeme je uvádět v pražských kinech a doufat, že budou promítány v co nejvíce českých kinech. Budeme v kontaktu s jejich tvůrci a pokusíme se vytvořit signál, aby se diváci vrátili zpátky do kina.

Prozradíte, na co se diváci mohou těšit?

To bychom strašně rádi, ale v tuto chvíli se ještě vypořádáváme se  zrušeným ročníkem. Zveřejnili jsme, že těch filmů bude přibližně dvacet, tedy dva filmy denně, aby se alespoň trochu kopírovala atmosféra festivalu. Budeme se snažit, aby výběr šel divákovi naproti ve smyslu přívětivosti a dobré nálady, protože aktuální situace je skličující. Pořád ale půjde o festivalové filmy, nebude to za cenu vlastního vkusu. Počínaje příštím týdnem se vrhneme do výběru.

Uvažovali jste o online variantě, k níž se v posledním měsíci uchýlilo mnoho kinařů a distribučních společností - tedy platformy VOD nebo kino-live?

Ne, o variantě online jsme nikdy neuvažovali. Není nám to vlastní, což ale neznamená, že bychom tuto verzi kritizovali. Vážíme si lidí, kteří to tak dělají. Někdo to tak bude dělat kombinovaně na podzim, kdy se kina částečně otevřou. Od samého začátku jsme tuto variantu nezvažovali, protože Vary jsou do velké míry o atmosféře.

Filmové festivaly mají svoji politiku, jsou různorodé zakládají si na osobité atmosféře a specifickém programovém výběru. Spolupracují přesto v aktuální situaci pandemie?

V posledních pěti letech pozoruji určitý fenomén – vidím, že komunikace mezi festivalovými řediteli i dramaturgy je mnohem intenzivnější. Dramaturgické týmy lidí, kteří se dívají na filmy a cestují po festivalech, se vzájemně potkávají. Komunikace je vstřícná, jsme kamarádi, navzájem si říkáme o filmech, které chceme, a říkáme si, že ten který snímek by byl lepší pro jiný festival. V nynější specifické situaci se tohle jenom prohloubilo. Uvědomujeme si, že všichni ztrácejí, ale u filmařů je ta ztráta nejcitelnější, protože jde v mnoha případech o několikaleté projekty, na nichž pracují desítky a stovky lidí. Trávíme více času na videohovorech, říkáme si, co s premiérami, a řešíme, aby filmy dnešní situaci neodskákaly víc, než je nezbytně nutné. Jsme nejen kolegové, ale taky kamarádi, kteří sdílejí vášeň pro film.

Nefunguje to ale i opačně, tedy že si festivaly konkurují, ať už ve výběru filmů, nebo ve vábení osobností a celebrit?

Ano, konkurujeme si pořád. Víme, že chceme stejné filmy, ale naštěstí to dojde do situace, kdy rozhodnutí o konkrétních filmech není na festivalu, ale na majiteli filmových práv – producentech, zahraničních prodejcích nebo distributorech. Vědomí toho, že rozhodnutí není na nás, nám umožňuje, abychom zůstali kamarády. Ale samozřejmě se stává, že náš festival přijde o nějaké filmy ve prospěch San Sebastianu nebo Locarna.

Ve chvíli, kdy ještě nebylo pevně rozhodnuto o osudu letošního karlovarského festivalu, se objevily informace, že festival v Cannes, který koná v květnu, přesunou pořadatelé na začátek července, což by znamenalo přímé krytí s Vary.

Je to tak. Cannes je obrovská akce, která čelí tlaku z nejrůznějších stran. V situaci, kdy nemáte informace, co se stane za týden nebo za dva měsíce, se snažíte odsunout finální rozhodnutí co nejdéle. Filmová komunita, zejména menší subjekty, které se řídí politikou těch větších, to měly Cannes za zlé. Vznikla divná situace, ale zároveň jsme z francouzské komunity měli hodně signálů, že to není finální slovo a že jde spíš o získání času. My jsme tomu nepřikládali takovou důležitost. Výskyt koronaviru a jeho vliv na střetávání lidí znamenají, že se všechny festivaly stávají lokálními – což nemyslím negativně. Mohou tak získat novou perspektivu, mohou se například více soustředit na domácí diváky a filmaře. Pokud by nastala kolize, přišli bychom o pár filmů z Cannes, ale zároveň v době, kdy by lidé pravděpodobně nemohli cestovat.

Na YouTube se objevilo krátké video, z něhož vyplývá, že se řada přehlídek spojila dohromady a společně vytvoří desetidenní online festival pod heslem We are one. Patří tam i KVIFF. Kdo s tímto nápadem přišel?

