Univerzity, které nechápou akademickou svobodu

Minulý týden vypovídaly před Kongresem rektorky Harvardovy univerzity, Pensylvánské univerzity a Massachusettského technologického institutu (MIT). Jejich vystoupení k problému antisemitismu na kampusech všech tří univerzit dopadlo katastrofálně.

Všechny tři šéfky prestižních institucí působily nabiflovaným dojmem, odpovídaly vyhýbavě a tvrdošíjně se držely frází připravených pravděpodobně týmy právníků a marketingových konzultantů. Jejich odpovědi byly ve výsledku mechanické, bez empatie – a ani jedinkrát se nepokoušely definovat širší poslání univerzit. Všechny tři rektorky tak vlastně dokonale ukázaly zásadní nedostatky nejelitnějších amerických vzdělávacích institucí. Ty dnes vynikají schopností upevňovat své finanční zabezpečení a vyhýbat se soudním sporům, ale zároveň jako by zapomněly, k čemu byly založeny a proč do nich směřují štědré příspěvky z kapes daňových poplatníků. 

Nejhorší okamžik přišel ve chvíli, kdy se republikánská kongresmanka Elise Stefanik rektorek zeptala, zda by „výzvy ke genocidě Židů“ znamenaly porušení pravidel svobody slova na jejich univerzitách. Taková výzva by skutečně porušením pravidel být mohla, „pokud by byla nemířena proti jednotlivcům a nebyla myšlena jako obecné prohlášení“, odpověděla rektorka MIT Sally Kornbluth. „Pokud se slovní projevy změní v jednání, může se jednat o zastrašování,“ dodala Elizabeth Magill, (dnes již bývalá) rektorka Pensylvánské univerzity. „Může jít o porušení pravidel, záleží na kontextu,“ odpověděla rektorka Harvardovy univerzity Claudine Gay.

Mnozí pak rektorkám vyčítali, že odmítly jasně potvrdit, že by své studenty za projevy tak odpudivých postojů potrestaly. To je však příliš zjednodušující. V úzkém, technickém smyslu měly zmíněné šéfky univerzit pravdu, když tvrdily, že dnes platná pravidla agresivní politické projevy nijak nepenalizují. Ještě důležitější je zásada, že univerzity by měly hájit akademické svobody ve velmi širokém slova smyslu tak, aby to studenty a další členy akademické obce chránilo před trestem za jejich politické postoje bez ohledu na to, jak jsou opovrženíhodné

Skutečný problém spočíval v tom, že ani jedna z šéfek univerzit nepronesla jasnou a ucelenou obhajobu hodnot, na nichž jsou jejich instituce vybudovány. Když se začaly dovolávat akademických svobod, působilo to neupřímným, pokryteckým dojmem. A tento pocit jen dále umocňovala skutečnost, že ony samy se nedokázaly zastat osob z akademického prostředí, jež se kvůli kontroverzním slovům ocitly pod palbou kritiky v minulosti. 

Když kongresmanka Stefanik naléhala, rektorky trvaly na své údajně neochvějné oddanosti svobodě slova jako na důvodu, proč nemohou penalizovat studenty vyzývající ke genocidě Židů. Každá ze zmíněných tří institucí ale zároveň dříve trestuhodně selhala při obraně svobody slova svých vlastních pedagogů – rušila přednášky hostujících akademiků, tlačila na odchod kontroverzních členů pedagogického sboru nebo se pokoušela ukončit působení profesorů, kteří vyjádřili mnohem méně kontroverzní postoje, než je obhajoba genocidy.

Za tyto přešlapy teď univerzity platí vysokou cenu. Pokud tvrdí, že stojí na straně svobody slova, musejí tak činit soustavně. Co naopak dělat nemohou, je selektivně prosazovat pravidla, jež v praxi dávají punc akademické svobody jedné formě nenávisti, konkrétně tedy hamásovské, protižidovské propagandě, zatímco jiné studenty nebo pedagogy trestají za projevy, které se takové míře nenávisti ani nepřibližují.