Před pár týdny jsme byli osloveni zakladateli festivalu v Tribece. Není náhodou, že tento impulz přišel odtud - důvodem vzniku tohoto festivalu byla snaha povzbudit lidi po 11. září a dodat jim znovu chuť do života. Něco podobného se děje i teď. Tribeca ve spolupráci s YouTube chce umožnit lidem po celém světě, aby se zabavili, a zároveň, aby se dozvěděli nové věci z různých končin světa. Idea byla vybrat festivaly, které reprezentují určitá teritoria. My jsme byli v první vlně deseti festivalů, které Tribeca oslovila. Za střední a východní Evropu jsme tam sami.

Jak bude festival probíhat v praxi?

Nebude ani tak o prezentaci nových filmů jako spíše o vytvoření nějakého obrázku, který přiblíží, co se nyní děje v audiovizuálním světě v různých koutech světa. Požadavek je, aby každý zúčastněný festival vytvořil program o čtyřech pěti hodinách. Ve výběru mohou být i starší filmy a může tam být i obsah jiného než filmového typu. U nás máme třeba fenomén festivalových znělek a byla by škoda je neukázat, protože jsou typické pro uvažování a estetiku našeho festivalu.

Co se stane s filmy, které byly vybrány do letošního programu?

Nebudeme na ně klást nároky – z hlediska vzájemné dohody nemůže naše strana splnit závazek, tedy promítnutí filmu na letošním festivalu. Nebudeme trvat na tom, aby s námi vybrané filmy zůstaly i pro příští rok. Nemáme na to právo. Můžeme některým filmům nabídnout, aby se zúčastnily putovního programu Vary ve vašem kině. Aktuálně se množí hlasy, že první podstatný festival, který se uskuteční, bude Berlinale 2021. Slyšel jsem to vícekrát, proto to nepovažuji za nepodloženou úvahu. Příští rok budou festivaly operovat i s letošními filmy, ale nebude to znamenat dvojnásobek snímků, protože se teď netočí. Určitě bude trvat minimálně půl roku, než se produkce dostane do stejných čísel jako v lednu nebo v únoru.

Může se stát, že film, který byl přislíben do Karlových Varů například do světové premiéry se nakonec přesune na zmíněné Berlinale 2021, které bude dříve než příští Vary?

Myslím si, že se to stát může. Může jít o filmy, které byly hotové v březnu nebo v dubnu, a tudíž Berlinale nestihly. Často se nám stává, že vidíme filmy, které bychom chtěli do soutěže, ale skončí v Berlíně, protože naše vkusy jsou podobné - producenti nám vyčítají, že všichni chceme stejné filmy.

Jediný „áčkový“ festival, který letos proběhl, bylo právě únorové Berlinale, kde bylo možné vypozorovat několik změn – především nový umělecký ředitel Carlo Chatrian  a nová soutěžní sekce Encounters. Jak jste vnímal tyto změny?

Berlinale je pro Vary asi nejdůležitější festival. Únorové načasování je pro nás ideální kvůli schůzkám ohledně filmů, které budou hotové na Vary. Nejezdíme se tam jen dívat na programové filmy, ale potkáváme se se zahraničními producenty, kteří nám nabízejí snímky pro náš festival. A letos to bylo mnohem více vzrušující než v předchozích letech. Program Berlinale byl v posledních letech tak trochu na vedlejší koleji. Programové filmy byly zranitelné, nebyla jim věnována dostatečná péče, a nebyly doprovázeny cinefilií, kterou člověk vidí jinde, například v Locarnu, kde dříve působil právě Carlo Chatrian. Základ nynějšího berlínského týmu tvoří lidé z Locarna. Měl jsem radost, protože do Berlína najednou přišla parta filmových fanoušků, kteří pracují a práce je pro ně koníčkem. Budou za své filmy bojovat a věřím, že to filmaři ocení. Troufám si říct, že do dvou až tří let může nové berlínské vedení proměnit dynamiku mezi Berlinale a Cannes.

Jak?

Obyčejně to teď vypadá tak, že pokud dostane v prosinci nabídku film na Berlinale, producent film pošle do Cannes a ptá se, jestli má šanci v Cannes. Za tři roky možná už nebudou volat do Cannes, ale půjdou do Berlína, protože budou vědět, že tam jsou lidé, kteří jejich film milují. Může to být vážnější a může to být i více „funky“ - jako letos v případě filmu Služebníci od Ivana Ostrochovského. Carlo Chatrian tenhle film uváděl v sutaně, protože mu ji režisér přivezl a řekl mu „obleč si to“.

Vy sám jste atmosféru zahraničních festivalů mohl okusit i jako člen poroty. V posledních letech třeba v prestižní sekci Un Certain Regard v Cannes nebo na festivalu v Oděse. Co si z této zkušenosti může odnést umělecký ředitel festivalu? 

Osobně to považuji za jednu z nejzajímavějších součástí naší práce. Strávíte týden nebo deset dní ve společnosti strašně zajímavých lidí, s nimiž se nevyhnutelně seznámíte i na lidské rovině. Tím, že jste spojeni filmy, na které se díváte, je ta diskuze je strašně bohatá, filtrujete osobní názory a zmínky o životě skrze filmy a naopak. V drtivé většině případů s těmi lidmi zůstanete v kontaktu a spřátelíte se. A navážete nové kontakty, které pak můžete využít pro vlastní festival.

Festivaly v posledních letech zakouší i kritiku, řeší se například zastoupení žen režisérek v hlavních soutěžích. Jsou ženy ve filmovém průmyslu skutečně přehlíženy?

Jsem rád, že tahle debata probíhá. Díky tomu se člověk dozví šokující informace, které se týkají i takzvaně rozvinutých zemí – jako třeba Francie. Objevují se výrazně patriarchální způsoby chování významných mužů v byznysu vůči mladým ženským kolegyním. Nelze nezmínit, že karlovarský festival byl od poloviny devadesátých let jeden z mála, který měl jako jednu z hlavních osobností ženu. Paní doktorka Zaoralová znamenala vedle prezidenta Bartošky 50 procent festivalu. My jsme všichni pod ní vyrostli a věřím, že se to podepisuje do aktuální podoby festivalu. Léta před debatou o kvótách jsme měli retrospektivy zaměřené na ženy filmařky.

Může festival „vyhovět“ společenské poptávce a neztratit svůj pohled?

Věřím, že si festivaly dávají dobrý pozor. Jsou takové, které si politiku pouštějí blíže k tělu. Například na festival ve Göteborgu letos v části zaměřené na virtuální realitu seděli mužští diváci na trenažerech, na kterých obvykle sedí ženy při návštěvě gynekologa. U toho se dívají na nějaký film. Göteborg je ale inteligentní festival a má pro to své důvody. Problém je, že festivaly jsou nejviditelnější částí procesu vzniku filmu. Tím, že jsou nejviditelnější, jsou také nejsnadněji kritizované. Nikdo už ale neřeší, že ten problém může být hlubší – pro vznik filmu jsou zásadní školy, fondy a tak dále. Ve všech těchto částech dlouhá léta existoval zjednodušující pohled a neuškodilo by, kdyby tam došlo k nějaké revoluci a pročištění. Věřím, že by to mělo pozitivní dopad na množství filmů ženských režisérek.

V loňském, potažmo letošním roce se český film dočkal světové pozornosti, ať už hovoříme o oscarové nominaci pro Dceru, nebo o Nabarveném ptáčeti, které soutěžilo v Benátkách. Jak hodnotíte současný český film a jeho světové ambice?

Ambice jsou velké, ale neodpovídá jim zájem ze zahraničí. Situace může být vždycky lepší a je určitě nutné zmínit, že se zlepšila. Festivaly se řídí určitými trendy a nyní jsou národní kinematografie, které jsou na festivalech více v kurzu. Úspěch trvá a vždycky je lepší, když nejde o samostatné filmy, ale o nějakou vlnu. V Česku mi pořád chybí nějaký komunitní duch, ale ten uměle nezavedete. Pochopitelně žijeme v jiné době, než byla v 60. letech, kdy se razilo heslo „Úspěch jednoho je příležitost pro někoho jiného“. Doba je pro filmaře těžší, ať už kvůli hledání nepřítele nebo kvůli finančním tlakům. Myslím si, že úspěch země na festivalu je daný tím, nakolik filmaři z určité země vytvářejí komunitu. Za příklad dávám Řecko, jehož filmaři spolu tráví večery, debatují o filmech a vzájemně se podporují.

Pro karlovarský festival pracujete téměř 20 let. Co se za tu dobu nejvíce změnilo?

Změnila se filmová tvorba. Snímky, které byly dříve považovány za intimní a alternativní, se dnes obecně prosazují do hlavních soutěží. Změnili se i diváci. Vždycky jsme jim byli vděční za jejich náklonnost, ale pamatuji si na diskuzi po filmu před dvaceti lety. Tehdy tam nikdo nemluvil, společnost a její sebevědomí bylo v jiném stavu. Dnes jsou filmaři často překvapeni, na jaké vědomostní a osobnostní úrovni jsou nynější diskuze, někdy i konfrontace.

Změní pandemie situaci festivalů?

Myslím si, že to bude trvat několik let, než se to vrátí k něčemu, co se bude podobat předchozí situaci. Bude hodně strachu ohledně shromažďování lidí, aby se neobjevil další podobný virus, bude asi spousta nařízení a opatření. Může se stát, že se před vstupem do sálu bude měřit teplota nebo že lidé budou rozsazováni. Doba, kdy ve velkém sále v Cannes, kde je 2 300 míst, organizátoři spustí klimatizaci a půlka sálu začne kašlat, nebude pro příště sranda. Podobná situace bude vnímána spíše s obavami než se smíchem. Věřím ale, že až se vyskytne vakcína, tak se situace zlepší. Bez sdílení zážitků v kinosále a následného povídání si nejsou festivaly tím, čím by měly být.

Autor je na stáži v redakci Respektu